Nero
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tento článek urgentně potřebuje úpravy. Pomozte Wikipedii tím, že ho vhodně vylepšíte. Inspiraci k vylepšení lze hledat v radách na stránce Vzhled a styl, případně na diskusní stránce článku. Pokud nebude tento článek do 30 dnů upraven do přijatelné podoby, bude smazán.
Čas označení je 22. 3. 2007 16:30:29 SE(L)Č, tj. smazán bude 21. 4. 2007 16:30:29 SE(L)Č.
{{Urgentně upravit autor|Nero}}
Tato biografie potřebuje úpravy. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ji vhodně vylepšíte. Inspiraci k vylepšení lze hledat v radách na stránce Vzhled a styl, případně na diskusní stránce článku.
Nero Claudius Drusus Germanicus (15. prosince 37 Antium – 9. června 68) byl římský císař, známý svými výstřelky. Původně se jmenoval Lucius Domitius Ahenobarbus, přezdívka Ahenobarbus znamená latinsky Měděnobradý, což byla narážka na rezavou barvu jeho vousů; tato přezdívka byla v jeho rodě častá. Je také prvním, kdo ve větší míře nechal pronásledovat tehdy relativně nově vzniklou skupinu křesťanů.
Dne 13. října 54 byl císař Claudius otráven svou manželkou Agrippinou mladší. Nový císařem se stal syn císařovny Nero, kterého Claudius ve 13 letech adoptoval. Skutečnou moc měla Agrippina.
Zpočátku, když se Nero ujal osobní vlády, vládl pod vlivem svého vychovatele Seneky rozumně. Postupem času se však začaly projevovat jeho záporné charakterové vlastnosti - intrikánství, krutost a samolibost. Když se mu zprotivila manželka Octavia, vlastní dcera Claudiova, nechal ji poslat do vyhnanství a posléze zavraždit. Vzal si poměrně extravagantní Poppaeu Sabinu, která žila nedaleko Pompejí, kde měla oslí farmu, která produkovala mléko pro její pověstné koupele. Nero trpěl přehnanou představou o vlastní důležitosti a své teatrálně exhibicionistické sklony projevoval i veřejně. Stýkal se s herci a často i sám hrál. Nakonec i sám tvořil. Jako správný milovník klasické řecké kultury podnikl nákladnou výpravu do Řecka, kde měl četná vystoupení a Řekům dokonce odpustil daně.
V roce 55 se Nero zbavil Britannika, vlastního syna císaře Claudia, pak i své matky, kterou se nejdříve pokusil utopit, ale když přežila nechal ji v roce 59 zavraždit na jejím vlastním venkovském sídle.
Vznik požáru, který v roce 64 zničil většinu Říma, vysvětluje nekolik verzí: Podle jedné jej založil sám Nero, který plánoval město přestavět a přejmenovat na Neropolis a vystavět nový rozsáhlý císařský palác. Podle románové verze Jarmily Loukotkové zpracované verze jej nechal založit opět Nero, když zjistil že se město před jeho ohlášenou návštěvou vylidnilo (resp. poschovávalo). Další fáma popisuje jak císař použil požáru jako kulisy pro svůj teatrální výstup, kdy recitoval své verše doprovázeje se na lyru. Jako obětní beránek pro rozhořčenou veřejnost posloužila kontroverzní skupina křesťanů.
Nový velkolepý „Zlatý palác“ (Domus aurea), rezidence císaře, byl postaven na ploše několika čtvrtí bývalého Říma, což dobře ilustruje Neronovu povahu a jeho zálibu ve velikášství a nádheře.
Po odhalení protistátního spiknutí v roce 65, Nero rozpoutal vládní teror. Všichni mohli být odvlečeni za sebemenší podezření nebo udání, aniž by je později po zatknutí někdo z blízkých viděl. Mučení, věznění a popravy probíhaly téměř nepřetržitě celé dny. Příkaz k sebevraždě dostali i Titus Gaius Petronius, zvaný „Arbiter“, básník a Neronův přítel, a Lucius Annaeus Seneca, filozof a Neronův bývalý vychovatel.
Když Neronovo řádění dostoupilo vrcholu a římská politika se stala neúnosnou, vypuklo proti němu povstání, které začalo v Galii. Císař byl prohlášen za nepřítele státu a v roce 68 spáchal sebevraždu. Tradují se tato se jeho poslední slova: „Qualis artifex pereo!“ – Jaký umělec ve mně hyne!
S Neronem skončila vláda julijsko-claudijské dynastie, po níž záhy nastoupila dynastie Flaviovců.
