Oratorium
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Oratorium je epická vokálně intrumentální skladba, které se formálně podobá opeře. Hlavní rozdíl je však v tom, že oratorium se neprovozuje na jevišti, původně bylo totiž psáno pro chrám jako ryze duchovní hudba (oratorium je latinské slovo, znamenající oratoř či kúr), později též pro koncertní síň. Scénická akce, typická pro operu je zde nahrazena textem, který zpěvák přednáší jako vypravěč příběhu (význam zde má i odvozené latinské slovo „orator“ - řečník). Oratorium jako hudební forma vzniklo na konci renesance a největšího rozkvětu dosáhlo v období pozdního baroka a raného klasicismu. Oblíbeno bylo i za romantismu a nechybí v hudbě skladatelů 20. století. Ani tvůrci soudobé vážné hudby na tento útvar nezanevřeli, proto zůstává i dnes nadále živý.
[editovat] Významné skladby
Prvními významnými skladateli této hudební formy byli italští skladatelé raného baroka Emilio de Cavalieri a Giacomo Carissimi. Nejslavnějšími díly tohoto typu jsou oratoria Georga Friedricha Händela (Mesiáš, Saul), Johanna Sebastiana Bacha (Pašije sv.Jana, Matoušovy pašije, Vánoční a Velikonoční oratorium), Jana Dismase Zelenky (Ježíš na Kalvárii), Josepha Haydna (Stvoření světa) či Antonína Dvořáka (Stabat Mater, Svatá Ludmila). Z děl 20. století je slavné např. oratorium Arthura Honeggera Johanka z Arku.
