Batú
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Batú, (též Batu, Batú-chán) byl mongolský princ, válečník a zakladatel Zlaté hordy (též chanát Kipča, nebo Kipčacký chanát). Batú byl synem Džučiho (též Juchi, Jochi), nejstaršího syna Čingischánova (též Čingizchán, Džingischán, rodným jménem Temüdžin, Temujin).
Obsah |
[editovat] Mongolské tažení na západ
Již Čingischán měl představu o dobytí světa až k nejzazšímu moři na západě. Po jeho smrti (1227) za vlády jeho syna Ogataje (též Otkaj či Ögedej), druhého Velkého chána všech Mongolů (1227-1241), bylo rozhodnuto o dalším tažení na západ. Do čela armády byl zvolen Batú. Jako jeho hlavní generál byl jmenován Sübetej, jenž vedl vojsko již pod Čingischánem a byl vítězem nad rusko polovskými vojsky vedené Mstislavem Haličským u Kalky 1223. S velkým vojskem (cca 100 000 – 200 000 mužů) jako dílčí velitelé vyrazili rovněž další princové z čingischánovy krve (Kadan, Mönge, Gujuk, Kaidu). Armáda byla rozdělena do jednotek, tzv. tümenů (též tumen), se silou 10.000 mužů. Většina armády byla složena převážně z tatarských a dalších Mongoly ovládnutých kmenů. Mongolové tvořili jen několikatisícovou část celého vojska a působili především jako velitelé jednotek.
[editovat] Vpád do Ruska
V roce 1236 Batú započal plánovanou invazi do Evropy. Překročil Volhu a střetl se s volžskými Bulhary a místními Kipčáky (též Polovci nebo Kumáni), které porazil. Suzdalský kníže Jurij Vsevolodovič z Vladimiru se Bátúovi odmítl podrobit. Bátú poté krvavě dobyl, vyplenil a srovnal se zemí Rjazaň, Kolomnu, Moskvu a Vladimir (sídlo suzdalských knížat). Jurij sebral vojsko a vytáhl proti Bátúovi. Ruské vojsko bylo na hlavu poraženo a Jurij v krvavé bitvě zahynul. Pak započalo další dobývání ruských měst. Dobyty a vypleněny byly téměř všechny ruská města (Rostov, Jaroslavl…). Pouze Smolensk souhlasil s placením tributu Mongolům a unikl tak zničení. Novgorod a Pskov, kterých mongolská vojska nedosáhla i díky ruské zimě, byla krutého osudu ušetřena. V létě 1238 Mongolové zpustošili Krym a Mordvinsko. Poté pronikli na Ukrajinu a v zimě 1239 vyplenili Černigov a Pereslav. Po tuhém odporu Danilejeva Haličského byl dobyt také Kyjev, Halič a Vladimir Volyňský.
[editovat] Vpád do střední Evropy
Mezitím byli vysláni zvědové do střední Evropy (Uherské království, Polské království, Svatá říše římská), pro získání informací o situaci v Evropě. Mongolové nechtěli dopustit vznik koalice nejednotných evropských panovníků. Proto Batú po ovládnutí většiny ruských knížectví rozdělil svou armádu do 3 vojsk. První pod velením Kaida vpadlo na začátku března 1241 do Polska. Brzy byla dobyta Sandoměř a Krakov. Další porážku utrpěli Poláci v bitvě u Chmielnik. Mongolové poté oblehli Vratislav. Slezský kníže Jindřich II. Pobožný sebral vojsko a vyrazil proti Mongolům. Nevyčkal však než dorazí armáda Václava I., který mu spěchal se svým vojskem na pomoc. Mongolové nechtěli dopustit spojení křesťanských armád, proto zanechali obléhání a vyjeli proti polskému vojsku. V bitvě u Lehnice 9. dubna 1241 se Mongolové pod vedením Kaida (syn Gujuka) utkali s jindřichovým vojskem. To bylo složeno především z Poláků, Templářů a Německých rytířů. Jindřich v bitvě padl a jeho armáda byla účinou mongolskou taktikou poražena. Poté se Kaidu obrátil na jih a urychleně pospíchala do Uher. Václav I. si připsal již jen dílčí vítězství nad menšími zpožděnými mongolskými oddíly u Olomouce. Druhá mongolská armáda se probila přes Transylvánii a Batú s hlavním vojem mířil na Pešť. Všechny tři voje se setkaly v panonské nížině. Béla IV. Uherský odmítl Batúovi složit slib poslušnosti. Navíc poskytl azyl kipčáckému chánovi Kutanovi a jeho lidem (cca 40.000), kteří prchli před Batúem, jenž se považoval za jejich vládce. Kutan byl však v Pešti uherskou šlechtou zabražděn. Nakonec, po několika menších střetnutích, se Bélovo vojsko utkalo s Batúem v definitivní bitvě na řece Slané 11. března 1241. Uhrové byli drtivě poraženi a Béla prchl až do Dalmácie. Mongolové poté dobyli Pešť a Ostřihom. Vyhnuli se rakouským vojskům a vyplenili města u jaderského moře.
[editovat] Ukončení invaze
Poté plánoval Subetej s Batúem vpád do Svaté říše římské - zničení hlavních říšských měst a útok směrem na Apeninský poloostrov. Ale v prosinci 1241 zemřel Velký chán Otkaj. Zpráva o jeho smrti s rozkazem k návratu na Velké Kurultaj dorazila do Batúova tábora na konci jara 1242. Batú tak musel zanechat příprav na tažení a vydat se do mongolského Karakorum. Tato událost zřejmě uchránila celou Evropu od drtivého nájezdu, které by se mohli evropští panovníci bránit pouze spojenými silami.
[editovat] Zlatá Horda
Po svém návratu z Kurultaj ustanovil chanát Zlatá Horda s hlavním městem Saraj-Batu na Volze. Batú plánoval další invazi na západ, kterou však již nestihl do své smrti 1255 uskutečnit. Vládci Zlaté hordy ovládali rozsáhlé území dolního Povolží, od řeky Dněstr po západní Sibiř, severní Kavkaz, jihoruské stepi a velkou část Střední Asie. Zlatá Horda byla původně závislá na Velké mongolské říši. Po nástupu Berkeho (bratr Batúa) roku 1257 postupně došlo k její nezávislosti na Velkém chánovi. Jediné ruské knížectví, které bylo nezávislé na Zlaté Hordě byl Novgorod. Ostatní podléhali chánovi. V čele Zlaté Hordy se střídali chánové z čingischánovi krve. Ve 14. století rostl v chanátu vnitřní tlak. Ruská knížata se snažila na mongolské nadvládě osamostatnit. Po bitvě na Kulikově poli 1380 se ruská knížata vedená Dmitrijem Donským zbavila nadvlády Zlaté Hordy, ale stále museli odvádět vysoké daně. Porážka chána Toktamiše od Tamerlána (též Timur, Timur Lenk) na konci 14. století znamenala veliké oslabení moci Zlaté Hordy. V 15. století se vlivem vnitřních mocenských nepokojů rozdělila Zlatá Horda do několika chanátů (Krymský, Astrachaňský, Sibiřský, Kazaňský, Kazašský, Uzbecký, Kasimský). Roku 1480 po bitvě na Kulikově poli se definitivně odtrhlo Moskevské knížectví, které se stalo v Rusku dominantním. Chanáty pak postupně během 16. století padaly pod vládu Moskvy. Poslední nástupnický stát Velké mongolské říše Krymský chanát padl až na konci v 18. století během vlády Kateřiny Veliké.
