Michail Jurjevič Lermontov
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Michail Jurjevič Lermontov (Михаил Юрьевич Лермонтов; 15. října 1814 – 27. července 1841) byl ruský básník, prozaik, dramatik, představitel revolučního romantismu.
[editovat] Život a dílo
Lermontov se narodil v Moskvě. Jeho matka zemřela roku 1817, tři roky po jeho narození. Jeho otec, Jurij Petrovič Lermontov, byl chudý vojenský důstojník. Po smrti své ženy předal svého syna do výchovy jeho bohaté babičce. V novém domově byl Michail ohniskem rodinných hádek mezi jeho babičkou a jeho otcem, který se nesměl podílet na výchově svého syna.
Lermontovovi se dostalo rozsáhlého vzdělání. Ve čtrnácti letech nastoupil do moskevské internátní školy pro chlapce z aristokratických rodin. Potom šel studovat na Moskevskou univerzitu. Tam se věnoval etice, politologii a později také literatuře. Z kázeňských důvodů byl v roce 1832 vyloučen. Nato se vydal do Petrohradu, kde v roce 1834 absolvoval vojenskou školu s nejnižší důstojnickou hodností a byl povolán ve stejném městě k regimentu husarů imperiální stráže.
Ze své pozice u husarů Lermontov pozoroval společenský život boháčů. Byl zanícen pro psaní. Roku 1832 měl již napsáno 200 lyrických básní, 10 delších básní a tři hry. Maškaráda (1836) je považována za Lermontovo nejlepší drama, točí se okolo náhrdelníku, pochybných osobností a závisti. Na konci je věrná žena otrávena zmrzlinou od svého muže. Hra byla prvně vydána V. E. Meyerholdem v Petrohradě, na svátek revoluce roku 1917.
Roku 1837 Lermontov získal širšího uznání jako spisovatel. Po smrti Alexandra Puškina publikoval elegii Na smrt Puškinovu. Tato báseň byla nadšeně přijata v liberálních kruzích, ale vadila carovi Mikuláši I. Lermontov byl zadržen a musel odejít do exilu na Kavkaz. Tam působil jako důstojník u dragounů a musel bojovat proti horalům. Díky vlivu jeho babičky mu však byl umožněn návrat do Petrohradu. Jeho postoj k tehdejším státním záležitostem se však nijak nezměnil.
V letech 1838 – 1840 napsal řadu příběhů, později shromážděných pod názvem Hrdina naší doby. Dílo patří ke klasické ruské literatuře 19. století a je charakterizováno jako novela psychologického realismu. Skládá se z pěti oddělených příběhů, jejichž spojovacím prvkem je společný hrdina Grigorijem Pečorinem, který je mladý, inteligentní, ale cítí se zbytečný (literární typ tzv. zbytečného člověka). Kniha zahrnuje tři, chronologicky na sebe nenavazující vypravěčské linie.
Lermontovova největší báseň Démon (1842) je o andělovi, který se zamiluje do smrtelnice Tamary. Zde se odráží básníkovo sebeposouzení jako démonické stvoření. Melancholický Démon, který byl vyvržen z Ráje putuje, po Zemi v naději, že opět nalezne klid. V noci navštíví Tamaru, ale jeho polibek ji zabije jako smrtící jed. Démon proklíná své sny o lepším životě. Lermontov napsal koncept této melancholické a sebekritizující básně už ve svých 14 letech.
Popularitu získal hlavně po revoluci roku 1917, protože jeho báseň Předpověď z roku 1830 říká:" Rok přijde zlý ó Rusko, v příští tvém, kdy s hlavy carů sletí diadém, kdy luzy láska k nim se změní v hněv, kdy stravou mnohých bude smrt a krev." Kvůli duelu se synem francouzského vyslance musel Lermontov opět do vyhnanství, tentokrát k Černému moři. Regiment byl ve stálé aktivní službě. Lermontov byl pro svou odvahu obdivován ostatními důstojníky. Služba na frontě mu však bránila psát a tak, předstíraje nemoc, odjel do lázní Pjatogorsk poblíž Moskvy. Pohádal se s majorem N. S. Martynovem, starým rodinným přítelem, a v duelu s ním byl roku 1841, ve svých 26 letech zabit. Na základě některých jeho básní a způsobu života se uvažuje o jeho skryté homosexualitě. Světové gay organizace ho uvádějí jako nejlepšího ruského gay básnika.
