Henri de Toulouse-Lautrec

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Tento článek nebo jeho část obsahuje informace, které nejsou ověřené. Jste-li s předmětem článku dostatečně seznámen, opravte, prosíme, nepřesnosti a doplňte prameny (literaturu apod.), které dokládají uvedená tvrzení.

Henri de Toulouse-Lautrec
Henri de Toulouse-Lautrec
„ Všichni žijeme v prapodivném světě. Já ten svět přenáším na plátno ve spoustě tahů a barev “.
Narození	24. listopadu 1864 Albe, Francie
Úmrtí	9. září 1901 Malromé, Francie

Henri de Toulouse-Lautrec [Tulúz lotrek] vlastním jménem Henri-Marie-Raymond de Toulouse-Lautrec Monfa (24. listopadu 1864 Albe - 9. září 1901 Malromé) byl francouzský malíř a kreslíř. Toulouse-Lautrec patřil k nejlepším malířům 19. století a ve Francii patří k světově nejznámějším osobnostem. Jeho dílo je velice rozsáhlé - obsahuje několik set obrazů a menší množství kreseb a litografií.

Na konci života však začal pít natolik, že tomu i nakonec podlehl. Po jeho smrti se obrazy dostaly do muzeí, a na památku tomuto umělci bylo kolem roku 1920 založeno muzeum Toulouse-Lautreca, které vlastní nejvíce jeho obrazů.

[editovat] Životopis

[editovat] Původ

Příbuzenstvo
otec	Alphonse de Toulouse-Lautrec
matka	Adéle de Toulouse-Lautrec
bratr	Rudolf de Toulouse-Lautrec
bratranec	Henry de Toulouse-Lautrec
sestřenice	Clara Dihauova

Henri de Toulouse-Lautrec pocházel z rodu Toulousů. Svůj původ odvozují až od Karla Velikého: dokonce se kdysi v exponovaném postavení zamíchali i do křižáckých tažení. Ovšem v 19. století už tento rod nebyl příliš aktivní: žil si nerušeně v bohatých materiálních podmínkách na svých statcích na jihu Francie zahálčivým životem a pěstoval kratochvíle bohatých - něco honů a chovatelství, něco slavností a amatérského muzicírování. Aby se vyhnuli dělení a zmenšování statků, uzavírali Lautrekové odnepaměti sňatky většinou v ránci příbuzenstva, což mělo vedle materiálních výhod i nepěkné biologické důsledky.

[editovat] Dětství a mládí (1864 - 1882)

Toulouse-Lautrec se narodil 24. listopadu 1864 v Albi, v hotelu du Bosc, starověkém paláci. Jeho bratr Robert, který se narodil o čtyři roky později, zemřel po roce života. Henriho vychovávala matka, která po ztrátě druhého dítěte a zklamání v manželstvím spatřovala smysl života v katolické víře a v péči o syna, který jí zůstal.

Portrét Lautrecové matky z roku 1892

Dosavadní lautrekovská literatura kreslí hraběnku v barvách až příliš narůžovělých - jako obětavou, milující, i když poněkud bigotní matku, která pro svého Henriho dělala všechno. Naproti tomu nedávno objevená, a do té doby zřejmě zatajovaná, rodinná korespondence dokládá, že to byla žena chorobně nemocná, hypochondrická a v lékařském smyslu hysterická, zato v praktickém životě obchodně zdatná, ale lakomá. Jejím jediným „chybným krokem“ tedy údajně byla její zamilovanost do hraběte a otce Henriho Alphonse.

Hraběnka Adéle byla nejdůležitější osobností, k níž se upínal dospívající Henri, kterého pro jeho neduživost sama učila a střežila jako oko v hlavě. Matčina problematická dominantní role a zdrující péče musela později chlapce, vychovaného k nesamostatnosti, neodvratně vést k obranným reakcím a k pokusům o osamostatnění.

[editovat] Impresionismus

V jednom pařížském lokálu maluje třiadvacetiletý Lautrec křehkými tahy barevných kříd svého čtyřiatřicetiletého přítele Vincenta van Gogha. Vzniká vůbec nejvýstižnější portrét holandského malíře. Dva původem a temperamentem tak rozdílní malíři se pravděpodobně poznali v únoru 1886, když van Gogh, který právě z holandských Antverp, kde žil u svého bratra Thea, obchodníka s uměleckými předměty, přijel do Paříže, do Cormonova ateliéru. Outsider Lautrec tak mohl poznat outsidera Gogha a komunikativním způsobem sobě vlastním s ním navázat kontakt.

Ateliér liberálního salónního malíře Cormona byl jednou z hlavních líhní postimimpresionizmu, přesněji řečeno dobového stylu, který historici umění obdařili názvem cloisonizmus (od francouského slova cloisonné, což znamená příčka nebo přepážka), vycházejícího ze staré techniky emailérského umění. Touto uměleckořemeslnou technikou pracovali Cormonovi žáci Bernard, Anquentin, van Gogh a občas i Lautrec - a prostřednictvím Bernarda i Paul Gauguin, který stál stranou.

[editovat] Dědičná choroba (porušení kostní konstrukce)

Nehody, při nichž si Henri ve třinácti a ve čtrnácti letech zlomil obě nohy, podtrhly skutečnost, která ostatně byla patrná už předtím, kterou však rodina tak dlouho, jak jen to bylo možné, ignorovala nebo přikrašlovala. Henri trpěl dědičnou kostní chorobou, jejíž symptomy se začaly projevovat, když mu bylo téměř deset let. Po celý život byla jeho kostní konstrukce citlivá a ohrožená. Hraběnka Adéle po první nehodě roku 1878 zkoušela různé léčebné metody. Ovšem, jak se zdá, léčba zlomeniny krčku byla nevyhovující, ani veškeré kúry a léčebné prostředky v konečném efektu nepomohly. Henriho nohy přestaly růst, takže mladík a posléze muž nikdy nepřesáhl výšku 152 centimetrů.

[editovat] Způsob malby

Lautrecův způsob malby je velice zvláštní a i odborníkům dává zabrat porozumět mu. Nejčastějš maloval olejovými barvami, ale v jeho díle se objevily i tempery.

[editovat] Lautrec jako malíř

Malířský talent, který se zřetelně projevil už v šesti letech, se prosazoval stále silněji. Zatímco Henri marně čekal na uzdravení, kreslil do školních sešitů, skicáků, na každý kousek papíru, který mu přišel do ruky. Kreslil všecko, co ho napadlo, co viděl, co si představoval: především lidi a zvířata. Jeho dochované dětské kresby svědčí o tom, že Lautrec sice nebyl nějaké zázračné dítě, měl však zcela nepochybně malířské nadání. Hodnocení tohoto rozvíjejícího se talentu probíhalo tak, jak bývalo u zámožného panstva běžné: pro něj to bylo veselé marnění času. Lautrekův otec a jeho bratři Charles a Odon také ve volných chvílích malovali. Hony, malování a gurmánství, to už jaksi pevně patřilo k mužským zástupcům této šlechtické rodiny.

Na prvních olejích čtrnáctiletého Henriho se objevuje krajina rodinných statků, lovecké a zámecké prostředí: stále znovu koně, koně s kočáry, jezdci a psi. Hluchoněmý malíř zvířat René Princeau, otcův přítel, seznámil Henriho při jeho pobytu v Paříži se základy malířství. Zaměření tohoto učitele a Henriho láska ke zvířetům sami o sobě určily - jako ostatně i předtím - tématiku obrazů. Když už nemohl na koni dobře jezdit, chtěl koně alespoň dobře malovat. A snad se svými kreacemi se pokoušel i zapůsobit na svého otce.

[editovat] Studium malířství

Pradlena z roku 1889

S velkým vypětím a až napodruhé složil sedmnáctiletý mladík v listopadu 1881 první část maturity - a pak už neztrácel čas. Chtěl se stát malířem. Z rodinných písemností nelze doložit, jestli rodiče synovi bránili zvolit si toto povolání, jak se o tom často zmiňují jeho životopisy. Hrabě Alphonse se pravděpodobně radil se svými malířskými přáteli, kteří pro jeho syna doporučovali akademické studium. Na radu Princeteaua a po osobní intervenci krajana z Albi, Henriho Rachoua, nastoupil konečně Lautrec 17. dubna 1882 do pařížského ateliéru módního malíře Léona Bonnata.

[editovat] Dospělost (1882-1901)

O několik týdnů později prohlásí jeho učitele konečné východisko: „Vaše malba vůbec není špatná, ta je znamenitá, naprosto ne špatná, zato vaše kresba je úplně a naprosto odporná!“. Ačkoliv Lautrec roku 1882 ještě nebyl vyzrálí umělec, jeho díla z té doby už zcela zřetelně svědčí o velkém malířském a kreslířském talentu. A tak není divu, že ho jeho učitel, který byl o něco později povolán na zahraniční cestu, tohoto žáka do své třídy nepřijal. Lautrec musel hledat nového učitele a našel ho ve Fernandu Cormonovi, dnes stejně bezvýznamném salónním malíři, který však byl liberárnější. Ačkoli se student Lautrec formálně podrobil pořádkům a obyčejům akademického učebního systému, zdá se, že měl od počátku o kresbě a malbě vlastní představy. Už jeho nejranější studie a oleje svědčí o svébytné technice a svobodném malířském názoru, jež byly v protikladu k převládajícímu salónnímu umění.

V roce 1883 hraběnka Adéle získala zámek Malromé u Bordeaux, kde od té doby trávil Lautrec své každoroční prázdniny koupáním a plachtěním na moři - hlavně v pozdním létě. O několik měsíců později začíná Lautrec Akademické studie, kde se zjevil jako velice nadaný žák.

[editovat] Život v kabaretech

Nočním životem Montmartru byl Lautrec fascinován do té míry, že také od roku 1884 bydlel v této městské části, přímo u pramene svých obrazů. On, který pro svůj tělesný handicap mohl u žen dosahovat jenom skrovných či pochybných úspěchů, sledoval z pozice outsidera svět zdravých. Těch, kteří se baví, rozhazují mládí nebo peníze, nesou na trh svou kůži, nebo se zmocňují „ čerstvého masa “, aby je konzumovali. Lautrec chodil do lokálů na Montmartru také proto, že se chtěl rozptýlit a přerušit pocit nemocného člověka. Chtěl či dokázal snášet samotu pořád hůř, protože mu až příliš zdůrazňovala jeho extrémní situaci.

Dvě dívky z roku 1888

Když si zvolil život v kabaretech za své hlavní umělecké téma, posiloval vizuálně paměť každý večer zachycováním podmětů a jejich působení. Tím spoluprožíval scény, v jejichž středu stál jiný člověk. Lautrecova prchavá přirozenost často vystupovala teprve v alkoholovém opojení, nebo v závrati tance. Na počátku devadesátých let sloužil Lautrecovi kabaret Moulin Rouge jako čistý a nevyčerpatelný pramen inspirace pro řadu jeho mistrovských děl.

Po otevření v roce 1889 se Moulin Rouge brzy vypracoval mezi nejpřednější zábavné podniky ve Francii. O několik let později, když podnikl se svými přáteli výlet k zámkům na Loiře, kde ho chtěli upozornit na krásu tamní přírody - a snad ho i povzbudit ke krajinomalbě - Lautrec zuřivě odmítl krajinářské umění, zejména v pojetí impresionistů. Ve své striktní koncentraci na figurální malbu byl jedním z nejdůslednějších a nejextrémějších umělců nejen své doby. Upřednostňováním figurální malby kladl Lautrec vysoké požadavky na sebe sama. Stejně jako jeho vzor Degas - jehož několik opravdových a velmi neobvyklých pastelů krajin výjimečně oceňoval - i Lautrec snášel kromě zobrazování člověka už jen témata některých zvířat, zvlášť koní.

„ Divadlo života “ sledoval Lautrec nejenom v kabaretech nebo koncertních kavárnách, ale i v putikách a barech, které při svých nočních toulokách po lokálech čile navštěvoval. Z pařížských lokálů si Lautrec zapamatoval i jiné věci - třeba když bezpečnými tahy štětce přičaroval na karton v olejové studii korpulentního hosta se zrzavým mrožím knírkem, sedícího u svého nápoje vedle mladé a krásné servírky.

V roce 1886 se Lautrec setkal z Vincentem van Goghem s kterým se posléze spřátelil a spolupracoval s ním na mnoha svých obrazech. Také Vincent byl několikrát portrétován od Lautrece jako důstojný bohatý muž sedící nejčastějš u řeky nebo na louce.

Ležící Alone asi z roku 1889

Jako málokterý umělec dokázal Lautrec vstřebávat jeviště a lidi, kteří ho obklopovali, s nimiž žil, v nichž nacházel život a snimiž ho intenzivně prožíval. Život pro něho byl jediným velikým divadlem, kabaretem, cirkusem a jarmarkem, kde se člověk setkává s rozmanitostí a rozpurností, pudovostí a vzdorem, omezeností i genialitou, dobrotou i špatností, exbicionizmem a introverzí, rafinovaností a lehkomyslností, s mladými i starými, se štěstím i ze smůlou. Byla to skutečnost, kterou Lautrec hledal a střebával do sebe, aby ji umělecky povýšil na jeden z nejpůsobivějších kulturních pomníků veškerých našich dějin.

Jmění jeho rodiny ho finančně zajišťovalo, takže nebyl závislý na úspěchu a prodeji obrazů. S výjimkou několika mu nakloněných kritiků narážely jeho práce většinou na odpor, nepochopení a posměch. Maurice Joyant, Lautrecův spolužák a obchodník s obrazy, pořádal roku 1896 ve své pařížské galerii větší výstavu. Lautrec tu poprvé vystavoval - pochopitelně v odděleném sále, přístupném jenom přátelům a známým - řadu svých obrazů, které od roku 1893 namaloval v nevěstincích: jejich tématika byla pro šokované návštěvníky zdrcující a škodila cti jména rodiny Toulouse-Lautreců stejně, jako škodí zvrhlý synovec svému strýčkovi.

[editovat] Sebezničení

Ve svých obrazech, litografií a kresbách zachytil Lautrec prostitutky mnohotvárným, přesto však věrohodným způsobem, aniž by je přitom denuncoval nebo se jim vysmíval. Ukazoval je v jejich přirozenosti, jak tráví čas před návštěvou zákazníka a po ní - při jídle, u karet i při jejich něžných chvilkách. Charakteristické je, že je nikdy nekreslil - odhlédneme-li od několika velice soukromých kreseb - při valstní prodejné milostné složbě, tedy při výkonu jejich povolání.

Lautrec ve svém ateliéru v roce 1889

Lautrec vytvořil mistrovská díla tohoto druhu už svým ranným portrétem Carmen z osmdesátých let a podobiznu Héléne Varyové z roku 1888. K objednávce vymalovat salon něvestince v Rue d´Amboise se dostal roku 1893 tak, že ho napadlo udělat dekorace z medailonů prostitutek ve stylu Ludvíka XVIII. Tím jednak strhl masku precióznímu francouzskému dvorskému stylu a na druhé straně pozvedl téma prostitutky do vyšších sfér, které tím také zesměšnil.

Lautrecův způsob života, stravující jeho síly, se mu stále více vymstíval. Ačkoli i bez toho byl tělesně labilní a oslabený svým zmrzačením, zacházel ze sebou hodně nešetrně. Noc si proměnil v den, často až do rána se toulal po zábavních lokálech, kde pil stále větší množství alkoholu. Od určité doby už vůbec nepomáhalo varování přátel a věčně ustarané matky. Ani rozptýlení, která si pro ohroženého Lautrece vymýšleli, příliš nezabírala anebo je nedůvěřilí alkoholik už předem odmítal. Dokázal so příkře obořit i na své nejlepší kamarády, a tak se stále více izoloval. Zapadl do společnosti pochybných individuí: lehké ženy finančně ruinovaly muže toužícího po rozptýlení, jeho kumpány se stali obtížní chlapci, které vydržoval. Tento tak mimořádně nadaný a inteligentní muž si nakonec přivodil svůj pád.

[editovat] Pozdější léta

[editovat] Litografie

La Goulue z roku 1891 - zřejmě nejznámější litografie od Lautrece

Lautrec bydlel na Montmartru va stejném domě, kde měl ateliér Degas. V domě žily také tři sestry Dihaovy, Lautrekovy - vzdálené příbuzné. Pianistku Marii Dihauovou portrétoval kolem roku 1870 v Degas, jak sedí u klavíru a otáčí se k pozorovateli. Lautrec se od roku 1891 začal věnovat litografii, z nichž neúspěšnější je dílo z roku 1892 s názvem La Goulue. Tento plakát je zvláštní tím, že hlavní postava je umístěna až na konci a před ní je několik naprosto neznámých postav. Tímto velikým plakátem, vylepeným na zdech a návštěvních sloupech po celé Paříži, proslul Lautrec doslova za jednu noc.

Tvorbu litigrafií zahájil Lautrec náhle a efektně jako úder na buben. Ačkoliv předtím rozesílal novinám několik ilustrací, které potom otiskly, nebyly to žádné originální grafiky.

Nyní i na počátku posledního desetiletí svého života se sedmadvacetiletý umělec po poměrně dlouhém váhání pustil do média, jež se stalo jeho nejvlastnějším uměleckým projevem. Odhlédneme-li od jednotlivých pokusů v suché jehle, které ho příliš neuspokojovaly, Lautrec od té chvíle bude vychutnávat jako svůj nejdůležitější výrazový prostředek: jednobarevnou a vícebarevnou litografii. Soubor jeho díla obsahuje celkem 350 litografií, mezi nimi asi 300 plakátů. Ne všecky tyto práce jsou vynikající, ale tucet z nich patří k tomu nejlepšímu, co kdy užité umění využilo. Když Lautrec roku 1891 začínal z litografií, měla za sebou tato grafická tvorba už stoletou historii. V roce 1796 vynalezl Alois Senefelder v Mnichově kamenotisk. Počátkem 19. století se otvýraly i v Paříži tiskárny, které se specializovaly na tisk litografie. Lautrec tedy nebyl závislý napráci pro noviny, což ještě neplatilo u jeho předcích.

[editovat] Závěr života

Lautrec pár dnů před svou smrtí si prohlíží svůj plakát

Počátkem roku 1899 se zhroutil na ulici. Zřejmě po zásahu rodiny byl v delíriu převezen do ústavu pro nervově choré v Neuilly u Paříže. Když se při alkoholové abstinenci postupně vzpamatovával a zjistil, že je v ústavu pro choromyslné, byl z toho zničený a měl strach, že má být zbaven svéprávnosti a ponechán v ústavu natrvalo. V této situaci si pětatřicetiletý muž vzpoměl na výrok, který kdysi hrabě Alphonse napsal svému slaboučkému synovi do jedné knihy o sokolství: „Otče, máte teď příležitost zachovat se lidsky. Jsem tu pod zámkem, ale všecko, co je pod zámkem, hyne!“ Jeho otec však před zodpovědností utekl. Přátelé ho navštěvovali a Lautrec je neustále prosil o pomoc, o vysvobození. I oni však před ukvapeným krokem váhali a své svědomí zakrývaly varující diagnózou lékařů. Ti měli pochopitelně zájem na tom, aby zde Lautrec zůstal co nejdéle. V pařížském tisku mezitím vypukla nepěkná kampaň proti Lautrekově dílu a nabyla nenávistných rozměrů při hledání výmluvných souvislostí mezi Lautrekovým uměním a nepochybně už špatným duševním stavem.

Nejkrásnějším darem bylo nakonec propuštění z ústavu - 17. května. Byl šťastný že vyvázl z ponižujícího zajetí. Propuštěn byl z podmínkou, že nebude ponechán o samotě, aby nezačal znovu pít. Lautrec se po prupuštění odvrátil od litografie a začal znovu malovat olejovými barvami.

[editovat] Smrt

Po svém posledním pobytu v Paříži, při němž uklidil ateliér a obrazy vytřídil (čtvrtinu vyházel, polovinu prodal a zbytek si nechal) se vydal jako skoro každý rok k moři. Uprostřed srpna ho v Taussatu postihl záchvat mrtvice, po němž následovaly příznaky ochrnutí. Hraběnka Adéle odvezla smrtelně nemocného syna na svůj zámek v Malromé 20. srpna. V krátkém období, kdy se mu ulevilo, Lautrec namaloval svůj poslední a co od rozměru vůbec největší obraz (Sao Paulo, Museu del Arte). Rodina pochopila vážnost situace a dne 9. září Henri de Toulouse-Lautrec zemřel ve věku necelých šestatřiceti let, při plném vědomí, časně ráno ve 2 hodiny 15 minut v zámku Malromé za přítomnosti svých rodičů, přítele Viauda a bratrance Gabriela, který na malířovo přání přijel spěšně k jeho smrtelnému lůžku.

[editovat] Po smrti

Poslední fotografie živého Lautreca

Jeho matka už roku 1902 věnovala pařížské Bibliothéque Nationale celou sbírku grafiky včetně velice cenných zkušebních nátisků. Po dlouhém váhání konečně přijal i Louvre darem jedno Lautrecovo dílo. Roku 1904 darovala rodina čtyři obrazy Muzeu Toulouse-Lautreca. Odkazem sběratele Camonda, zemřelého roku 1914, se dostaly do Louvru další obrazy. I v zahraničí, zvlášť v Německu a ve Skandinávii, začali sběratelé a muzea postupně získávat Lautrecovy práce. Ve spolupráci z Lautrecovou rodinou a z iniciativy Joyanta, který o několik let později vydal první a základní Lautrecův životopis, bylo roku 1922 otevřeno muzeum Toulouse-Lautrece, které vlastní dodnes nejvýznamější sbírku malířovských děl.

Lautrec se nemusí obávat ve srovnání se svými velikými součastníky Cézanem a van Goghem, v jejichž stínu neustále tak trochu stál. Na rozdíl od jiných postimpresionistů, kteří jsou dnes hodnoceni méně než před několika lety - třeba Gauguin a Seurat, Lautrecova hvězda stále ještě stoupá. Pro tohoto umělce není charakteristická zdánlivá frivolnost, kterou mu kdysi konzervativní posuzovatelé útočně vytýkali a která dodnes platí pro mnohé za základní složku jeho díla, ale nevídaná schopnost vcítění. Teprve v našich dnech je na výstavách a v publikacích doceněn obrovský význam Lautrecova jako „ vykladače “ člověka. Především je mezi přibližně šesti sty jeho obrazů ještě řada neobjevených pokladů. Malíř Lautrec byl doposud nespravedlivě hodnocen níž nežli Lautrec litograf a tvůrce plakátů.

Ačkoli o umění nerad teoretizoval, vyprávěl jednou bratranci podobenství, které objasňuje i jeho vlastní tvůrčí požadavky: „ Člověk, který vynalezl zrcadlo, zavěsil ho vysoko. Příčina je prostá: chtěl se v něm vidět v celé své velikosti. Takové zrcadlo je dobrá a krásná věc, protože je potřebné a protože nechce nic jiného než být potřebné. Vynález se stal nutnou potřebou, neboť vše, co vyplívá z vnitřní nutnosti je dobré a oprávněné. Pak přišli jiní, kteří si řekli: Až doposud se zrcadlo zavěšovalo svisle; nikdo si však nepoložil otázku, proč se zavěšovalo právě tak. “

[editovat] Lautrec očima moderní doby

Lautrec je v dnešní době velice uznávaná osobnost. Jeho obrazy jsou světové rarity a dnes se vydražují za miliony. Většina jeho obrazů připadla rodině nebo do muzeí. Lautrec kreslil všechno, co ho napadlo a tak se v jeho obrazech dá najít radost, ale také smutek. Postavy nekreslil tak jak je vidí, ale tak jak mu připadají, proto jeho obrazy mají jemný nádech pesimismu. Například herečku a zpěvačku Yvette Guilbertovou, kterou často viděl na jevišti, zobrazoval jako ošklivou, vyhublou a arogantní dámu, která mu byla spíše pro legraci. Ve světě je snad i proto jeho dílo velmi ceněné.

[editovat] Vědecké názory

Vědecké názory se vtomto směru rozcházejí - většina vědců je však pro dobro Lautreca. Jak už jde rozeznat z názorů předních malířů nebo vědců, moc se neliší. Většina si myslí že Lautrec byl opravdový profesionál. Je ale pravda, že se Lautrec začal učit malířskému řemeslu až v pozdějším věku a tak jeho zkušenosti nebyly až tak dokonalé. Lautrec za svého života nebyl až tak posuzován, ale až rok 1880 vynesl tohoto umělce na světovou špičku. Dnes se vědci k tomuto umělci staví jinak - uznávají sice jeho talent, ale mají i jisté výhrady.

[editovat] Citáty

Misina Natansová: „Řekněte, Lautreku, pročpak vlastně děláte všechny ženy tak šeredné?“
Henri de Toulouse Lautrec: „Protože takové jste!“

[editovat] Přehled děl

Autoportrét z roku 1880

Autoportrét před zrcadlem (kolem r.1880)
Podkoní se dvěma koňmi (1880)
Hrabě Alphonse de Toulouse-Lautrec řídí čtyřspřeží (1881)
Mladý Routy v Céleyranu (1882)
Hraběnka Adéle de Toulouse-Lautrec při snídani na zámku Malromé (1883)
Tlustá Marie (1884)
Pradlena (1884)
Portrét Vincenta van Gogha (1887)
Krasojezdkyně v cirkuse Fernando (1888)
Po jídle (1891)
Marie Dihauová u klavíru (1869 - 1872)
Pijačka (1889)
Herec Henry Samary (1889)
Ples v Moulin de la Gallete (1889)
Tanec v Moulin Rouge (1890)

Portrét Vincenta van Gogha

Justina Diehluvá na zahradě otce Foresta (1890)
La Goulue (1891)
Reine de Joie (1892)
Aristide Bruant (1892)
Na promenádě v Moulin Rouge (1892)
La Goulue vstupuje do baru (1892)
Dvě tančící ženy (1892)
Divan Japonais (1892 - 1893)
Doktor Tapié de Céleyran (1894)
Yvette Guilbertová (1894)
Valčík (1894)
Tančící Jane Avrilová (1893)
Confetti (1894)
Maurský tanec (1895)
Cestující z kabiny 54 (1896)

Tlustá Marie z roku 1884

Žena s umyvadlem (1896)
Maxime Dethomes na operním plese (1896)
Chocolat tančí v baru (1896)
V zákulisí (1896)
Vyjížďka na venkov (1897)
Elsa, zvaná Vídeňanka (1897)
Angličan v Moulin Rouge (1892)
Začátek čtverylky (1892)
Carmen Gaudinová (1884)
Dvě tančící ženy (1892)
Maurský tanec (1895)
Host a bledá pokladní (1898)
Sofa (1894)
Pán, paní a psíček (1893)

V posteli z roku 1893

V posteli (1893)
V jídelně nevěstince (1893)
Salon v Rue des Moulins (1894)
Žena natahující si punčochy (1894)
Klaunka Ch-U-Kao v Moulin Rouge (1895)
Marcelle Lenderová tancuje Bolero v operetě Chilperic (1896)
Madame Poupoule při toaletě (1898)
Žokej (1899)
V soukromém pokoji (1900)
Sao Paulo (1901)

[editovat] Galerie

Sofa	Na promenádě Moulin Rouge	Podobizna Aristide Bruanta	Krasojezdkyně v cirkuse Fernando
Host a bledá pokladní	Mladý Routy v Céleyranu	Hrabě Alphonse de Toulouse-Lautrec řídí tříspřeží	La Goulue vstupuje do Moulin Rouge
Madame Poupoule při toaletě	Pán, paní a psíček	Marie Dihauová u klavíru	Cestující z kabiny 54
Justina Dihauhlová na zahradě otce Foresta	Tanec v Moulin Rouge	Dvě tančící ženy	Ples v Moulin de la Gallete
Tančící Jane Avrilová	Maurice Joyant v zátoce Somme	Messalina	Maxime Dethomas na operním plese
Moje matka	Zpívající žena	Angličanka ze Star v Le Havru	Portrét Yvette Guilbertové
Po jídle	Žena nasazující si punčochy	Chocolat bar