Čínské znaky
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Čínské znaky (čínsky 漢字, 汉字, pinyin Hànzì, český přepis Chan-c', japonsky Kandži, korejsky Handža) tvoří pojmové písmo, používané pro zápis čínských jazyků (čínštiny, kantonštiny aj.), japonštiny, příležitostně korejštiny a v minulosti též vietnamštiny.
Čínské písmo patří mezi nejstarší a nejdéle používaná na světě.
Obsah |
[editovat] Pojmy a výslovnost
Čínský znak vyjadřuje pojem, ale nepopisuje výslovnost. Tento fakt samozřejmě značně ztěžuje výuku čtení a psaní jak u cizinců, tak u Číňanů, a je velkou brzdou gramotnosti: na rozdíl od evropských jazyků, kde počet znaků obvykle nepřesahuje 50, čínských znaků jsou tisíce (přesný počet není možné stanovit, protože existuje mnoho znaků, které jsou variantou či alternativou jiných, používanějších). Na druhou stranu jsou zde i nesporné výhody: v jazykově roztříštěné Číně se spousta vzájemně nesrozumitelných (byť příbuzných) jazyků a dialektů píše těmi samými čínskými znaky. Mluvčí kantonštiny se nedomluví s mluvčím mandarínštiny, ale pokud jsou oba gramotní, mohou si psát. Stejnou posloupnost znaků každý přečte ve svém jazyce. I Evropan se pak může setkat s tím, že když v Číně nerozumí, co mu říkají, začnou mu kreslit znaky prstem na dlani, a diví se, že ani teď nechápe. Z podobného důvodu také čínské televizní stanice vysílají filmy v čínském znění s čínskými titulky.
[editovat] Slova
V čínském písmu se nedělají mezery mezi slovy a pojem slova lze v kontextu čínské jazykovědy považovat za importovaný. Jedinou jednotkou menší než věta je znak; ten ve výslovnosti odpovídá vždy právě jedné slabice. To ovšem neznamená, že pojem reprezentovaný znakem je vždy zcela samostatný. Často se kladou za sebe dvě slabiky, vyjadřující podobné nebo vzájemně se doplňující pojmy, aby se snížila míra homonymie (viz níže). Každá z těchto slabik má svůj vlastní znak. Dotyčná posloupnost (obvykle dvou) znaků odpovídá tomu, co západní lingvistika chápe jako slovo, a také se tak objevuje v překladových slovnících. Příklad: 电话 = tien-chua = „elektřina+řeč“ = „telefon“.
Vzhledem k tomu, že čínské písmo není postavené na výslovnosti, je velmi obtížné v něm zachytit výslovnost cizích slov (např. osobních jmen a zeměpisných názvů). Výslovnost se musí napodobit pomocí slabik, které má k dispozici standardní čínština, a její fonetický systém se v tomto kontextu jeví jako velmi omezený (v japonštině a korejštině tento problém není, protože vedle čínských znaků se tam používají i místní slabičné abecedy). Pro zápis dotyčné posloupnosti slabik se pak vyberou vhodné znaky. Každé slabice sice v čínském písmu odpovídá mnoho různých znaků, některé znaky lze ale prohlásit za typické prostředky k fonetické transkripci cizích slov. Příklady: 加拿大 = Ťia-na-ta = „Kanada“; 澳大利亚 = Ao-ta-li-ja = „Austrálie“. Běžný význam použitých znaků přitom v tomto případě nedává smysl, např. znaky v 澳大利亚 znamenají „zátoka+velký+zisk+Asie“.
[editovat] Počet znaků a homonymie
Standardní čínština je extrémně homonymní jazyk (téměř každá slabika má mnoho různých, diametrálně odlišných významů). Nejednoznačnosti lze v mluveném projevu částečně stírat výše zmíněným kombinováním slabik, ale nejúčinnější zbraní je opět písmo: význam znaku je většinou jednoznačný.
Čínština má něco přes 400 různých slabik, každou až v pěti tónových polohách (horní, stoupavý, klesavě-stoupavý a klesavý tón, + tónově neutrální slabiky). Celkem (i s tóny) je slabik méně než 2000. Počet znaků se udává podle některých pramenů i přes 50000, vzdělaným Číňanům běžně stačí asi 10000.
Podrobnější přehled o složení čínské slabiky lze získat v hesle o pchin-jinu.
[editovat] Složení znaku
I když se čínské znaky vyvinuly z obrázkového písma, kde každý znak opravdu vystihoval zjednodušenou podobu pojmu, který popisoval, v současném písmu takových znaků zbyla jen hrstka (a i u nich je často obtížné původní obrázek rozpoznat).
Drtivá většina dnes používaných znaků se skládá ze dvou částí: z tzv. radikálu a z fonetické složky. Existuje přes 200 různých radikálů, podle nichž se čínské znaky dělí do skupin. Znaky se stejným radikálem obvykle vyjadřují příbuzné pojmy: např. znaky pro řeku (河), jezero (湖), moře (海) i zátoku (灣) mají radikál, který vznikl zjednodušením znaku pro vodu (水). (Sám znak vody se do této skupiny také počítá, i když mu chybí fonetická složka.)
Fonetickou složku tvoří jiný znak, jehož výslovnost je (nebo někdy v minulosti byla) nějakým způsobem blízká výslednému složenému znaku). Protože se však výslovnost vyvíjí (a navíc je v různých místech Číny různá), v řadě případů je velmi obtížné fonetickou podobnost vysledovat.
Některé znaky tvořící fonetickou složku jsou dost složité a samy se skládají z radikálu a své fonetické složky.
[editovat] Směr písma
Tradičně se znaky kladly do sloupce shora dolů, sloupce se řadily zprava doleva. V moderních textech je běžné totéž řazení jako v latince, tedy do řádků zleva doprava, řádky přibývají shora dolů.
Bez ohledu na složitost znaku se všechny znaky v jednom textu musí vejít do čtverců o jednotné velikosti.
[editovat] Řazení slovníků
Pro nalezení čínského znaku ve slovníku je potřeba umět rozpoznat radikál znaku a umět poznat, kolika tahy se znak píše. (Jednotlivé prvky, ze kterých se čínský znak skládá, mají jednotný počet tahů, kterými se mají psát.)
Na začátku slovníku je tabulka radikálů, které jsou uspořádané podle počtu tahů. U každého radikálu je uveden seznam znaků s tímto radikálem, které slovník obsahuje; tyto znaky jsou uspořádány opět podle počtu tahů. Protože i znaků se stejným radikálem a počtem tahů může být hodně, bývá příslušná část tabulky nadepsaná čínskou číslovkou, vyjadřující počet tahů fonetické složky.
U každého znaku je nakonec odkaz na příslušné heslo ve slovníku. I když by mohlo jít o číslo stránky, většinou je odkazem přepis výslovnosti znaku — hesla jsou totiž ve slovnících řazena ne podle počtu tahů, ale právě podle přepisu výslovnosti. U čínských slovníků vydaných v ČLR a kdekoli mimo Čínu se výslovnost zapisuje pomocí pchin-jinu. Na Tchaj-wanu stejnému účelu slouží starší čínská abeceda vymyšlená speciálně pro zápis výslovnosti, zvaná ču-jin fu-chao (též Bopomofo). V Koreji se používá hangul a v Japonsku kana. Pozor, ani řazení podle pchin-jinu není úplně stejné, jaké se používá v jazycích píšících latinkou. Blíže viz Pinyin.
[editovat] Tradiční a zjednodušené znaky
Ve snaze přiblížit písmo širším vrstvám obyvatelstva proběhla v ČLR ve druhé polovině 20. století postupná reforma, která řadu znaků zjednodušila. Kritici ovšem tvrdí, že se tím narušila informace o původu a příbuznosti jednotlivých znaků.
Zjednodušené znaky jsou dnes standardem v ČLR (s výjimkou Hongkongu a Macaa) a v Singapuru. Na Tchaj-wanu se nadále používají tradiční znaky.
Zjednodušení nejvíce vynikne tam, kde byl zjednodušen radikál, a zásah se tudíž dotkl velké skupiny znaků (např. radikál ve slově jü – „jazyk“: 語 → 语). Zjednodušeně lze říci, že dnes používané čínské znaky se dělí na tři skupiny:
- zjednodušené znaky (mají protějšek mezi tradičními znaky)
- tradiční znaky (v ČLR byly nahrazeny zjednodušeným protějškem)
- znaky, které nebyly zjednodušovány, vypadají tedy v ČLR i na Tchaj-wanu stejně
Ve skutečnosti je situace složitější. Různé varianty téhož znaku existovaly dávno před vznikem ČLR, ke zjednodušování docházelo také, i když v podstatně menší míře. Např. znak tchaj ve slově Tchaj-wan má jednoduchou (台) a složitou (臺) variantu, přesto se i na Tchaj-wanu (tedy v doméně tradičních znaků) používá ta jednodušší.
Své vlastní reformy provedli i Japonci, takže i když kandži lze spíše označit za tradiční znaky, např. znak pro studium (čínsky süe, japonsky gaku) se v Japonsku shoduje s tvarem v ČLR (学), zatímco na Tchaj-wanu a v Hongkongu je mnohem složitější (學).
