Drak
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Drak je mýtické zvíře vyskytující se v mnoha kulturách.
Na rozdíl od běžně zažitých představ nelze problematiku draků shrnout do představy pohádkového draka a to dokonce ani jeho podobu. Představy o vzhledu draka prošly mnoha proměnami, a proto jediné co lze opravdu říci je, že se jedná o tvora mající jednu, nebo více hlav. Patrně drakem s nejvyšším počtem hlav byl stohlavý Ládón, naproti tomu čínští draci jsou zásadně jednohlaví. Také běžně zažitá představa, že drak dští oheň neodpovídá realitě, tvor dštící oheň se zpravidla nazývá saň. Dalším problémem popisu představy draka spočívá v křídlech. Drak mohl mít, zpravidla netopýří křídla, ale z různých bestiářů a bájí je známo značné množství draků nemajících křídla. A konečně nelze ani říci kolik nohou měl mít v lidských představách drak, jelikož se vyskytují jak dvounozí tak čtyřnozí draci, ale z literatury jsou známy i představy draků beznohých a dokonce i vícenohých. V některých středověkých bestiářích, ale i přísně vědeckých biologických knihách se setkáme i s mořskými draky.
Jeho vlastnosti jsou v jednotlivých podáních stejně problematické jako jeho vzhled, lze říci, že klasická představa Evropana je, že se jedná o hloupé a zlé bájné zvíře. Tato představa však není zcela pravdivá, neboť mnozí draci byli posvátní a jejich zabití bylo tvrdě potrestáno. V neevropských představách draků jsou tyto tvorové často dobří a lidem pomáhající. V některých starověkých představách nalezneme i představy klasické nestvůry.
Velmi zvláštní je i způsob dračího rozmnožování o němž nás literatura informuje velmi sporadicky, o samotném dračím páření pak téměř vůbec. Dalším velmi zajímavým problémem je evidentní nedostatek dračích samic (je zajímavé, že představa draka jako mužského prvku se udržela i v dnešní fantasy literatuře a pohádkách). Podle známé literatury drak postaví hnízdo, kde snese vejce (jedno, velmi zřídka i více), ze kterých vysedí mláďata, o která se pak stará, velmi zvláštní je, že počet hlav není dědičný.
Stravovací návyky jednotlivých draků se různí, existují draci býložravci, ale převážná většina draků je masožravá a někteří i výhradně lidožraví.
Obsah |
[editovat] Starověk a draci
V dějinách nacházíme představu draka u velkého množství starověkých kultur a přes veškerou nejednotnost těchto představ se jedná o jeden typ bájných tvorů. Představa těchto tvorů vznikala pravděpodobně mnohem dříve než lidstvo objevilo možnost své poznatky zapisovat. Jedna z teorií vzniku této představy říká, že draci vznikli z hadů, respektive z určitých vlasností hada a ještě několika dalších zvířat. Draci v bájích vystupují jednak jako zcela záporné postavy, jednak jako atributy či služebníci bohů a v některých případech i jako bohové sami.
[editovat] Přední východ
S drakem se setkáváme již u Sumerů a na ně navazujících kultur, např. nejvyššímu bohovi akkadské říše byl drak přímo zasvěcen. Tento drak byl jakýmsi prototypem tehdejších představ draka a byl vlastně křížencem hada a ptáka Noha. Tehdejší podoba draka je dobře známa z archeologických vykopávek: Má hadí hlavu s velkýma očima, rozeklaným, hadím jazykem a s rohem na lebce. Krk má velmi dlouhý, jeho tělo je šupinaté a drak má čtyři nohy. Zadní tlapy mají ptačí drápy. Mezi badateli nepanuje úplná jednota o jeho funkci, schopnostech ani vlastnostech. Velmi známým drakem sumersko-akkadské mytologie je Mušmachchu, což byl sedmihlavý drak (nebo had). Poněkud atypickým drakem byla Tiamat, která na sebe spíše brala podobu draka než by jím sama byla.
S chetitskými draky je spojena jedna zajímavost a to je drak Illujanka, což byl had - drak, spojený s mýtem v němž Inara draka opije a spoutá (Mýtus o Illujankovi). Zajímavá na tom je skutečnost, že drak Illujanka je pravděpodobně první drak žijící v jeskyni. Velmi nenasytný byl chetitský mořský drak Chedammu, který pochází z chetitsky psaného mýtu o Kumbarim (churritský otec bohů). Rodiče tohoto draka jsou Kumbari a dcera velkého moře. Jeho hlavní zbraní byla žravost. Ištar se jej na prosbu svého bratra (bůh bouře) snažila zneškodnit, nejprve použila svoje ženské vnady, ale na draka nezapůsobila, protože jeho jediná touha bylo jídlo, poté ho omámila omamnými látkami a vylákala ho na břeh, kde ho Bůh bouře pravděpodobně zabil (tato část díla se nezachovala).
[editovat] Bible
Velmi významným informačním zdrojem představ o dracích je i Bible. Ve starém zákoně byl pohled na draky ovlivněn, myšlenkami národů předního východu. Jedná se prakticky o židovskou úpravu těchto představ. V Novém zákoně jsou tyto představy ovlivněny helénismem a dalšími proudy určující tehdejší pohled na svět.
V Bibli se vyskytuje relativně dost draků, náhled na ně se změnil a nejsou ničím jiným než zlovolnými, nepojmenovanými bytostmi, jejichž osud není nijak zkoumán. Prostě vystupují jako součást nějakého příběhu, ve kterém nehrají hlavní roli.
Velmi zajímavá je Kniha Henochova, kde je přímo vysloveno, že v den potopy světa dojde k rozdělení dvou „oblud“ (draků) z nichž jedna bude samice - Leviatan (mořská) a druhá samec Behemot.
Ve Zjevení XII, kde se vyskytuje největší drak „ocasem smetl třetinu hvězd z nebe“, tímto drakem byl samotný satan.
Velice zvláštní je zabití babylonského draka, kterého prorok Daniel nakrmil šiškami z tuku, smoly a chlupů a drak poté pukl.
[editovat] Drak a křesťanští světci
Středověk rozeznával draky okřídlené a neokřídlené. Nevěřit v neokřídlené draky (a draky obecně) bylo těžkým hříchem, protože pochybovač odporoval Písmu svatému. Mnoho svatých, jak zaznamenali jejich biografové draky zabilo nebo zahnalo. Draka jako atribut má hned několik křesťanských světců, jsou to například Benedikt z Nursie (okřídlený dráček vylézá z kalicha), Gotthard (zkrocený u nohou), Ignác z Loyoly (přemáhá ho), Jiří (probodává ho kopím), Lev Veliký (drak symbolizuje mocnosti temna), Markéta Antiochijská (u nohou, na dlani, někdy ho drží na provázku), Marta, Hilarius nebo archanděl Michael (přemáhá ďábla v podobě draka).
Latinské slovo DRACO, -ónis, znamená jak "drak", tak i "had" a proto jsou někdy v textu zaměnitelní.
[editovat] Egypt
Egyptské náboženství přes obrovské množství podivných bytostí, monster, atd. nezná klasického draka. Do egyptské mytologie bylo v průběhu doby zasazeno několik draků víceméně lokálního významu, kteří z ní zase odešli, aniž by do ní významěji zasáhli.
Přesto jsou v této mytologii dvě velmi významné bytosti, které jsou někdy označováni jako draci. Jedná se o Amemait, velká požíračka, nestvůra se lvím a hroším tělem a krokodýlí hlavou. Zúčastňovala se „vážení srdce“ u posledního soudu, jestliže bylo srdce lehčí než pravda, sežrala ho a duše přestala existovat navěky. Amemait bývá v některé literatuře označována jako drak, jinde nikoli, každopádně s draky vykazuje některé shodné znaky.
Apop je spíše démon v podobě obrovského hada, je to nepřítel boha Re. Byl ztělesněním nepřátelských sil, které ohrožovaly plavbu sluneční lodi, byl příčinou stmívání, přítmí, temných mraků atd.
[editovat] Řecko
V řecké a následně i římské mytologii je situace kolem draků velmi komplikovaná, neboť se jich zde vyskytuje značné množství, přičemž některé příběhy mají více verzí a často se stává, že v některé verzi nějakou činnost dělá drak a v jiné nikoli. Draci zde často vystupují jako představitelé tmy (někdy se stávají i jejím symbolem), jindy vystupují v pozici „hlídacího psa“, vyskytuje se i pojetí jakéhosi „posvátného“ zvířete a vykonavatele vůle bohů.
Nejznámějším řeckým drakem je patrně drak vystupující v Pověsti o zlatém rounu, kde Argonauté přijedou získat zlaté rouno do Kolchidy. Zde nejprve Iásón dostane za úkol osít pole dračími zuby (tento čin se stal základem mnoha přísloví), z této setby vyrostou vojáci, kteří se mezi sebou pobijí. Přestože Iásón splnil úkol zlaté rouno nedostane, proto se ho rozhodne získat lstí v čemž mu pomůže Médeia, která uspí draka střežícího toto rouno. Do této pověsti zasáhnou draci ještě jednou a to když Médeia prchá na voze, který tahnou dva okřídlení draci boha slunce Helia.
Dalším velmi známým drakem je drak zabitý Kadmem, který po objevení vhodného místa pro založení Théb narazí na draka, který zabije jeho společníky, ale kadmos ho nakonec zabije. Jeho zuby osel pole a vyrostlí vojáci mu pomohli založit město a on se stal jejich králem. Jako starý svého činu lituje a nakonec se sám promění ve velkého hada - draka.
Stohlavý drak Ládón, potomek nymfy Echidny a storukého obra Týfóna, střeží zlatá jablka v zahradě Hespedirek.
Trochu atypickým drakem byl Delfynes, kterého stvořila bohyně Gáia při válce s nebesy a kterého zabil Apollón.
[editovat] Severská mytologie
Jörmungandr (Midgardsormr) vyskytující se v severské mytologii je sice častěji považován za mořského hada, ale může být i drak. Podle Eddy se jedná o hlavního protivníka boha hromu Thóra.
[editovat] Čína
V Číně byli draci velmi populární. Byli uctíváni jako mořský bůh, později tažné zvíře pro vozy bohů (symbol jangu – mužský princip). Drak má obrovské tělo, ocas ještěrky a 4 velké nohy. Jedna z čínských hierarchií dělí draky do čtyř skupin:
- Nebeští draci (天龍, tchien-lung) – střeží zemi bohů a slouží jim.
- Draci duchové (神龍, šen-lung) – mají schopnost vyvolat déšť a vítr.
- Pozemští draci (地龍, ti-lung) – žijí v mořích a řekách.
- Draci strážci pokladů (伏藏龍, fu-cchang-lung) – hlídají poklady.
Draci jsou zde hodní a přátelští, dovedou se proměnit v lidi i jiná zvířata (symbol císařské moci). Jako potah bohů se nejvýrazněji projevili u Š-che tj. bohyně, která vyjíždí každé ráno na voze taženém šesti draky u západní hory sjede do propasti. A u vládce jara Tchaj-che (východ) s bohem stromu Ču mangem - ptačí tělo, létá na dvou dracích.
[editovat] Středověká Evropa
Draky se zabývalo velké množství odborné literatury. Evropské pojetí draka se vyvíjelo poměrně složitou cestou, přičemž zásadní dopad na evropské pojetí draků měla samozřejmě Bible, z dalších významných myslitelů lze uvést svatého Augustina, který pravděpodobně jako první uvádí představu, že dračí křídla jsou podobná netopýřím (tuto představu neopustila evropská animace a film dodnes) a že vzduch okolo draka je zamořen jeho dechem. Toto zamoření je velmi zajímavé, neboť v literatuře se lze často setkat s vysvětlením, že jde o reakci na špatný vzduch v jeskyních atp. Nicméně v době sv. Augustýna nebylo zcela běžné, aby drak žil v jeskyni, naopak ještě mnoho let po jeho smrti se předpokládalo, že draci žijí v Etiopii a v podobných zemích. Konrad Gesner v díle Historiae animalium uvádí, že slovo draco pochází od „ostře vidět“, to ovlivnilo představy o dracích na dlouhou dobu a lze tvrdit, že dobrý zrak byl nahrazen dobrým čichem, až v pohádkách 20. století. Dobrý zrak měl své opodstatnění v úvaze, že pokud drak letí do velké výšky musí nutně dobře vidět.
Dalším zdrojem informací o dracích je Mandevillův cestopis, který se zmiňuje o několika dracích, ale neposkytuje nové obecné poznatky, pouze nás seznamuje kde jaký drak žije. Jedinou novinkou tohoto cestopisu je možnost začarování ženy v draka Pověst o Ipokrasově dceři.
Ve středověké Evropě, bylo mnoho draků vystaveno v tehdejších muzeích (dnes bychom je označily spíše jako kabinety kuriozit). Nejčastějším takto vystavovaným „drakem“ byl buď krokodýl nebo rejnok.
V Anglii v době krále Artuše byly draci různých barev symbolem různých znepřátelených zemí. V legendách o Merlinovi o těchto dobách mluvících se mohou vyskytovat i živý draci. Wales si červeného draka jako symbol ponechal dodnes.
[editovat] 20. století
Drak začal pronikat do literatury, především fantasy, kde došlo k narušení pravidel rozlišování toho, co drak může a čeho schopen není. Veškerá pravidla pak byla narušena filmem, kde drak zpravidla nevystupuje jako bájné zvíře, ale jako přihlouplý vraždící maniak, který pro své jednání zpravidla nemá ani motiv ani jasný příkaz. Lze říci, že se tak z bájného zvířete postupně stává smyšlený tvor.
Ve fantasy zaměřené spíš na magii než na meč bývají naopak draci inteligentní, často inteligentnější než člověk nebo alespoň těžící z tisíciletých životních zkušeností. Ovládají velmi dobře magii přirozenou (konečně, každý letecký inženýr by vám potvrdil, že drak létat nemůže - rozuměj bez magie) i naučenou (tedy klasická zaklínadla). Patří mezi nejnebezpečnější protivníky které můžete ve fantasy potkat, ale ne vždy jsou proti vám.
V některých fantasy světech - například v Midkemii - na sebe draci mohou vzít lidskou podobu, ať už pomocí zaklínadla nebo díky přirozené schopnosti změny podoby. I v lidské podobě si uchovávají svou sílu a rychlost (a magii, ale to je samozřejmé).
Kromě draků dštících oheň se vyskytují draci ledoví (bývají modří) a draci vydechující nebo vyplivující jed (bývají zelení). Obvykle mají jen jednu hlavu (a vícehlavý tvor se nazývá saň - narozdíl od rozdělení z legend zmíněném výše).
Draci se vyskytují i ve sci-fi, například v knihách o Pernu (Anne McCaffrey). Jedná se tam o původně malé tvory schopné plivat oheň po rozžvýkání jakéhosi nerostu, létat (na netopýřích křídlech), telepatické komunikace a teleportace skrz prostor i čas (přes něco zvané mezimezí). Po přistání lidských kolonistů byly geneticky vylepšeni - zvětšeni natolik, aby mohli nést lidského jezdce, a byla zvýšena jejich inteligence - aby mohli být použiti při obraně proti agresivní mimozemské (a mimopernské) formě života zvané vlákna. Draci z Pernu jsou častěji samci, samice kladou větší počet vajec. Svého jezdce si vybírají (z přivedených kandidátů) hned po vylíhnutí a tvoří s ním telepatické pouto.
[editovat] Zabití draka
Motiv zabití draka se objevuje velice často, podle mnohých etnografů je to jedna z mála skutečně hrdinských situací. Ve starověku draka zpravidla zabíjeli hrdinové případně sami bozi. Nejčastěji je drak zabíjen jako temný element a jeho zabití pak symbolizuje vítězství světla a dobra. V některých případech je zabití draka považováno za akt zabití posvátného zvířete (pouze v případě, že ho zabije člověk). Za tento čin je pak tento člověk potrestán jako za zabití posvátnéhoo zvířete, kdy odpovědnost za trest buď převezmou sami bozi, nebo dochází k jakémusi samovolnému, nikým neřiditelnému trestu.
Velmi zvláštní jsou informace vyplývající z díla Gaia Plinia Secunda který uvádí, že drak loví slony přičemž je velmi často zabit. Zrovna tak sloni se pokouší lovit draky. Z představ Plinia vyplývá, že drak je menší než slon.
Ve středověku je motiv zabití draka ještě častější, přičemž středověká Evropa nezná nesmrtelné draky a takový čin je vždy hodnocen kladně.
