Vítězslav Novák
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Vítězslav Novák (5. prosince 1870 Kamenice nad Lipou – 18. července 1949 Skuteč) byl český hudební skladatel, pedagog a klavírista. Stylově se řadí k novoromantikům.
Obsah |
[editovat] Biografie
[editovat] Před svatbou
Pocházel z rodiny, která se věnovala hudbě. Jeho otec byl lékař, zpíval ve sboru v Počátkách, matka hrála na klavír. Po otcově smrti se rodina přestěhovala do Jindřichova Hradce, kde vystudoval gymnázium. Novák tady poprvé vystupoval na veřejnosti jako klavírista a skládal první písně a drobné skladby pro klavír. V roce 1889 začal studovat na univerzitě v Praze (studia práva) a současně na konzervatoři, kterou absolvoval roku 1893 orchestrální ouverturou Korzár (1892) jako jeden z prvních žáků Antonína Dvořáka. Klavír zde studoval u Josefa Jiránka. V té době se mu podařilo přesvědčit matku, aby mu dovolila vzdát se studií práv a plně se věnovat hudbě. Johannes Brahms představuje jeho díla berlínskému vydavateli Simrockovi a tak byl Novák alespoň na čas finančně zajištěn.
O prázdninách roku 1896 poznal při návštěvě Moravy, Slovácka, Lašska, Valašska a později i Slovenska lidový folklór v jeho domácím prostředí a to se stalo východiskem k jeho tvorbě v dalších letech. Důkladně studoval české a moravské sbírky lidových písní (Erben, Sušil, Bartoš) a pátrá po základech národního hudebního projevu. Navázal na moravskou melodičnost i modální cítění a včleňuje do své tvorby ozvuky erotiky a přírody, jimiž se přibližuje impresionismu.
[editovat] Po svatbě
Ve věku 40 let se oženil se svou žačkou Marií Práškovou, která mu poskytla dokonalé rodinné zázemí. Jejich syn Jaroslav Novák se stal malířem.
V prvním desetiletí 20. století se Novák stal vůdčím představitelem české hudby a svůj vliv zaměřil i na mladou generaci. Vyučoval pozdější významné české a slovenské hudební skladatele na Pražské Konzervatoři v mistrovské třídě (1909–19) i na mistrovské škole (1919–39) a později i soukromě. Mezi jeho žáky patřil Ladislav Vycpálek, Jaroslav Křička, Jaroslav Novotný, Boleslav Vomáčka, Václav Štěpán, bratři Jeremiášové, K. B. Jirák, Alois Hába nebo Ilja Hurník. Byl třikrát zvolen rektorem konzervatoře, dostalo se mu nejvyšších oficiálních uznání, byl předsedou hudebního odboru České akademie věd a umění.
Jeho díla slavila úspěchy jak v domácím prostředí, tak v zahraničí, první provedení bývaly vždy velkou společenskou událostí. Tvorbou byl silně spjat s Brnem, kde jeho díla prováděl s Besedou Brněnskou jeho přítel, sbormistr Rudolf Reissig. Novák procestoval téměř celou Evropu, Rusko nevyjímaje a jeho výjimečné postavení v české kulturní společnosti utvrzovala i jeho znalost cizích jazyků – hovořil německy, anglicky, francouzsky, španělsky a rusky, měl široké znalosti literatury, filosofie a výtvarného umění.
Jeho raná díla vycházejí z novoromantismu a jsou ovlivněna Dvořákem, Brahmsem a Griegem. Na začátku 20.století sloučil novoromantismus s novým impresionistickým slohem, tvořil i pod vlivem soudobé symbolistické poezie. Pod vlivem Janáčkovým se věnoval lidovému folklóru, zvlášť oblasti Slovácka. K vrcholům jeho tvorby patří komorní a orchestrální díla z 30. a 40. let.
Během německé okupace Československa prokázal Novák výrazné národní cítění a osobní odvahu. Většinu času strávil ve Skutči, kde také napsal memoáry „Vítězslav Novák o sobě a jiných“. Zemřel náhle ve Skutči 18. července 1949.
[editovat] Dílo
- Orchestrální díla: ouvertura Maryša k dramatu bratří Mrštíků (1899), symfonické básně V Tatrách (1902,rev.1905,1907), O věčné touze (1904), Toman a lesní panna (1907), kantáta Bouře (1908–10) na slova Svatopluka Čecha, Slovácká suita (1903), vrcholem je Podzimní symfonie (1934), třívětá vokálně instrumentální skladba s autobiografickými prvky a Jihočeská suita (1937), kde vyjádřil svou lásku k rodnému kraji. Stejně jako Smyčcový kvartet č. 3 reagovala na hrdinství v době protektorátu. Na protest proti ustavení protektorátu se Novák na tři roky odmlčel, a další díla vytvořil až ve roce 1941, symfonickou báseň De profundis, Svatováclavský triptych pro varhany a orchestr (1941–42), jednovětou Sonátu pro violoncello a klavír (1941) a a Májovou symfonii (1943). Mezi orchestrální kompozice patří ještě Lady Godiva (1907) a kantáta Svatební košile (1912–13). V operách klade důraz spíše na orchestrální než dramatickou složku, a proto se dnes příliš neprovádí.
- Opery: Nejznámější operou je Lucerna podle Aloise Jiráska (1922), dále Zvíkovský rarášek (1913–14), Karlštejn podle Vrchlického (1914–15) a Dědův odkaz (1922–5).
- Balety: Signorina Gioventu (1926–28) a Nikotina (1929).
- Klavírní tvorba: Variace na Schumannovo téma (1893), Za soumraku (1896), Písně zimních nocí (1903), Exotikon (1911), Sonáta Eroica (1900) a Pan (1910), který má verzi také orchestrální (1912).
- Písňová tvorba: Jarní nálady (1900), Melancholie (1901), Údolí nového království (1903), Melancholické písně o lásce (1906), Erotikon (1912), Síla a vzdor (1916–17), 12 ukolébavek na slova lidové poesie moravské (1931–2), Domov (1941), 2 legendy na slova lidové poesie moravské (1944), Jihočeské motivy (1947).
[editovat] Externí odkazy
- Biblografie: M. Schnierer, L. Peřinová: Vítěslav Novák. Tematický a bibliografický katalog (Praha, 1999)
