Epikúros

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Epikúros (341 př. n. l. - 270 př. n. l.) byl řecký filosof, atomista a etik.

Narodil se na ostrově Samu. V osmnácti letech odešel do Athén, zde absolvoval vojenskou službu a stal se učitelem. Přibližně v roce 310 př. n. l. založil školu v Mytileně. Roku 306 př. n. l. zakoupil dům v Athénách, ve kterém zřídil další školu a své žáky zde učil ve velké zahradě. Díky tomu byl nazýván „filozofem zahrady“.

[editovat] Epikúrova Filozofie

Epikútova filosofie je opakem Platónské filosofie a zastával názor, někdy nazývaný "hédonismus", tj. učení, podle něhož je slast jediným dobrem. Vliv této filozofie je patrný i ze skutečnosti, kdy např. angličtina má dodnes výraz epicure (rozkošník, labužník, požitkář), který vychází z názorů Epikúra. Jako mnoho jiných slov nereprezentuje ovšem význam slova epicure v dnešním používání přímo filozofii hlásanou samotným Epikúrem. Označuje se jím spíše labužník, osoba jejíž rozkoš spočívá v potěšení z exotických nebo delikátních a vybraných jídel, či vzácných vín.

Samotný Epikůros však po léta trpěl žaludečními potížemi a rozhodně nikdy nebyl labužníkem v dnešním slova smyslu. Údajně pil jen vodu, jedl velmi střídmě a vůbec žil odříkavým životem. (Ve svých dopisech pravil: Jsem naplněn tělesnými slastmi, žiju-li o chlebu a o vodě, přehlížím přepych a rozkoše, ne pro ně samé, nýbrž pro nepříjemnosti, jež je provázejí.)

Etická filozofie Epikúrova spočívá zejména v radě žít umírněně, avšak příjemně. Epikúros považoval slast za dobro, avšak současně tvrdil: hledá-li někdo slast přiliš úporně, dostaví se strast. Pokud člověk přiliš pije, následuje druhý den bolest hlavy a žaludku. Správná cesta životem znamená žít příjemně, bez strasti z nežádoucích účinků takového života. Ve skutečnosti je tedy možné považovat Epikúrovu filozofii za návod nejen k získávání slastí, ale také k vyhýbání se strasti. Vyhledá.li někdo v životě požitky, jež vedou k bolesti, pak by měl být podle Epikúra pokládán takový život za špatný. Vzhledem k tomu, jak některé prožitky jsou obvykle provázeny strastí, rozděluje Epikúros slasti na ty, které jsou provázeny strastí a ty, které jí provázeny nejsou. Pouze ty druhé má za dobré. První nazývá dynamickými, druhé pasivními. Tak například tělesná láska je podle něho špatná, neboť přináší únavu, výčitky svědomí a melancholii. Dalšími "dynamickými" slastmi jsou nenasytnost, sláva dosažená výkonem veřejné služby, opilství a manželství. Všechny jsou špatné, neboť je provázejí strasti: nenasytnost vede k nevolnosti, sláva může být provázena všemožnými nesnázemi, pití přináší bolesti hlavy a nemoci... (atd). V důsledku toho Epikúros uznával ( a sám také vedl) život, který bychom dnes označili za velmi asketický. To proto, že byl pravděpodobně přesvědčen, že je lépe vyhýbat se strasti než vyhledávat slasti, jež přinášejí utrpení.

Přátelství je na rozdíl od toho "pasivní slastí". Není doprovázeno žádnou strastí, je tudíž Epikúrem schváleno a samozřejmě podporováno. Epikúros je obecně pokládán za psychologického hédonika. Očividně se domníval, že všichni jsou ve svém každodenním životě motivováni snahou dosáhnout slasti.

Epikúros je ovšem také etickým hédonikem (s jistými významnými výhradami). Etický hédonismus spočívá v názoru, že lidé ve skutečnosti nejen vyhledávají slast, ale hlavně ji mají vyhledávat, neboť sama slast je dobrem.

Jeho názory lze tedy chápat jako umírněnou formu etického hédonismu a zároveň i jako zastávání psychologické verze hédonismu.

[editovat] Epikúrejská metafyzika

Epikúrejská metafizika stojí na materialistickém názoru Démokrita. Epikúros udělal změnu v Démokritově nauce o atomech. Podle Epikura jsou atomy nadány jakousi svobodnou vůlí a jsou schopny samovolné odchylky. Víří v prostoru a pomocí háčků se spojují ve větší celky nebo se můžou odchýlit. Koncepce nedělitelného atomu jako základního prvku univerza podle epikúrejců dostatečně vysvětluje vše, co víme o světě. Epikúrova představa bezúčelného, materiálního univerza je jedním z největších metafyzických systémů.

Touto teorií našel vhodný podklad pro zdůvodnění svobody každého jednotlivce, jehož osud není předem určen, ale jedinec jej může ovlivňovat. Lidskou duši nepovažoval za nesmrtelnou. Bohové se podle něj o svět a osud člověka nezajímají, člověk si musí smysl života najít a uskutečňovat sám.

Epikuros je také znám díky svému pohledu na smrt: „Zdánlivě nejhorší ze všech zel, smrt, nemá pro nás žádnou důležitost, neboť dokud tu ještě jsme, není tu smrt; a až se smrt dostaví, už tu nebudeme.“

Jeho filosofie také posloužila jako protipól některých velkých metafyzických systémů tím, že zaměřila lidi opět na zkoumání materiálního světa jako způsobu chápání jejich zkušenosti. Je zcela pochopitelné, že během mimořádného rozmachu náboženství ve středověku byl epikúreismus zcela opomíjen. Avšak na počátku novověké vědy v šestnáctém a sedmnáctém století se zájem o starověkou atomistickou metafyziku výrazně oživil. Epikúrovi žáci sice působili až do 4. stol. po Kr., ale propagovali spíše fyzické pojetí slasti, tak se dostali do rozporu nejen s křesťanstvím, ale i s jinými antickými filosofiemi.