Odpustek
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Odpustkem či odpustky se rozumí v katolické teologii třetí část svátosti smíření, jímž je po zkroušenosti srdce (contritio cordiss) a vyznání hříchů (confessio oris) dostiučinění (satisfactio operis). Odpustek pak označuje odpuštění časného trestu za hříchy na základě nového postoje vůči Ježíšovu přikázání lásky (např. modlitba, almužna, pouť); avšak může být též zcela vynecháno). Získání odpuštění je možné podle křesťanství pouze na základě vykupitelské oběti Ježíše Krista a vztahu k němu.
Obsah |
[editovat] Historický vývoj
[editovat] Starověk
V raném křesťanství se kladl důraz na to, že Boží odpuštění hříchů vyžaduje ze strany člověka skutečné obrácení a změnu života. Tuto změnu představoval zpočátku pouze křest, avšak teprve později přibyla také možnost dalšího pokání za hříchy, kterých se křesťan dopustil po křtu. Jako znamení nového obrácení pak penitent obdržel od biskupa na naše poměry těžké pokání, obvykle v podobě dlouhotrvajícího postu a nemožnosti mít účast na eucharistii či dalších křesťanských shromážděních. Kdo toto pokání absolvoval, mohl být znovu přijat do plného společenství církve. Při takovém pokání mohla mít vliv na zmírnění tohoto pokání přímluva zbožných křesťanů, zvláště tzv. confessores čili vyznavačů, kteří přežili mučení či pronásledování.
[editovat] Středověk
Počínaje 11. stoletím v katolické církvi dochází pod vlivem právnického vnímání k posunu ve vnímání smíření. Podle tohoto pojetí zásluhy Ježíše Krista a svatých vytvářejí nepředstavitelný poklad milosti, z něhož církev jakožto ta, které náleží Petrova „moc klíčů“ a tento poklad víry spravuje, může rozdělovat. V odpuštění (či odpustku) tedy církev dává hříšníkovi z tohoto pokladu milosti, co mu schází, aby byl u Boha hned ospravedlněn. Odpustkem tak byl hříšník zproštěn tzv. časného trestu za hřích a v případě úmrtí nemusel za své provinění pykat v očistci.
Odpustky se často „měřily“ ve dnech – těmi se rozuměl počet dní, jichž byl křesťan zproštěn od přísného církevního pokání o chlebu a vodě. Církev stanovovala různé podmínky, na jejichž základě tyto odpustky bylo možné získat – např. modlitbu, pouť, almužnu nebo návštěvu kostela –, a které měly označovat navenek skutečné vnitřní obrácení. Pozdějším vývojem pak došlo k tomu, že odpustek bylo možné získat nejen pro sebe, ale také pro druhé. Odpustky se začaly rozlišovat na plnomocné a částečné, které se lišily podmínkami a „rozsahem“ prominutí trestu za hřích.
V pozdním středověku se na základě tohoto pojetí vyvinuly různé nešvary – tak bylo pro zajištění financování různých (především obranným) podniků církve možné získat odpustky i příspěvkem, tedy finančním obnosem. V některých dobách odpustkové listiny plnily až úlohu jakýchsi cenných papírů.
[editovat] Novověk
Takové nešvary v církvi byly hojně kritizovány a kazatelé odpustků nebývali mezi lidem populární. K odpustkovým bouřím dochází před husitstvím i v Praze roku 1412, podobná situace nastává i kolem roku 1517 v Německu, kde jakožto odpustkový kazatel proslul Johann Tetzel. Odpustky byly v této době vnímány již jako čistě lidský skutek, který měl před Bohem zajistit ospravedlnění. Poprávu proti takovým nešvarům vystupovali reformátoři, zvláště Martin Luther, který právě v návaznosti na obecnou praxi reagoval učením o ospravedlnění (tzv. sola fide).
Katolická církev se těmto zneužitím postavila v průběhu katolické reformace, která stavěla na usneseních Tridentského koncilu. Učení o odpustcích se však držela a drží až do současnosti. Reformu této nauky provedl roku 1968 papež Pavel VI., k dalšímu pokroku došlo roku 1998 zásluhou Jana Pavla II. během přípravy na jubilejní rok 2000. V katolické teologii se v současnosti klade důraz na původní chápání svátosti smíření, do jejíhož rámce učení o odpustcích patří, zvláště se zdůrazňuje (např. i ve Společném prohlášení k nauce o ospravedlnění Světového luterského svazu a Apoštolského stolce, že ospravedlnění člověk dochází jedině skrze spásné jednání Boha v Ježíši Kristu.
[editovat] Odpustková listina
Odpustkové listiny jsou projevem nešvarů pozdního středověku. Jednalo se vlastně o formulář o přijetí daru, do kterého při jeho vzniku stačilo doplnit jméno dárce a informace o vystavení. Tyto listiny pak vlastně byly ekvivalentem jiného uloženého pokání. Mohlo se jednat o příspěvek na farnost, příspěvek na křížovou výpravu nebo např. dostavbu některého z kostelů.
Na konci roku 2005 Národní knihovna získala jako jeden z vůbec nejstarších tisků na světě Gutenbergovu odpustkovou listinu z roku 1454. Tato listina byla objevena v chebské knihovně jako vlev vnitřní strany desek jiné knihy. Tato odpustková listina sloužila konkrétně pro financování války, kterou vedlo Kyperské království proti Turkům v období, kdy došlo k pádu byzantské říše a Evropa si silně uvědomovala nebezpečí turecké expanze.
[editovat] Související odkazy
 |
Portál Křesťanství |
