Josef Plojhar
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Josef Plojhar (2. března 1902 České Budějovice – 5. listopadu 1981 Praha) byl římskokatolický kněz a politik, člen Československé strany lidové, který od roku 1948 kolaboroval s KSČ. Československý ministr zdravotnictví v letech 1948-1968.
Pocházel z českoněmecké rodiny, hlásil se k české národnosti. Vystudoval Německé státní gymnázium (1913–1921) a přešel do biskupského semináře. 5. července 1925 byl vysvěcen na kněze. V letech 1931–1938 redigoval Farní věstník pro České Budějovice a okolní osady. V roce 1939 působil v Rudolfově, kde byl zatčen nacisty a do roku 1945 vězněn v koncentračních táborech Buchenwald a Dachau. Po roce 1945 krátce opět sloužil jako kaplan v katedrále v Českých Budějovicích.
Již před druhou světovou válkou byl Josef Plojhar členem ČSL. Jako zasloužilý bojovník proti nacismu byl v roce 1945 zvolen předsedou jihočeské krajské organizace strany. Stal se též poslancem Národního shromáždění za tuto stranu (poslancem v Národním a posléze Federálním shromáždění za ČSL byl až do smrti). V této době již byl tajným členem KSČ (v dobovém slangu „ponorkou“). Během února 1948 zahájil otevřenou spolupráci s komunisty. Byl za to spolu s Aloisem Petrem z lidové strany vyloučen a zbaven poslaneckého mandátu, ale akční výbory a komunistické bojůvky mu umožnily ovládnout kanceláře strany, tato rozhodnutí ignorovat a nechat se „zvolit“ místopředsedou strany (předsedou strany se stal Alois Petr).
Pražský arcibiskup Josef Beran se rozhodl ukončit situaci, kdy katolický kněz pomáhal komunistům nezákonnými praktikami ovládnout a zlikvidovat demokratickou stranu: nařídil Plojharovi, aby rezignoval na své politické funkce, a zakázal mu kandidovat ve volbách 1948. Když Plojhar obě rozhodnutí ignoroval, Beran ho suspendoval a exkomunikoval, čímž rozpoutal jeden z nejzuřivějších střetů mezi římskokatolickou církví a komunistickou vládou roku 1948. Přes enormní nátlak státu exkomunikaci nikdy neodvolal. V roce 1951 ji z Plojhara na nátlak komunistické vlády nad rámec svých pravomocí sňal pražský kapitulní vikář, čímž ovšem hrubě porušil církevní zákony a celý akt byl tudíž neplatný; navíc se mimo tuto konkrétní vyhlášenou exkomunikaci na Plojhara vztahovaly minimálně další dvě: exkomunikace komunistů z církve vyhlášená Svatým officiem a stvrzená papežem Piem XII. a exkomunikace, která automaticky vyplynula z toho, že Plojhar jakožto ministr zdravotnictví spolupřipravil a spoluprosadil zákon povolující interrupce (vydán v roce 1957).
Plojhar byl nejprve místopředsedou (od 1948) a po Petrově smrti r. 1951 předsedou tzv. „obrozené“ ČSL. Zastával i další funkce v tzv. Hnutí vlasteneckých kněží (předseda od roku 1948), tzv. Celostátním mírovém výboru hnutí katolického duchovenstva (předseda 1951–1968), Svazu československo-sovětského přátelství (místopředseda 1952–1970). Získal též čestný doktorát teologie na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě (1950) a Řád Klementa Gottwalda (1955, 1962).
Byl expertem komunistické vlády účastnícím se jednání s Československou biskupskou konferencí na přelomu 40. a 50. let a měl určitý vliv na její církevní politiku. Nesnášel arcibiskupa Berana a prosazoval ce největší restrikce vůči jeho osobě. V roce 1956, když vláda jednala o Beranově propuštění z internace, Plojhar byl striktně proti. [1]
Na jaře 1968 byl zbaven předsednictví v ČSL. Po srpnové invazi se již vrátit nemohl: byl příliš zkompromitovaný a neměl dost sil, aby udržel stranu v liniích, které jí určila KSČ; obdržel tedy alespoň čestné předsednictví.
V očích lidovců a katolíků se jméno Plojhar stalo synonymem pro zrádce a odpadlíka, dokonce je tak používáno i v běžném hovoru.
| Předchůdce: | 1951–1968 | Nástupce: |
| Alois Petr | Josef Plojhar | Antonín Pospíšil |
[editovat] Reference
- ↑ Karel Kaplan v Jiří Hanuš a Jan Stříbrný (ed.):Stát a církev v roce 1950, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2000, ISBN 80-85959-71-2, str. 14
