Ernst Röhm
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Ernst Julius Röhm (28. listopadu 1887, Mnichov – 2. července 1934, Mnichov) byl německý vojenský důstojník, velitel a spoluzakladatel polovojenských oddílů SA (nacistických “úderných oddílů”), zvaných též “hnědé košile”, které za pomoci politického teroru dopomohly Hitlerovi k moci.
Obsah |
[editovat] Raná léta
Röhm byl jedním ze tří dětí Juliuse Röhma a jeho ženy Emilie (roz. Baltheiser). Narozen v Mnichově sloužil jako důstojník z povolání v bavorské armádě během první světové války. Dosáhl hodnosti Oberleutnant v bavorském 13. dělostřeleckém pluku. Utrpěl několik poranění obličeje v září 1914 v Lorraine ve Francii, která zanechala zřetelné jizvy. Později byl povýšen do hodnosti kapitána. Po skončení války v roce 1918 se připojil k jednotkám Freikorps, které byly jednou z mnoha polovojenských (nelegálních) organizací vzniklých po válce v Mnichově. Tyto jednotky byly zakládány pravicově smýšlejícími důstojníky jako obrana proti pokusům komunistů o převzetí moci a jako tajná rezerva Reichshweru. V roce 1920 se stal členem NSDAP a pomáhal organizovat jednotky SA. V roce 1923 po neúspěchu Pivního puče v Mnichově, na kterém se aktivně podílel byl odsouzen a odseděl si patnáct měsíců, během kterých se stal jedním z nejbližších přátel Adolfa Hitlera. Röhm byl jediným člověkem, který směl Hitlerovi tykat. Po Röhmově propuštění z landsberského vězení v roce 1924 spolupracoval s Hitlerem na přebudování nacistické strany, ale již během této doby se začaly projevovat zásadní názorové rozdíly mezi Hitlerem a Röhmem. V dubnu 1924 pomáhal vytvořit Frontbann – legální podobu SA, která v té době byla dočasně postavena mimo zákon. Později zasedal jako poslanec v Reichstagu za stranu National Socialist Freedom Party. V roce 1925 rezignoval a odjel do Bolívie, kde sloužil jako vojenský pozorovatel. V této době se ocitl na seznamech vojáků Reichswehru určených k povýšení do hodnosti plukovníka.
[editovat] Röhmův návrat do Německa
V roce 1930 převzal vedení úderných oddílů SA osobně Hitler jako nejvyšší vůdce SA. Hitler poslal osobní žádost Röhmovi, aby se vrátil do Německa a nabízel mu funkci Stabschef veškerých jednotek SA. Röhm nabídku přijal a v roce 1931 představil SA radikálně nové ideje a obklopil se ve vedení nejbližšími přáteli, převážně z řad jeho homosexuálních přátel. Zvěsti o homosexuálních praktikách v SA pod Röhmovým vedením a nezakrývané ambice snaha Röhma o budoucím ovládnutí Reichshweru pomocí SA byly brzy kritizovány konzervativními vojenskými kruhy. Hlavní funkcí jednotek SA během let, kdy se utvářela nacistická strana bylo vytváření politického teroru. Byly to vlastně politicko-vojenské jednotky, které měly za úkol ochraňovat schromáždění NSDAP a zároveň terorizování ostatních konkurenčních politických stran a hnutí a převážně komunistů. SA pomocí mnoha vražd politických odpůrců a pomocí pouličních násilností dopomohly NSDAP k nejsilnější pozici v Mnichově a později v celém Německu. SA vyvolávaly neustále neklid a pouliční násilí a pak se stavěly do role ochránců veřejného pořádku.
[editovat] Pád
Po vzestupu nacistů k moci v roce 1933 věřil stále Röhm v socialistickou revoluci (ostatně socialismus měli nacisté v názvu strany) vedenou nacisty, která znárodní velké kartely, zisky firem bude dělit mezi nezaměstnané a zruší tzv. úrokové otroctví. To se však nelíbilo bohatým průmyslovým a obchodním kruhům, kteří Hitlera a jeho stranu finančně podporovali, aby je uchránil právě před takovým nebezpečím. Röhm veřejně mluvil o dokončení socialistické revoluce, ve kterou stále věřil. Hitler, který využíval SA k tomu, aby se sám dostal k moci si uvědomoval nebezpečí odlivu bohatých příznivců i voličů strany. Členové úderných jednotek se rekrutovali z řad vykořeněných jedinců dělnické třídy a nemajetných lidí, kteří byli smýšlením antikapitalisté. Věřili, že to oni udělají socialistickou revoluci. To však Hitler nemínil dopustit. Jeho moc stále závisela na podpoře tradičně vlivných vojenských kruhů, které byly nacionalistické a silně pravicové. Ty popuzoval Röhm nejen svým levicovým smýšlením, ale zároveň snahou vytvořit z SA základ budoucí revoluční armády, která do sebe pojme Reichshwer. Představa, že násilnické a neukázněné pouliční bojůvky SA získají v armádě převahu byla noční můrou každého německého důstojníka. To bylo přímé ohrožení zájmů tradičních pruských vojenských kruhů. Ve skutečnosti v těchto kruzích převládal názor, že po smrti říšského prezidenta Paula von Hindenburga (jehož zdravotní stav se v roce 1934 zhoršoval a bylo jasné, že brzy umře) je třeba obnovit monarchistické zřízení pod vládou korunního prince Viléma, syna císaře Viléma II. K tomu chtěli přechodně využít i Hitlera. 11. dubna 1934 se u příležitosti jarního cvičení námořnictva ve východním Prusku Hitler setkal na palubě kapesní lodi Deutschland s ministrem obrany Wernerem von Blombergem a velitelem námořnictva admirálem Erichem Raederem. Zde se dohodl na podpoře Reichshweru při své kandidatuře na prezidenta výměnou za zredukování SA, potlačení Röhmových ambicí a zachování nezávislosti armády. Podle Shirera[1] nabídl Hitler vojenským představitelům za podporu své kandidatury zvětšení a znovuvyzbrojení vojsk. Röhm svým voláním po “druhé revoluci” (tentokrát proti konzervativním složkám uvnitř strany) způsoboval rozkol uvnitř NSDAP. Ta se začala štěpit na pravicové křídlo oddané Hitlerovi a levicové křídlo reprezentované Röhmem a bratry Strasserovými. Ztráta podpory vlivných kruhú a armády a rozkol strany by vedly určitě k pádu Hilera, který by se nejspíš k moci již nikdy nedostal. Na začátku června 1934 nemocný Hindenburg dal Hitlerovi ultimátum, že pokud neuklidní situaci v zemi (sužované násilím SA) vyhlásí stanné právo.
[editovat] Smrt
I když tlak na Hitlera, aby se zbavil Röhma a pacifikoval SA byl veliký, dlouho se neuměl odhodlat zakročit proti svému starému spolubojovníkovi a kamarádovi. Mnohokrát naléhal na Röhma, aby upustil od své “druhé revoluce”. Když ale viděl, že Röhm odmítá ustoupit, rozhodl se pod vlivem Göringa a Himmlera, kteří odstraněním Röhma sledovali vlastní cíle, udeřit. Röhm byl popraven bez soudu během čistky v SA – nazývané Noc dlouhých nožů, která proběhla na konci června 1934. Byl zatčen Hitlerem v Bad Wiesse, kde se konal sjezd vůdců SA. Brzy ráno 30. června byl vytažen z postele, kde spal se svým homosexuálním partnerem a ihned byl převezen do vězení Stadelheim v Mnichově. Zatímco zatýkání a vraždění všech (i potenciálních) odpůrců během Noci dlouhých nožů pokračovalo, Hitler opět váhal s rozhodnutím o konečném osudu Röhma. Nakonec nařídil, aby mu do cely přinesli revolver. Röhm prohlásil, že pokud ho chce Hitler zabít, ať to udělá sám. 2. července za ním do cely přišli brigadeführer SS Theodor Eicke (pozdější nechvalně známý velitel koncentračního tábora Dachau) a Sturmbannführer SS Michel Lipert. Lipert zastřelil z blízkosti Röhma, zatímco on v pozoru vzkřikl “Mein Führer, mein führer!”. Lipertova cynická odpověď umírajícímu Röhmovi zněla: „na to jsi měl myslet dříve, teď už je pozdě“[2]. Röhm byl pohřben na hřbitově Westfriedhof v Mnichově.
[editovat] Röhmova homosexualita
Ernst Röhm byl jedním z prominentních nacistů (a rozhodně ne jediný), který byl homosexuál. To bylo o něm známo už dávno a Hitlerovi to nijak nevadilo. Je známo, že “prohřešky“ svých spolustraníků vždy omlouval. Teď však využil Röhmovy homosexuality k vysvětlení zákroku proti němu. Nebylo tajemstvím, že Röhm se rád obklopoval mladými důstojníky SA, se kterými udržoval intimní styky a také nebylo tajemstvím, že homosexuály v SA protežoval, například: Karla Ernsta – bývalého vyhazovače v nočním gay klubu, nebo Edmunda Heinese. Je paradoxem, že navenek vystupovala NSDAP proti homosexuálům a později je nacistický režim pronásledoval. Nebylo to však v Německu nic nového, od roku 1871 byla podle paragrafu 175 trestního zákoníku homosexualita trestná.
[editovat] Literatura
- Shirer, William L: Vzestup a pád Třetí říše, Praha 2004
- Butler, Rupert: Gestapo - historie Hitlerovy tajné policie 1933-1945
