Karolina Lanckorońska

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Poslechnout si článek · (info)

Tato zvuková nahrávka byla pořízena z revize data 25. 3. 2006, a nereflektuje změny po tomto datu. (audio nápověda)

Více namluvených článků

Karolina Lanckorońska se svým otcem okolo roku 1900

Karolina Lanckorońska

Karolina Lanckorońska (11. srpna 1898 Buchberg, Dolní Rakousy – 25. srpna 2002 Řím, Itálie), polská vědkyně.

Studovala historii umění ve Vídni. Později několik let žila v Římě, kde studovala italské renesanční a barokní umění. V tamější pobočce Polské akademie umění (Polska Akademia Umiejętności) byla knihovnicí a několik let třídila sbírky svého otce Karola Lanckorońského. Po úmrtí otce se vrátila do Polska a pracovala na univerzitě ve Lvově (město tehdy náleželo do Polska), kde se stala první ženou v Polsku, která získala habilitaci v oboru historie umění.

Ve Lvově ji zastihla 2. světová válka, východní část Polska napadl 17. září 1939 Sovětský svaz a po pěti dnech Rudá armáda obsadila Lvov. Ze začátku univerzita fungovala normálně, ale byla čím dál tím víc ukrajinizována a polští učitelé vytlačováni. Lanckorońská se zapojila do odboje a hrozilo ji zatčení a pravděpodobně (jako u řady ostatních) deportace do vnitrozemí Sovětského svazu. Začala se skrývat a v květnu 1940 utekla do Německem okupované části Polska, do Krakova.

V Krakově začala pracovat v Polském červeném kříži, starala se jako ošetřovatelka o těžce nemocné propuštěné polské válečné zajatce. Navázala zde kontakty s polským odbojem, jejím velitelem byl Tadeusz Bór-Komorowski (pozdější hlavní velitel Zemské armády). Po ukončení práce v Polském červeném kříži přešla do legální organizace Hlavní rada sociální péče (Rada Główna Opiekuńcza), kde dostala na starost vytvořit systém doživování vězňů, šlo zejména o vězně politické, ale s tím by Němci nesouhlasili, proto se doživování mělo týkat všech vězňů - i nepolitických. Do této péče bylo zahrnuto celkem asi 27 tisíc vězňu v celém tzv. Generálním gouvernementu, tedy polská území, která byla pod německou okupací a nebyla přičleněna k Třetí říši (jako např. Poznaň).

Při organizování místního výboru pro doživováni ve Stanislavově (nyní Ivano-Frankivsk na Ukrajině) byla zatčena gestapem a vězněna. Při výslechu se jí v domnění, že Lanckorońska bude brzy popravena, šéf místního gestapa Hans Krüger pochlubil, že několik dnů po obsazení Lvova Německem nechal zavraždit 25 polských profesorů lvovských vysokých škol. Protože však v její prospěch intervenovala italská královská rodina, byla Lanckorońska převezena mimo dosah Krügera do lvovského vězení a později do koncentračního tábora v Ravensbrücku (severně od Berlína). Měsíc před ukončením války byla po intervenci předsedy Mezinárodního červeného kříže Carla Burckhardta spolu se skupinou 299 Francouzek propuštěna a odvezena do Švýcarska, kde se dočkala konce války.

Do Polska se už nikdy nevrátila, protože byl v její rodné zemi nastolen komunismus. V zahraničí se věnovala podpoře polské vědy a kultury. Založila v Římě Polský historický ústav (Polski Instytut Historyczny), který v roce 1954 začal vydávat zpravodaj Antymurale (Předhradí) věnující se polským dějinám. V roce 1960 se ukázal první z 76 svazků řady Elementa ad Fontium Editiones, obsahující v Polsku nedostupné materiály k dějinám Polska.

V roce 1994 prof. Karolina Lanckorońska darovala Polsku, po 50 letech opět nezávislému, nádherný a nesmírně cenný dar: sbírku uměleckých děl pocházející z rodinných sbírek. Předměty obohatily fondy krakovského hradu Wawel, Královského hradu ve Varšavě, Knihovny Jagelonské univerzity v Krakově, Národního muzea a Muzea Polské armády ve Varšavě. Podle polských kunsthistoriků to byl nejcennější dar v dějinách polského muzejnictví.

Své zážitky z celé války popsala v knížce Wspomnienia wojenne (Válečné vzpomínky), kterou napsala první dva roky po válce, ale byla vydána teprve v roce 2001, rok před její smrtí.