První světová válka
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
| První světová válka | |||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Konflikt: | |||||||||||
 |
|||||||||||
|
|||||||||||
| Strany | |||||||||||
| Dohoda: Spojené království Francie Itálie Rusko USA |
Ústřední mocnosti: Německá říše Rakousko-Uhersko Bulharsko Osmanská říše |
||||||||||
| Velitelé | |||||||||||
| Síla | |||||||||||
| Ztráty | |||||||||||
| Vojenské: 5 milionů Civilní: 3 miliony |
Vojenské: 4 miliony Civilní: 3 miliony |
||||||||||
| {{{poznámky}}} | |||||||||||
První světová válka (před rokem 1939 se označovala jako Velká válka, dnes je toto označení řídké) byl válečný konflikt probíhající od srpna 1914 do 11. listopadu 1918. Odehrával se na třech kontinentech (hlavní fronty byly v Evropě, dále se bojovalo v Asii a Africe) a všech oceánech (přičemž hlavním bojištěm byl Atlantik). Ve válce zvítězila Dohoda (jejímiž nejdůležitějšími členy byly Velká Británie, Francie, carské Rusko a posléze i USA) nad Ústředními mocnostmi (v čele s Německým císařstvím, Rakousko-Uherskem a Tureckem). Výsledkem války byl rozpad tří impérií (Rakouska-Uherska, Osmanské říše a Ruska) a ožebračení a značné územní zmenšení Německa.
Obsah |
[editovat] Před válkou
Válka vznikla jako důsledek krajního zostření rozporů mezi světovými mocnostmi v zápase o sféru vlivu, kolonie, zdroje surovin, odbytiště a trhy. Nejagresivněji postupovalo Německo, které se k dělení kořisti dostalo později po sjednocení (1871) a v boji o získání nových kolonií se jeho zájmy střetly se zájmy nejsilnějších koloniálních velmocí - Anglie a Francie. Neustále vzrůstal i spor rakousko-uhersko-ruský o sféru vlivu na Balkáně.
Už v poslední třetině 19. století se začaly vytvářet spojenecké bloky imperialistických velmocí. Základ těchto bloků položilo spojenectví Německa a Rakousko-Uherska, tzv. Dvojspolek v roce 1879, ke kterému se v roce 1882 připojila Itálie (Trojspolek). Francie a Rusko podepsaly spojeneckou smlouvu v roce 1894. V roce 1904 se sblížila Anglie a Francie a podepsaly dohodu. Dotvoření druhého vojenského bloku – Dohody (=Trojdohody) se zakončilo podepsáním rusko-anglické smlouvy v roce 1907. Roku 1908 si Franz Josef přisvojil Bosnu a Hercegovinu.
Německo přišlo už na konci prvního desetiletí 20. století k závěru, že je na válku připravené, že je lépe vyzbrojené než ostatní mocnosti, a že čím dříve válka vypukne, tím lépe pro Německo. Sami začít válku se však Němci z vnitropolitických i vnějších politických důvodů neodvážili. Obzvlášť německá sociálně-demokratická strana vystupovala proti. Vhodná záminka se německým vládnoucím kruhům naskytla v červnu 1914, kdy rakousko-uherská armáda uskutečnila v Bosně velké vojenské manévry. Obyvatelé Bosny a Hercegoviny se nechtěli smířit s nedávným připojením jejich území k Rakousko-Uhersku a jejich odboj podporovalo Srbsko. Manévry se provokativně konaly při srbských hranicích. Následník trůnu František Ferdinand d'Este jako vrchní inspektor rakousko-uherské armády přišel na manévry a na jejich závěr okázale navštívil Sarajevo, hlavní město Bosny.
Vyhlášení války předcházel 28. června atentát na rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este a jeho manželku hraběnku Žofii Chotkovou. Atentát provedl v Sarajevu Gavrilo Princip, nacionalista, člen tajné organizace Mladá Bosna - revoluční organizace mládeže v Bosně a Hercegovině, bojovala proti Rakousku za sjednocení jižních Slovanů. Za podpory srbské organizace Černá ruka- tajná teroristická organizace důstojníků srbské armády.
[editovat] Začátek války
Rakousko-Uhersko povzbuzené podporou Berlína zaslalo Srbsku ultimátum, jehož ostře formulované podmínky byly pro Srbsko nepřijatelné, pokud nechtělo ztratit suverenitu. Srbsko na radu Ruska, které ještě nebylo na válku připravené, ustoupilo, ale ultimátum v plném rozsahu nemohlo přijmout. Dne 28. července 1914 vypovědělo Rakousko-Uhersko Srbsku válku. O den později začalo jeho podunajské loďstvo bombardovat Bělehrad. To okamžitě využili v Berlíně jako záminku na vypovězení války Rusku. Ruská vláda vyhlásila 30. července mobilizaci, rakousko-uherská 31. července.
Dne 3. srpna vypovědělo Německo válku Francii (den předtím obsadilo Lucembursko) a 4. srpna vstoupila německá vojska do neutrální Belgie, aby tak získala průchod do Francie. Porušení neutrality Belgie dalo Velké Británii podnět na vypovězení války Německu (4. srpna). Dne 6. srpna vypovědělo Rakousko-Uhersko válku Rusku, 7. srpna ohlásila válku s Rakousko-Uherskem Černá Hora, do týdne vstoupila do války proti Rakousko-Uhersku i Francie a Velká Británie.
Z asijských zemí vstoupilo do války po boku Dohody Japonsko (23. srpna, Japonsko zabralo v Číně německá teritoria v provincii Šan-tung) a Turecko po boku Německa a Rakousko-Uherska (30. října). Malý srbský konflikt se rozrostl na světovou válku.
V roce 1914 stojí tedy proti sobě dva bloky:
- Státy Dohody: Anglie, Francie, Rusko, Japonsko – tábor s nejmohutnějším ekonomickým, materiálovým i lidským potenciálem. Později se připojily Itálie a USA.
- Centrální mocnosti: Německo, Rakousko – Uhersko, později Turecko a Bulharsko (název je podle zeměpisné polohy v Evropě).
Neutrálními zůstaly Švédsko, Norsko, Dánsko, Nizozemsko, Španělsko, Portugalsko, Řecko, Švýcarsko, Albánie, Bulharsko, USA, mnohé země v Asii a Latinské Americe, jako i Itálie a Rumunsko, ačkoliv měli spojenecké smlouvy s ústředními velmocemi (Německem a Rakousko-Uherskem).
Válečné nadšení ovládlo evropská města. V Německu se šlo do války s hesly: „Jdeme na krátký výlet do Paříže“. Dokonce i němečtí sociální demokrati podlehli psychóze.
[editovat] Krach plánů na krátkou válku
V německém generálním štábu počítali od počátku s vedením války na dvě strany - proti Francii a Rusku. Pro tento případ měli vypracovaný plán tzv. bleskové války, který předpokládal pomalou mobilizaci v Rusku. Za tu dobu mělo Německo rychlým obchvatným manévrem vniknout do Francie a porazit ji. Potom chtěli němečtí generálové rychle přesunout jádro svých sil na východ a porazit Rusko. Proto Německo nerespektovalo neutralitu Lucemburska a Belgie, ale podřídilo všechno rychlému vojenskému úspěchu. Západní fronta se tak od samého počátku války stala rozhodujícím bojištěm. Francouzská vojska však kladla nečekaně tuhý odpor, především na linii mezi Sedanem a Verdunem. V polovině září po bitvě na řece Marně se tady fronta zastavila a obě strany se marně pokoušely o průlom. Německý útok na západě se změnil na zákopovou válku. Plán bleskové války (Schlieffenův plán) dostal první vážnou trhlinu.
Druhá trhlina se objevila na východní frontě. Rusko zaútočilo dříve než se čekalo. Ruská vojska hned jak dokončila mobilizaci, zaútočila proti Východnímu Prusku, porazila slabá německá vojska u Gumbinnene (Gusev) a postupovala k Baltskému moři. V kritické situaci východní fronty jmenoval německý císař za jejího velitele Paula von Hindenburga, za náčelníka štábu E.. Ludendorffa a přesunul pět divizí ze západní fronty na východ. Hindenburgovi a Ludendorffovi se podařilo po vítězné bitvě u Tannenbergu (23.-31. srpna) zatlačit ruská vojska zpět a vytlačit je z celého východního Pruska. Přes tento úspěch bylo jasné, že původní německý plán bleskové války se už nepodaří uskutečnit.
I na rakousko-uherském úseku východní fronty, na tzv. haličské frontě, postupovala zpočátku ruská vojska velmi rychle a v listopadu 1914 pronikla za Karpaty na území východního Slovenka. V Karpatech probíhaly boje během celé zimy až do května 1915. V této souvislosti pronikla ruská vojska na území Slovenska (jediné boje první světové války na Slovensku) a obsadila východoslovenská města Bardejov, Svidník, Stropkov, Medzilaborce, Sninu a Humenné. Část slovenské inteligence tehdy počítala s osvobozením Slovenska Rusy a připravovala vznik česko-slovenského státu. Z Česka (k jehož severovýchodním hranicím se Rusové též přiblížili) zas v prosinci emigroval Tomáš Garrigue Masaryk. Až v souvislosti s německým protiútokem se podařilo i Rakousko-Uhersku zatlačit ruskou armádu za Karpaty, a od konce roku 1914 i na východní frontě přešla válka na určitý čas do zákopů.
Na srbské frontě mělo zpočátku iniciativu Rakousko-Uhersko. Po neúspěchu první ofenzívy zaútočila rakousko-uherská vojska proti Srbsku opět v září 1914 a 2. prosince se jim podařilo dobýt Bělehrad, ale už druhý den začala srbská vojska rozhodný protiútok a útočníka vytlačila až za srbské hranice. Bilance prvních měsíců války byla pro ústřední mocnosti nepříznivá zejména proto, že se jim nepodařilo realizovat jejich strategické plány a museli bojovat současně na všech frontách.
[editovat] 1915
Dne 23. května 1915 vstoupila do války proti Rakousko-Uhersku (tedy proti svému bývalému spojenci v Trojspolku) i Itálie, a tak vznikla další - italská fronta. Itálie tady usilovala o iniciativu, ale rakousko-uherská vojska udržela obranné pozice v údolí řeky Isonzo.
Německá hlavní velení se po úspěchu východní protiofenzívy začátkem roku 1915 rozhodlo změnit strategický plán vedení války a na nátlak Hindenburga a Ludendorffa uskutečnilo v létě 1915 rozhodující útok na východní frontě. V součinnosti s rakousko-uherskými vojsky se podařilo německé armádě zasadit ruským jednotkám drtivou porážku. Ruská armáda byla vytlačena z Polska, z Litvy a z části Lotyšska a Běloruska. Úplně porazit ruská vojska se však Německu nepodařilo. Na podzim 1915 se fronta ustálila na linii řeka Západní Dvina (Daugava)-Narošské jezero-Strypa.
Ústřední mocnosti byly úspěšné i na jižní frontě. Po vstupu Bulharska do války na straně ústředních mocností (14. října) Bulharsko podpořené ústředními mocnostmi uskutečnilo soustředěný útok na Srbsko. Přes hrdinský odpor srbských vojáků obsadily ústřední mocnosti do konce listopadu celé Srbsko a v lednu 1916 i Černou Horu. Balkánská fronta byla zlikvidována. Německo získalo přes Rakousko-Uhersko a Bulharsko přímý kontakt s Tureckem. I díky této strategické situaci se Dohodě nepodařil útok na dardanelskou úžinu (viz Bitva o Gallipoli).
[editovat] 1916
Země Dohody i německé hlavní velení pochopily, že rozhodnutí musí přinést západní fronta. Obě strany proto plánovaly na této frontě na rok 1916 velké ofenzívy. Německá ofenzíva začala už v únoru a směřovala na pevnost Verdun. V Německu počítali s tím, že Francouzi budou bránit Verdun z prestižních důvodů až do posledního muže. Chtěli tak francouzskou armádu nechat vykrvácet a otevřít si cestu na Paříž. Úporné boje o Verdun však rozhodnutí nepřinesly. Francouzi ztratili 315 000 vojáků. Němci 281 000 vojáků. Ještě v průběhu bojů o Verdun podnikla Dohoda dvě velké ofenzívy - na východě i na západě. Na západě to byla anglofrancouzská ofenzíva na řece Sommě – nejkrvavější bitva v dějinách první světové války. Na obou stranách v ní padlo více než 1 300 000 vojáků, ale fronta se prakticky nepohnula z místa. V této bitvě použily Angličané 15. září poprvé tanky.
Úspěšnější byla letní ruská tzv. Brusilovova protiofenzíva. Ruská armáda postoupila místy až o 150 km, obsadila Bukovinu a východní Halič. 27. srpna vyhlásilo válku po boku Dohody Rumunsko. Vstup Rumunska do války po boku Dohody (viz níže) však ruské protiofenzívě nepomohl. Fronta se roztáhla do šířky a zastavila. Vojsko Rumunska proniklo hluboko do Sedmihradska (tehdy v Uhersku), ale rakousko-německá armáda Rumuny přinutila ustoupit a ústřední mocnosti obsadily skoro celé Rumunsko. V době dobytí Bukurešti zemřel císař František Josef I. (21. listopadu) a na trůn nastoupil jeho synovec Karel I..
Koncem května 1916 se Anglii podařilo přimět německé loďstvo k dlouho očekávané bitvě. Avšak v bitvě u Jutska utrpěla anglická flotila nečekanou porážku. Nicméně i přes tento neúspěch si anglická flotila udržela takovou početní převahu nad německou, která jí umožňovala pokračovat v námořní blokádě.
[editovat] 1917 – březen 1918
Začátkem roku 1917 byla vojska ústředních velmocí hluboce na nepřátelském území, neměla už však síly na rozhodný útok. Zdlouhavá válka a rostoucí izolace neposkytovaly Německu a jeho spojencům příznivé vyhlídky. Proto se koncem roku 1916 obrátili na Dohodu s mírovým návrhem, který však Dohoda rozhodně odmítla. Dohadování o možnosti separátního míru pokračovalo roku 1917, nevedlo však k pozitivnímu výsledku.
Německo v úsilí překonat námořní blokádu Dohody (9.1.) a přešlo na neomezenou ponorkovou válku (31.1.), což mimořádně zhoršilo vztahy Německa k USA. Dohoda dosáhla úspěchů i na mimoevropských bojištích - v Pacifiku a v Africe, kde až na Německou východní Afriku obsadila Dohoda všechny německé kolonie. Anglie podnikla úspěšné útoky proti Turecku v Palestině, obsadilo Mezopotámii (Irák) a vytlačilo německé a turecké síly z arabských zemí .
V bojujících zemích se objevily příznaky vyčerpanosti. V Rusku se vytvořila revoluční situace a v Únorové revoluci padl nenáviděný carizmus. V důsledku německé ponorkové války s Dohodou vstoupila i USA 2. dubna do války proti Německu. Tím se vytvořila velká materiální i lidská převaha na straně Dohody. Ta se však neprojevila hned. Naopak, dohodová vojska utrpěla obrovské ztráty při pokusu o ofenzívu (tzv. Nivellova ofenziva v dubnu-květnu 1917) a v říjnu spojené německo-rakousko-uherské síly porazily italskou armádu u Caporetta a fronta se zastavila až na řece Piavě.
Koncem června 1917 vstoupilo do války po boku Dohody i Řecko, při jehož severních hranicích se vytvořila nová balkánská fronta.
Únorová revoluce v Rusku zaktivizovala i národně-osvobozovací boje Čechů a Slováků. Začátkem roku 1917 nový ministr zahraničních věcí totálně vyčerpaného Rakousko-Uherska Ottokar Czernin pochopil, že Rakousko-Uhersko je na pokraji zhroucení, a proto musí uzavřít mír. Pokusy o uzavření míru s Dohodou bez Německa skončily bez úspěchu, jednak pro odpor Itálie (požadovala část rakousko-uherského území) a jednak pro odpor jednotlivých národů žijících v zemi a požadujících u dohodových států odtržení nebo zánik (v případě Čechů a Slováků) Rakousko-Uherska. Československý odboj v té době přešel do další fáze – vznikala česko-slovenská armáda (tzv. československé legie), nejprve v roce 1917 v Rusku, potom v prosinci 1917 ve Francii (včetně dobrovolníků z Ameriky) a v dubnu 1918 v Itálii. Tato bojovala po boku Dohody s cílem „zasloužit“ Čechům a Slovákům vznik samostatného státu. Toto vojsko se vyznamenalo hlavně v červenci 1917 u ukrajinské vesnice Zborov. Po tomto úspěchu vrostl počet československých legií a autorita československého odboje.
Dne 7. listopadu 1917 proběhla v Rusku další revoluce, tzv. Říjnová revoluce, kterou se v chaotické situaci téměř bez boje dostali k moci bolševici. Nová vláda se jedním ze svých prvních dekretů - Dekretem o míru - obrátila na všechny bojující strany s výzvou uzavřít demokratický mír bez anexí a placení válečných náhrad. Na výzvu zareagovaly jen ústřední mocnosti, pro které byla nabídka výhodná, a které pochopily nabídku jako kapitulaci Ruska. Bolševická vláda nakonec podepsala 3. března 1918 v Brestu německý mírový diktát (brestlitevský mír: Rusko se vzdalo Finska, pobaltských států, Polska a Ukrajiny). Tím bylo i Rumunsko donuceno podepsat mír a východní fronta přestala existovat. Všechna pozornost se soustředila na frontu západní, kam Německo přesouvalo, svoje divize z východu a částečně i na italskou frontu, kam zas přesunulo svoje síly Rakousko-Uhersko. Pro československý odboj měl tento mír negativní následky, protože se objevila možnost, že nakonec Rakousko-Uhersko a Německo vyhrají válku, a protože československé vojsko v Rusku ztratilo svůj význam.
8. ledna 1918 vydal americký prezident Woodrow Wilson svých 14 bodů, program poválečného uspořádání světa.
[editovat] Závěr války (1918)
Jarní německá ofenziva na západní frontě však přes přesun sil z Ruska neměla úspěch, protože 8. srpna 1918 Dohoda prolomila německou obranu mezi Albertem a Montdidierem. Potom se už od bitvy u Arden (26.9.) francouzsko-britská vojska valila na Sedan a Němci pochopili, že prohráli válku. 30. září požádalo o mír Bulharsko, o měsíc později Turecko.
Ztroskotala i rakousko-uherská ofenzíva na Piavě, kde Italové 24. října začali rozhodující útok a rakousko-uherští vojáci se dali na bezhlavý útěk. V následujících dnech stát Rakousko-Uhersko zanikl (např. vznik Československa 28. října), přesto ještě tento stát podepsal příměří s Dohodou 3. listopadu 1918 ve Villa Giusti u Padova. Jednání začala 1. listopadu 1918 u Padovy v severní Itálii mezi zmocněnci Dohody a Rakousko-Uherska o příměří; k podpisu příměří došlo 3. listopadu v 15 hodin a platnost začínala od stejné hodiny následujícího dne.
11. listopadu rakouský císař Karel I. podepsal abdikační listinu. Toho stejného dne císař opustil i Schönbrunnský zámek ve Vídni, čímž se Rakousko-Uhersko definitivně rozpadlo.
Osamocené Německo 11. listopadu 1918 podepsalo příměří v Compiégne, čímž skončila první světová válka.
Pokud jde o československé vojsko v Rusku, začátkem léta 1918 československá vojska obsadila téměř celou sibiřskou magistrálu (po incidentu s maďarskými zajatci Ruska totiž odmítli svoje odzbrojení přikázané Rusku Německem), za což si vysloužili uznání dohodových mocností a jednotlivé dohodové země začaly postupně v průběhu roku 1918 uznávat Československou národní radu (tedy jakousi československou vládu), odkud byl už jen krůček k vzniku Československa.
[editovat] Vývoj podle bojišť
[editovat] Balkánská fronta
- proti Srbsku
- vytvořena jako první
- Srbsko bylo Rakousko-Uherskem obsazeno.
[editovat] Italská fronta
Ač byla Itálie dříve spojencem Německa a Rakousko-Uherska v rámci Trojspolku (1882), do války zprvu nevstoupila a byla neutrálním státem. 23. 5. 1915 se ale přidala na stranu dohody (za slib území na Balkáně - Istrie, Dalmácie (Terst)).
- 11 bitev mezi italskou a rakousko-uherskou armádou o řeku Isonzo (jižně od benátských Alp a severně od Jaderského moře)
- od září 1916 se boje ustálily na řece Piavě
- Bojovalo se také v jižních Tyrolách - v obou prostorách do r. 1918
[editovat] Západní fronta
- Tzv Schliefenplan, šlo o dobytí Francie, aby se Německo mohlo následně soustředit na Rusko a na závěr se zbavilo Británie. Jenže jejich ofenzíva se zastavila na řece Marně, kvůli protiútoku dohody z 5. až 15. září 1914. Od tohoto období se zde vedla zákopová válka. Tento stav se do konce války nepodařilo zvrátit.
- květen 1915 - vážné střetnutí u belgického města Ypres (použit plyn yperit)
Na řece Sommě Britové jako první využili tank. Červenec až listopad 1916.
- boje v SZ Francii a Belgii - do roku 1918 nerozhodné
[editovat] Rusko
Po neúspěchu na Záp. frontě se spolek začal soustředit na Východní frontu. Na konci roku 1915 už Německá vojska stála na hranici měst Riga, Baranoviči, Stripa. Rusko ale nebylo přinuceno ke kapitulaci. Rusko v roce 1916 nejčastěji prohrávalo, ale díky Brusilovově ofenzívě získalo Bukovinu a část Haliče. Po velké říjnové revoluci Rusové v roce 1917 přestali válčit.
[editovat] Svět
Bojovalo se i na oceánech (Německu patřily ostrovy severně od Austrálie – Karolíny, Marshallovy ostrovy, Německá Nová Guinea atd.) – kromě ponorkové války zejména okolo pobřeží Jižní Ameriky (1914, 1915) a při Indii a Indonésii a vzpomínaných německých ostrovech. Marshallovy ostrovy v roce 1917 obsadili Japonci.
Němci měli dále čtyři kolonie v Africe, kterých se postupně zmocňovaly státy Dohody (data německé kapitulace jsou v závorce): Togo (srpen 1914), Německá jihozápadní Afrika (Namibie, červenec 1915), Kamerun (leden 1916), Německá východní Afrika (Tanzanie, listopad 1918).
Posledním významným bojištěm byl Střední východ. Po námořním incidentu vyvolaném Němci Dohoda v listopadu 1914 vyhlásila válku Osmanské říši (Turecku), ke které tehdy ještě patřila i Mezopotámie a Palestina. Prvním velkým střetnutím mezi Dohodou a Turky byl vyvolán pokusem Dohody o obsazení nebo zničení Istanbulu. Nejdříve však bylo nutno zlikvidovat pobřežní baterie na Dardanelách, což vyústilo v tzv. Dardanelskou expedici. Bitva u Gallipoli však skončila porážkou a evakuací spojeneckých sil. Později v Mezopotámii postupovaly směrem od Perského zálivu Angličané a 11.3. 1917 dobyli Bagdád. V Arábii známý britský archeolog a voják T. E. Lawrence pomohl v červnu 1916 protiosmanské vzpouře, načež z Egypta Angličané spolu s Araby v říjnu 1917 zaútočili na Palestinu a zmocnili se jí.
V dubnu 1917 vstoupily aktivně do války USA, válka se z evropského konfliktu stává světovou a Amerika se stala ekonomickým vítězem války.
[editovat] Důsledky války
Konečná mírová jednání byla zahájena 18. ledna 1919 na zámku Versailles u Paříže. Byl uzavřen tzv. Versailleský mír.
Zanikly 4 monarchie – ruská, habsburská, německá a turecká. Na místě rozpadlých států vznikly tzv. nástupnické státy: Rakousko, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, Polsko, Maďarsko a Československo. Zbylé území připadlo Rumunsku a Itálii. Ruská Besarábie byla připojena k Rumunsku. V roce 1919 byla připojena Podkarpatská Rus k Československu. Bylo obnoveno Belgické království v plném rozsahu, Francie získala zpět Alsasko a Lotrinsko. Spojené státy americké získaly vedoucí postavení ve světě a staly se hlavní mocností.
Pod vlivem válečných hrůz vznikla Společnost národů (1920). Byla to světová organizace států, se sídlem v Ženevě. Jejím cílem bylo zajistit mír a spolupráci národů, řešení sporů jednáním. Což se jí nepovedlo protože neměla žádnou sílu, kterou by mohla své rozhodnutí vynutit. Byl vytvořen smírčí soud v Haagu.
Dalším výsledkem byla také poválečná vlna sociálního i nacionálního radikalismu, hnutí za odstranění kolonialismu (Čína, Indie, Indonésie, Irák, Egypt). Proběhly také neúspěšné pokusy o socialistickou revoluci bolševického typu (Německo - v Bavorsku, Maďarsko, Bulharsko).
První světová válka přinesla světu spoustu změn. A to změny; 1) vojenské - vynález tanku, užívání bojových letadel, použití chemických zbraní 2) sociální - spousta mužů zemřelo, a ženy se začaly domáhat svých práv (např. volebního) 3) politické - rozmohl se pacifismus, ale i nacionalismus
Nutno říci, že tato válka de facto nic nevyřešila. Versaillský systém byl nespravedlivý, a to nejen k poraženým (Německo), ale i vítězům (Japonsko, Itálie) a předpokládal dominanci Francie a Británie. Spousta států zůstalo pokořených, ponížených a toužících po odvetě, která byla realizována ve druhé světové válce.
[editovat] Podívejte se také na
