Dalmácie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Dalmácie (chorvatsky Dalmacija, latinsky Dalmatia) je historická země při východním pobřeží Jaderského moře, rozdělená dnes mezi Chorvatsko (většina území) a Černou Horu.

Obsah

1 Popis území
2 Historie
3 Významná města
4 Externí odkazy

[editovat] Popis území

Dalmácie se přesně nachází mezi městy Herceg-Novi a Zadar;nacházejí se zde tři chorvatské oblasti a spadá sem i velká část Černé Hory. Kromě samotného pobřeží k ní patří ještě mnoho ostrovů, jako např. Brač, Hvar nebo Korčula. Země je hornatá, jedinou významnou řekou, která tudy krátce protéká je Neretva. Průmysl tu není téměř žádný, zemědělsky využívaná je jen oblast ústí Neretvy do moře. Hlavním zdrojem příjmů a hospodářství Dalmácie je turistika; díky historicky zajímavým městům a hezkému pobřeží sem jezdí turisté z celé Evropy.

[editovat] Historie

Západ slunce nad Dubrovníkem, druhým největším dalmatským městem

Ve starověku byla oblast osídlena Ilyrskými kmeny (kteří se nakonec stáhly na jih do oblasti dnešní Albánie a jsou předky dnešních Albánců), mimo jiné Dalmaty, po nichž později získal region své jméno. Od poloviny 3. století př. n. l. do oblasti pronikali Římané, kteří si území jako provincii Ilýrii (latinsky Illyricum) podmanili před přelomem letopočtu. Později byla vytvořena samostatná provincie Horní Ilyrie (lat. Illyricum Superius), po roce [[69 přejmenovaná na Dalmácii (lat. Dalmatia). Tehdejší Dalmácie byla ovšem mnohem větší než dnes; její součástí byla i Bosna a Hercegovina, Černá Hora, části Albánie a Srbska. Při rozdělení Římské říše připadla Dalmácie Západořímské říši, součástí Byzance se stala až v letech 535-537. Formálně byla pod byzantskou svrchovaností do roku 1102. V 6. a 7. století pronikli do oblasti slovanské kmeny Chorvatů (severní a střední Dalmácie) a Srbů (jižní Dalmácie); mnohá pobřežní města však i nadále zůstávala osídlena původní italskou populací. Slované potomkům římských měšťanů říkali Latini. Koncem 8. a počátkem 9. století byla severozápadní část původní Dalmácie (Istrie) podmaněna Franskou říší a začleněna do marky Friaul. Od 9. století se Dalmácie stala předmětem aspirací vznikajícího Chorvatského království. V letech 874-900 byla Dalmácie nezávislým knížectvím. Roku 986 byla Dalmácie spojena personální unií s Chorvatským královstvím. V jeho rámci pak byla většina Dalmácie roku 1102 spojena personální unií s Uhrami. Od roku 998 byla pobřežní města v Dalmácii (např. Split) pod kontrolou Benátské republiky, která je 9. července 1409 anektovala. Benátská republika však nebyla jediným státem, kdo měl o oblast zájem. V letech 1165-1180 byl Split pod kontrolou Byzance, v letech 1390-1396 pak Bosenského království. Ve 14. století se v Dubrovníku a jeho okolí konstituovala Republika Dubrovník, do roku 1526 uznávající závislost na Uhrách, poté závislost na Osmanské říši. Osmanská říše pak také v letech 1540-1700 ovládla většinu dalmatského vnitrozemí, zatímco pobřežní města zůstávala i nadále součástí Benátské republiky. Karlovickým mírem z roku 1699 získala Benátská republika celé Dalmatské vnitrozemí. Dalmácie včetně nyní černohorského Kotoru zůstala součástí Benátské republiky až do jejího zániku roku 1797. Mírem z Campo Formio získala celou Dalmácii s výjimkou Dubrovníku Habsburská monarchie. Po porážce v bitvě u Slavkova odsoupilo Rakousko celou Dalmácii Napoleonovi, který ji zprvu začlenil do Italského království, od 14. října 1809 do roku 1813 pak k Francii jako součást tzv. Ilyrských provincií. Jejich součástí se stalo i území Republiky Dubrovník, zrušené 31. ledna 1808. Na Vídeňském kongresu byla byla Dalmácie vrácena Rakousku, které zde vytvořilo autonomní korunní zemi Království Dalmácii, k níž patřil dubrovník i Kotor. Součástí Rakouska (od roku 1867 Rakouska-Uherska jako součást Předlitavska) pak byla až do roku 1918. Za vlády Rakušanů, byl hlavním městem Dalmácie Zadar a většinu úřadů zastávali Italové - úřad místodržícího (namjestnik) však byl tradičně obsazován Jihoslovanem. (Italština a Srbochorvatština byli úředními jazyky). Po skončení 1. světové války se roku 1918 stala součástí Království SHS (s výjimkou Zadaru a ostrovů Lastovo, Pelagruža a Sušac, které obsadila Itálie), přičemž až do 12. listopadu 1920 tvořila jednu z jejich autonomních zemí, poté spojenou s Chorvatskem-Slavonskem do autonomní země Chorvatska. Od roku 1922 byla v jeho rámci Dalmácie rozdělena mezi oblasti Splitskou a Dubrovnickou. Od roku 1929 byla Dalmácie v rámci nově ustaveného Království Jugoslávie rozdělena mezi bánoviny Sávskou (ostrovy na severu), Přímořskou (střední Dalmácie) a Zetskou (jižní Dalmácie s Dubrovníkem a Kotorem). Roku 1939 se jugoslávská část Dalmácie stala součástí autonomní Chorvatské bánoviny. Za 2. světové války patřila část jejího pobřeží Itálii, vnitrozemí pak ustašovskému Nezávislému státu Chorvatsku. Po válce byla Dalmácie včetně Zadaru začleněna do obnovené Jugoslávie, v jejímž rámci bylo téměř celé její území začleněno do Chorvatska (zde v letech 1945-1949 tvořila Dalmatskou oblast), Boka Kotorská pak k Černé Hoře. Roku 1991 se Chorvatsko osamostatnilo, tuto skutečnost však místní Srbové odmítli akceptovat a tak vedli s většinovými Chorvaty o Dalmácii tvrdé boje. Místní Srbové zde chtěli vytvořit vlastní stát. To jim nakonec nebylo umožněno a Dalmácie tak patří vyjma Boky kotorské celá Chorvatsku.