Hector Berlioz

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Hector Berlioz
Hector Berlioz v roce 1863
Narození	11. prosinec 1803 Grenoble, Francie
Úmrtí	8. březen 1869 Paříž, Francie

Hector Luis Berlioz (*11. prosince 1803, Cote St. André, Grenoble – †8. března 1869, Paříž) byl významný francouzký skladatel, působící v 19. století.

[editovat] Život

Berliozovi rodiče připravovali malého Hectora na kariéru lékaře a jeho zálibu v hudbě mu tolerovali jen jako koníčka. Říká se, že jeho první zkušenosti z pitevny jej dokázaly od studia medicíny zcela odradit. V osmnácti letech odešel žít do Paříže a rychle se stal proslulý tím, že stával na koncertech a zahrnoval urážkami dirigenty, kteří si dovolovali upravovat hudbu, kterou hráli. Přezíravé poznámky směřující na ředitele pařížské konzervatoře, jemuž se dostala do rukou skladatelova přihláška ke studiu, způsobily, že byl bez milosti odmítnut. Když byl v roce 1826 konečně přijat, okamžitě se zúčastnil soutěže o prestižní cenu Prix de Rome, přestože jinak ohrnoval nos nad (nesporně zastaralými) pravidly spojenými se soutěží. Nevyhnutelně musel neuspět, ale jeho neústupnost mu jeho cenu přinesla v roce 1830.

V mezidobí se u něj vyvinula vášeň pro literaturu stejně silná jako pro hudbu. Goethe mu nabídl ke zhudebnění Osm scén s Fausta, ale Shakeaspeare se Berliozovi zdál být inspirativnějším. Skrz Shakespeara se rovněž seznámil s irskou herečkou Harrietou Smithsonovou, která ztvárňovala Ofélii v putovním představení hry Hamlet. Berliozovo okouzlení nebylo opětováno a jeho emocionální zmatek nalezl své vyústění v jednom ze zásadních děl romantismu Fantastické symfonii.

Berlioz ignorován Herrietou navázal vztah s pianistkou Camille Mokeovou, ten však skončil, když se Camille provdala za skladatele Ignáce Pleyela, zatímco si Berlioz užíval studijního pobytu v Římě. Během tohoto pobytu uspokojoval požadavky svých učitelů na konzervatoři tím, že jim pravidelně posílal střízlivější přepracování svých dřívějších prací, zatímco pracoval na partiturách, o nichž věděl, že se setkají z jejich nesouhlasem, předehrách Rob Roy a Král Lear a pokračování Fantastické symfonie.

Po svém návratu do Francie se opět setkal s Harrietou Smithsonovou. Tentokrát byl cit oboustranný, za rok se vzali a brzy poté se jim narodil syn. Berlioz, který nyní potřeboval zvýšit svůj příjem, se kromě komponování věnoval i psaní hudebních kritik, což činil s předvídatelnou pronikavostí a neúctou k autoritám. Jejich manželské štěstí však nemělo dlouhého trvání a mladý skladatel se zapletl s nevalnou italskou operní zpěvačkou Marií Reciovou.

Ačkoliv Berliozova hudba stále nenacházela ve Francii velký ohlas, byla nadšeně příjímána v ostatních částech Evropy, dokonce i v konzervativní Anglii. Berlioz byl kromě jiného oceňován pro svou barvitou a nápaditou orchestrální instrumentaci – oblast, v níž se skladateli nikdy nedostalo formálního hudebního vzdělání. Jeho geniální orchestrální úpravy byly intuitivním a nejtrvalejším přínosem k vývoji hudby. Své teorie vložil do knihy Pojednání o moderní instrumentaci a orchestraci.

Po smrti Harriety v roce 1854 trpěl Berlioz výčitkami za to, jak s ní nakládal, což mu však nezabránilo se znovu oženit s Marií. Po dokončení oper Trójané, Beatrice a Benedikt se soustředil na psaní – včetně svých pamětí – a na dirigování svých skladeb, často s neslýchanou silou. Jeho druhá žena zemřela v roce 1862 a o pět let později byl opět zlomen ztrátou svého syna, lodního kapitána. Jeho vlastní zdraví se začalo rychle zhoršovat a 8. března 1869 zemřel ve věku pětašedesáti let.

Hector Berlioz přesně vyhovoval pojetí romantického umělce devatenáctého století: nekonvenční, vzpurný, impulzivní a vysoce citlivý. A podle romantického ideálu umění a života jeho hudba odrážela jeho temperament - a stále není přijímána zcela jednoznačně. Někteří oslavují Berlioze jako průkopníka novým forem, jiní je považují za něco málo víc než vykypělou rétoriku.