Opera

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Tento článek pojednává o druhu umění. O webovém prohlížeči pojednává článek Opera (prohlížeč).

Opera je umělecká forma, ve které je dramatické divadelní představení sloučené s hudbou. Text (libreto) je v opeře zpíván, přičemž jsou herci doprovázeni orchestrem. Operní kus je složen z jednotlivých částí (árie, recitativ, sbor, event. i balet), které bývají spojeny do větších celků, které nazýváme dějství, instrumentálními mezihrami. Opera začíná zpravidla předehrou.

[editovat] Baroko

Opera je produktem a charakteristickou formou hudebního baroka. Roku 1637 – v době hudebního baroka – vzniklo v bohatých italských Benátkách první veřejné operní divadlo a v nejbližších desetiletích tam bylo založeno ještě několik desítek dalších divadel. Tím se stala opera přístupnou širokým vrstvám zámožnějšího obecenstva. Benátky se tehdy staly centrem operní tvorby, proto se tehdy tento hudební útvar nazýval benátská opera. Do divadel, z nichž vždy alespoň čtyři hrála zároveň, putovali návštěvníci z celé Itálie i vznešená společnost zahraniční. Od r. 1660 se vkus benátské opery stal měřítkem všeho operního podnikání.

Námětově těžila benátská opera z mýtů, dějin, básní Tassových a Ariostových i z Orientu, který dával možnosti bohaté a efektní vnější úpravy. Formálně se dělila na prolog, několik jednání a závěrečný výjev. Stále častěji se uplatňoval komický prvek. Začíná rozkvět sólového dramatického zpěvu: árie se stává nejdůležitější formou operního výrazu, uplatňuje se koloratura. Sborů naopak užívala benátská opera málo. Recitativy byly doprovázeny cembalem, árie a dueta orchestrem, který hrál také úvodní sinfonii, jak se říkalo předehře, a instrumentální a taneční vložky. Orchestr byl umístěn již dnešním způsobem, ale byl řízen od cembala. Hlavním reprezentantem benátské opery je Claudio Monteverdi. Benátská opera vytvořila základ celého operního typu. Opera římská obohatila nový útvar sborovými prvky a přináší první příklad komické opery. Škola neapolská přidala složku taneční a rozvinula árii do samoúčelné virtuozity. Je vyvrcholením, ale zároveň začátkem úpadku italské opery, která byla v 17. a 18. století rozšířena po celé Evropě.

V době rozkvětu a invaze italské opery do Evropy vyrostli pod jejím vlivem v některých hudebních střediscích významní skladatelé barokní hudby. V Drážďanech např. Johann Adolph Hasse, v Londýně Georg Friedrich Händel. Ovšem jen ve Francii (a částečně v Anglii) lze mluvit o svébytné národní barokní opeře.

[editovat] Klasicismus

V období hudebního klasicismu se rozvinula především komická opera, buffa. Po prvních pokusech římské školy dal vlastní podobu tomuto žánru Giovanni Battista Pergolesi svým dílem La serva padrona. Pokusil se čelit patosu neapolských oper tím, že do přestávek mezi akty opery vložil žertovnou hříčku, psanou pro tři osoby. Postavičky z lidu se svými běžnými starostmi zaujaly obecenstvo okamžitě. Pergolesi navázal na lidovou píseň a na komedii del arte a vytvořil životný, perspektivní operní typ, který byl pak po staletí napodobován. Prostřednictvím svých lidových postav umožňovala tato forma i určitý způsob satiry a společenské kritiky. A tak má komická opera – buffa – dvojí historický význam: vrátila na jeviště dramatickou životnost a v době přípravy Velké francouzské revoluce se stala významným prostředkem nastupujícího měšťanstva k zesměšnění šlechty.

Opera s vážným námětem, tzv. opera seria, prodělala v období klasicismu významnou reformu, která spočívala v tom, že se tématicky měla opět vrátit k antickému a renesančnímu ideálu a být především dílem dramatickým. Reformátorem opery v tomto smyslu je Christoph Willibald Gluck a v tvorbě W. A. Mozarta najdeme vlivy všech dosavadních operních typů – francouzské opéra comique (komická opera 18. století, protiklad vážné „tragédie lyrique“) i italské buffy či německého singspielu.

Mozart v opeře přináší i mnoho nového: jasnost a určitost melodické linie a deklamační fráze, výrazné zabarvení orchestru, plastičnost myšlenky a lidovost. Proto byly Mozartovy opery, psané na italský text a provozované italsky, tak úspěšné třeba i v Praze, kde obecenstvo italsky nerozumělo.

[editovat] Romantismus

Ze skladatelů doby romantismu se zasloužil o další rozvoj opery především autor první „romantické“ opery Carl Maria von Weber, velkými operními mistry byli italští skladatelé Gioacchino Rossini a Giuseppe Verdi, francouzští skladatelé Charles Gounod, George Bizet a v Německu Richard Wagner, který je nazývám „velkým reformátorem opery“.

Dalším vývojovým stupněm italské romantické opery je verismus (Ruggiero Leoncavallo, Pietro Mascagni a Giacomo Puccini).

K vývoji opery v 2. polovině 19. století významně přispěly i další evropské národy, zejména Rusové (Michail Ivanovič Glinka, Alexandr Borodin, Nikolaj Rimskij-Korsakov, Modest Petrovič Musorgskij, Petr Iljič Čajkovskij) a Češi (Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Zdeněk Fibich).