Eliška Rejčka
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Eliška (Alžběta) Rejčka, původním jménem Richenza, (1. září 1286 – 18. října 1335 Staré Brno) byla druhou manželkou Václava II. i Rudolfa Habsburského a českou a polskou královnou. Jejími rodiči byli polský král Přemysl II. Velkopolský a Richenza Švédská.
[editovat] Rejčka
| Příbuzenstvo | |
|---|---|
| otec | |
| manžel | |
| dcera | |
| manžel | |
| milenec | |
| macecha |
Markéta Braniborská
|
Richenza prožila neradostné dětství – byla svědkem tragické hádky svých rodičů, která pro její matku skončila smrtí, a posléze zavraždění otce (1296). Původně byla zaslíbena synu braniborského markraběte Otovi Braniborskému, který byl příbuzný s její nevlastní matkou Markétou Braniborskou. Roku 1300 se však provdala za ovdovělého českého krále Václava II. Roku 1303 přijela do Prahy a 26. května byla korunována českou a polskou královnou. Při té příležitosti přijala jméno Alžběta nebo také Eliška, Rejčka je zkomoleninou jejího původního jména
Václav II. zemřel už v červnu 1305, několik dní po narození jejich prvního dítěte. Případný syn měl jednou zdědit Polsko, ovšem narodila se dcera jménem Anežka (15.6.1305-před 4.1.1337, později provdaná na slezského knížete Jindřicha Javorského a umírající bezdětná). Eliška se rychle ocitla v nepřízni Přemysloven. Vdovou nezůstala dlouhou, za druhou manželku si ji zvolil Rudolf Habsburský, který usedl roku 1306 na uprázdněný český trůn po zavraždění posledního Přemyslovce Václava III. Nárokoval si tak i polskou korunu. Ve druhém manželství Eliška brzy ovdověla (1307) a podporovala v nárocích na český trůn Rudolfova bratra a svého ctitele Fridricha. Vztahy s Přemyslovnami ji donutily utéct s z Pražského hradu a uchýlit se pod ochranu Habsburků. Oba manželé na Elišku štědře pamatovali v odkazech. Jako zástavu obdržela pět českých měst (Hradec, Chrudim, Jaroměř, Poličku a Vysoké Mýto).
[editovat] Královna vdova
Rok 1308 znamenal pro Habsburky ztrátu většiny mocenských pozic. Posádky usazené v Eliščiných věnných městech utrpěly drtivou porážku v bitvě u Mýta a nedlouho poté byl v zavražděn římský král Albrecht I. Habsburský. Rakouský vévoda Fridrich, zbaven své hlavní opory, byl nucen vzdát se téhož roku ve Znojmě všech habsburských nároků na český trůn a vzdát generální pardon všem habsburským příznivcům v zemi. Eliška Rejčka s dcerou se usadily v Hradci Králové, ovšem při příjezdu Jana Lucemburského do Prahy ho ve vyjednáváních podpořila i „hradecká královna“.
Po jejím boku se začal objevovat mocný šlechtic Jindřich z Lipé. Pán z Lipé se stal Richenziným dlouholetým druhem a milencem (byl ženatý se Scholastikou z Kamence, i proto se nemohl s Richenzou oženit). V zemi tak vykrystalizovaly dvě skupiny šlechty, jedna vedená Jindřichem a Rejčkou, druhá Eliškou Přemyslovnou a Vilémem Zajícem z Valdeka. Jindřich byl z popudu Přemyslovny uvězněn na hradě Týřově. Z bitvy dvou královen ovšem vyšla vítězně Rejčka. Většina české a moravské šlechty se za Jindřicha postavila a Jan Lucemburský byl nucen ho propustit a Elišce vyplatil 10 tisíc hřiven stříbra, aby získal její věnná města. Roku 1318 se přestěhovala na Moravu, kde Jindřich zastával úřad zemského hejtmana. Někdy tou dobou začaly i dobré vztahy mezi králem Janem a Rejčkou i jejím životním druhem. Roku 1323 Eliška založila ženský cisterciácký klášter se špitálem na Starém Brně a baziliku Nanebevzetí Panny Marie.
Roku 1329 zemřel Jindřich z Lipé a po jeho smrti se Eliška usilovně věnovala charitativní činnosti. Zemřela roku 1335 a je pochována v klášteře, který založila, po boku Jindřicha z Lipé.
