Židé
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Výraz Židé/židé má následující významy:
- příslušníci židovského národa (píše se Židé s velkým Ž)
- vyznavači židovského náboženství (píše se židé s malým ž)
Oba významy se do jisté míry překrývají, protože židovské náboženství bylo původně náboženstvím národním a bylo jedním z určujících rysů příslušnosti k národu Židů. Dalšími rysy bylo území Izraele a Palestiny a jazyk (hebrejština, aramejština, později např. jidiš a ladino).
Vzhledem k roztroušení Židů po světě přestalo být určujícím faktorem obývané území a postupně se vytratil i původní společný jazyk. Náboženství a kulturní tradice zůstaly. Protože během středověku žili Židé mnohdy v ghettech a přinejmenším teoreticky se nemísili s nežidovským obyvatelstvem, lze tak nadále mluvit o národu, je-li chápán jako společenství odvozované od společného předka. Existuje však množství náhledů na tuto otázku; realitě snad bližší je výklad židovství jako druhu kulturního či diskursivního společenství (Eliyahu). Během 18. a 19. století se židé stále více začali považovat za příslušníky národů, v jejichž zemích žili. V těchto případech už označení žid zůstalo pouze vyjádřením náboženské příslušnosti.
V českých zemích žijí čeští židé. Velmi zhruba lze říci, že postavení českých židů bylo i přes různé excesy, spojené jednak s náboženskými předsudky, jednak s problematickým postavením židů v jazykovém zápolení zejména před první světovou válkou, v této zemi poměrně snesitelné. Myšlenka české asimilace, tj. asimilace zdejších židů jako součásti českého politického národa s odlišným vyznáním, se objevila již ve 40. letech 19. století a zejména po roce 1860 se těšila stále větší popularitě. Jedním z významných představitelů českožidovského hnutí byl mladoboleslavský MUDr. Siegfried Kapper, český spisovatel. Po něm byl také později pojmenován hlavní list českožidovského hnutí. Dalším významným myslitelem byl Dr. Jindřich Kohn, autor spisů o asimilaci. Zejména po roce 1918 byla asimilace velmi intenzivní, i když velmi často kráčela ruku v ruce s oslabením víry. Proti asimilacionistům vystupovaly především sionistické spolky. Nový vzestup českožidovství lze pozorovat ve 30. letech, kdy se řada německojazyčných židů odvrátila od němectví a pak po roce 1948, jako důsledek destrukce židovských náboženstvých společenství. Dnes je pouze část českých židů zároveň členy CR, organizace ovládané značně tradicionalistickým duchem. Přesný počet českých židů lze proto stanovit jen přibližně, v řádu několika tisíc.
Dále je třeba podotknout, že od roku 1948 existuje na území zhruba odpovídající bývalému britskému mandátu Palestina stát Izrael, v němž Židé opět tvoří majoritní skupinu a hovoří moderní hebrejštinou (ivrit). Hlavním náboženstvím země je ortodoxní a konzervativní judaismus, většina obyvatel Izraele se však považuje za sekulární. Je třeba pečlivě odlišovat pojem Izraelité (staří Hebrejci z doby Bible), Izraelci (občané státu Izrael bez ohledu na víru, tedy i takzvaní Palestinci s izraelským občanstvím), Židé (národní pojetí započaté sionismem) a židé (náboženské pojetí). Poslední dvě kategorie nikterak nezávisí na státě Izrael, protože Židé i židé žijí po celém světě a Izrael je toliko jedna z mnoha zemí v níž žijí, i když je třeba vždy zohlednit tradiční, kulturní význam, který země izraelská pro judaismus a pro sionismus má.
