Jindřich II.
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Svatý Jindřich II. (972/3 Hildesheim – 13. července 1024) byl posledním římským králem (od r. 1002) a císařem Svaté říše římské (od r. 1014) ze saské dynastie Liudolfovců,
Byl synem bavorského vévody Jindřicha Svárlivého, jehož nástupcem se stal v roce 995. Od raného dětství měl úzké styky s církví a dostalo se mu výchovy v katedrální škole v Hildesheimu.
Panovníkem se stal po smrti svého prabratrance císaře Oty III., a to i přes silnou interní oposici. Králem byl korunován 7. června 1002 v Mohuči.
Jeho vláda byla poznamenána zejména spory s posíleným polským královstvím, s nímž válčil již od r. 1003. Nepřátelství s Boleslavem Chrabrým bylo ukončeno r. 1018 budyšínským mírem, kterým Polsko získalo nezávislost na císaři, držbu říšských lén Milska a Lužice a také Moravy. Naopak se Jindřichovi podařilo využít slabosti českého státu na přelomu tisíciletí; v listopadu 1002 přijal Vladivoj české země od císaře jako léno a posílil tak vazbu Čech na říši.
Jindřichovým heslem bylo Restauratio imperii Francorum – obnovení francké říše, vzdal se snahy o podrobení všech států moci císaře a usiloval o posílení moci zejména na území za Alpami. Významnou úlohu sehrál ve vztazích státu a církve. V rozvoji církevní správy podporoval biskupy proti mnišským řádům a napomáhal jim získat světskou vládu nad rozsáhlými územími. Prosazoval celibát a dbal na nedědičnost církevních úřadů. V roce 1007 zřídil biskupství v Bamberku.
V letech 1013–1014 pobýval v Itálii a 14. února 1014 byl v Římě korunován papežem Benediktem VIII. na císaře.
Se svou manželkou sv. Kunhutou, dcerou lucemburského hraběte Sigfrída, nezplodil žádné děti, když si údajně vzájemně složili slib cudnosti.
V roce 1146 prohlášen za svatého.
| Předchůdce: | 1002–1024 | Nástupce: |
| Ota III. | Jindřich II. | Konrád II. |
