Pius VII.

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Pius VII.
Rodné jméno	Gregorio Barnaba Chiaramonti
Začátek pontifikátu	14. března 1800
Konec pontifikátu	20. srpna 1823
Předchůdce	Pius VI.
Nástupce	Lev XII.
Datum narození	14. srpna 1742
Místo narození	Cesena, Itálie
Datum úmrtí	20. srpna 1823
Místo úmrtí	Řím, Itálie

Pius VII., vlastním jménem Barnaba Chiaramonti (* 14. srpen 1742 – † 20. srpen 1823), byl papežem od 14. března 1800 do 20. srpna 1823.

Narodil se 14. srpna 1742 v Cesene v Emilii v šlechtické rodině. Jako čtrnáctiletý vstoupil do řádu benediktinů a přijal řeholní jméno Gregorio. Studoval v Pádově a v Římě, v letech 1766 – 1775 byl profesorem v Parmě a v letech 1775 – 1781 v San Anselme v Římě.

V roce 1782 ho papež Pius VI. jmenoval biskupem v Tivoli a v roce 1785 ho povýšil na kardinála. Čtrnáct týdnů trvalo, než ho, jako kompromis, zvolili 14. března 1800 za papeže. Volba se konala v Benátkách pod rakouskou ochranou. Odolal nátlaku, aby zůstal na rakouské půdě a už 3. července 1800 se přestěhoval do Říma. Chtěl se dohodnout s revoluční Francií i za cenu ústupků, pokud to však dovolí katolické principy, a reakcí na přátelské náznaky Napoleona Bonaparte, uzavřel s ním 16. července 1801 konkordát. Vyplynuli z toho určité výhody pro katolíky ve Francii. Ti však zakrátko byli odměňováni takzvanými organickými články, které Napoleon jednostranně 6. dubna 1802 připojil k dohodě s papežem. Toto bylo upevnění francouzské státní mocí nad církví. V září roku 1803 Pius dohodl podobný, pro církev výhodnější konkordát s Italskou republikou. Nemohl však uzavřít konkordát s Německem.

V roce 1804, navzdory varování papežské kúrie, se Pius VII. vydal do Paříže na korunovaci Napoleona za císaře (2. prosince 1804) v naději, že Napoleon pozmění organické články. Nic takového se nestalo. Po vypuknutí nové války v Evropě se vztahy papeže s císařem zhoršili až natolik, že Napoleon 2. února 1808 obsadil Řím a 17. května 1809 zbytek papežského státu. Pius VII. 10. června 1809 exkomunikoval všech „loupežníků Petrova děditsví“. Ačkoliv Napoleona výslovně neupomenul, dal ho císař 5. července 1809 internovat do úplné izolace v Savoně při Janově. Nejpozději (květen – červen 1812) ho dal přemístit do Fontainebleau. Tu ho vyčerpaného a chorého přinutil 25. ledna 1813 podepsat koncept konvence takzvaného „Fontainebleauského konkordátu“, v kterém papež udělal dalekosáhlé ústupky, dokonce se zřekl i papežského státu. Je pravda, že s výčitkami svědomí svůj podpis 24. března 1813 odvolal, zvrat ve válce vedl Napoleona k tomu, že papeže v lednu 1814 opět poslal do Savoně. Propustil ho 10. března 1814. Papežův pohnutý život pokračoval. 24. března 1814 se sice vrátil do Říma, ale už na jaře 1815, když Napoleon utekl z Elby, musel Pius hledat útočiště v Janově. Do Vatikánu se konečně vrátil 7. června 1815.

Pius VII. se víc zajímal o náboženské než o politické problémy. 31. července 1814 obnovil Společnost Ježíšovu – jezuitů, otevřel semináře, které Francouzi zavřeli, podporoval umělce a snažil se z Říma udělat opět centrum umění. V rámci možností, které měl, pokusil se papežství přizpůsobit modernímu světu. Skutečnost dokazovala, že při jeho smrti mělo papežství větší vážnost než v čase, když nastupoval do úřadu.