Felix Maria Davídek
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Felix Maria Davídek (12. ledna 1921 Chrlice u Brna – 16. srpna 1988 Brno) byl český kněz, tajně vysvěcený biskup a zakladatel tzv. skryté neboli podzemní církve.
Svými příznivci byl považován za doktora filosofie, psychologa, lékaře, kybernetika a ekonoma, byť na lékařství neměl oficiální diplom. Uměl plynně hovořit německy, anglicky, španělsky, polsky a číst prý téměř ve všech evropských jazycích. V letech 1950–1964 byl vězněn. Po propuštění začal budovat rozsáhlé „podzemní“ teologicko-vzdělávací struktury. Pod vlivem dřívějšího komunistického teroru i sovětské okupace v roce 1968 a moderní teologie období 2. vatikánského koncilu budoval paralelní církevní struktury a vysvětil desítky knězů včetně ženatých a nejméně jednu ženu.
Po pádu komunistického režimu v roce 1989 byli do oficiální církevní služby připuštěni jen ti kněží podzemní církve, kteří se plně podrobili standardním církevním poměrům, a svěcení žen nebylo uznáno. Zbytky podzemní církve se soustřeďují například kolem časopisu Getsemany.
[editovat] Životopis
[editovat] Dětství a mládí (1921–1945)
Felix Maria Davídek se narodil 12. ledna 1921 v Chrlicích (dnes součást Brna). Jeho otec Antonín byl lékárník, ale tomuto povolání se kvůli nedostatku peněz nevěnoval. Roku 1919 přišel i s rodinou do Chrlic z Přerova, byl zaměstnán u berního úřadu, kde se později stal ředitelem. Davídkova matka Gabriela Alžběta byla učitelkou hudby. Tomuto povolání se rovněž nemohla věnovat tak, jak by si přála, neboť prodělala v mládí tuberkulózu, která jí až do konce života působila zdravotní obtíže. Felix Davídek měl dva sourozence - sestru Deboru a mladšího bratra Lea Antonína, který v dospělosti pracoval na katedře prehistorie brněnské univerzity.
Felix Davídek se narodil s tuberkulózou. Až do věku 6 let nebylo zcela jasné, podaří-li se ho doktoru Rejnartovi, rodinnému příteli, zachránit. Přes obtíže zdravotního stavu uměl Felix již ve čtyřech letech hrát na klavír (díky péči matky), k jeho dalším zájmům patřily vycházky do přírody (sbíral kameny a motýly) a četba (již jako dítě četl hlavně v noci tajně pod peřinou a tato charakteristická vlastnost - projevovat největší čilost v nočních hodinách - ho provázela po celý život). Od roku 1932 studoval na klasickém gymnáziu (na dnešní tř. kpt. Jaroše), zajímal se zejména o přírodní vědy a o medicínu. K překvapení profesorského sboru i rodiny se však již v patnácti letech rozhodl nikoli pro studium medicíny, ale teologie. V letech 1940-1945 studoval tedy na brněnském diecézním bohosloveckém učilišti, během studia se dále zajímal o lékařství, studoval cizí jazyky a psal básně pro některá literární periodika (Akord, Úsvit, Řád), které později vydal ve čtyřech sbírkách pod pseudonymem Václav Ara. V této době začal propracovávat myšlenku katolické univerzity, která by umožnila studovat teologii mužům, kterým německá okupace znemožnila dosáhnout středoškolského vzdělání.
[editovat] Kněžské období (1945–1950)
29. července 1945 byl Felix Davídek vysvěcen v brněnské katedrále na kněze. V září nastoupil do duchovní správy v Horním Štěpánově, vesničce poblíž Boskovic. V této době Davídek pomýšlel na odchod do misií a připravoval se na to studiem medicíny, psychologie, přírodních věd a filosofie na brněnské univerzitě. Roku 1948 získal doktorát na filozofické fakultě (práce: Psychologie empirická a psychologie filozofická). K obdržení doktorátu potřeboval Davídek po únoru 1948 souhlas štěpánovského MNV. Protože bylo jasné, že ho neobdrží, vlezl Davídek v noci do budovy MNV oknem a potvrzení si sám orazítkoval. Tato záležitost později posloužila jako jeden z důvodů k jeho zatčení za protistátní činnost.
V Horním Štěpánově založil Davídek Atheneum - možnost studia pro dospívající mládež, chápanou jako přípravu jednak na studium teologie, jednak na externí zkoušky na gymnáziu. Se stále rostoucím vlivem komunistů Davídek stále více rozvíjel svoji myšlenku založit katolickou univerzitu. Začátkem roku 1950 ilegálně vznikla za pomoci olomouckých dominikánů a několika sympatizujících profesorů a kněží filozofická fakulta. Studenti fakulty byli oficiálně zapsáni na Komenského univerzitě, jejich vzdělávání se však odehrávalo v Horním Štěpánově. V této době měl již Davídek absolvovanou také lékařskou fakultu, vzhledem k politické situaci však nemohl složit závěrečné zkoušky. Přesto se jeho vzdělání rozneslo a protože v Horním Štěpánově nebyl lékař, nahrazoval ho místním obyvatelům právě Davídek. Tuto jeho lékařskou praxi však odmítal brněnský biskup Karel Skoupý, a protože na Davídka docházely i stížnosti okresního církevního tajemníka, biskupem ho roku 1949 poslal jako náhrada za nemocného faráře do Petrovic. Odtud však Davídek dál dojížděl do Horního Štěpánova na univerzitu, což se stáalo příčinou napětí mezi ním a biskupem.
[editovat] Zatčení, útěk a vězení (1950–1964)
22. dubna 1950 byl Davídek se dvěma svými studenty zatčen. Všichni tři byli odvezeni do Boskovic a drženi v místní škole. Po dvouhodinovém výslechu bylo Davídkovi dovoleno odejít na WC, jehož okénkem uprchl do blízkého lesa. Skrýval se u přátel a připravoval se s několika svými studenty na emigraci. Na začátku září se rozhodli pro ilegální přechod do Rakouska přes Nedakonice, který se zdál nejbezpečnější. Byli prozrazeni a při pokusu o překročení Dyje v noci z 5. na 6. září dopadeni a zatčeni; druhé části skupiny se podařilo projít.
Ve vazbě strávil Davídek 23 měsíců. 21. března 1952 se konal s Davídkem a dalšími 14 zatčenými v Brně soud. Davídek byl odsouzen za založení soukromé školy, výchovu k nepřátelskému smýšlení proti lidově demokratickému zřízení, ukrývání vysílací stanice, nedovolené získání potvrzení k doktorátu a útěk do zahraničí k 24 letům vězení, propadnutí majetku, pokutě 10 000 korun a ztrátě občanských práv na 10 let.
Felix Davídek byl internován v nejrůznějších československých věznicích. O této době se později mnoho nezmiňoval, pouze, že nejhůře snášel vazbu v uherskohradišťské věznici. Podle svědectví spoluvězňů se choval Davídek ve vězení mimořádně vyrovnaně, snažil se pokračovat ve vzdělávání od uvězněných univerzitních profesorů a kněží. Často býval za svoje postoje trestán korekcí (F. Mikloško píše, že pouze na Mírově to bylo alespoň 150 dní). S ostatními duchovními diskutoval o formě života církve a vzdělávání, kterou chtěl po svém propuštění realizovat. V únoru 1964 byl po čtrnáctiletém vězení propuštěn.
[editovat] Po propuštění – studijní semináře (1964–1967)
Od svého propuštění z vězení v roce 1964 pracoval Davídek v brněnské dětské nemocnici jako desinfektor.
Ihned také začal kolem sebe shromažďovat jednak možné spolupracovníky a jednak zájemce o studium, především z řad těch, kdo byli v padesátých letech ze studia teologie vyloučeni, kdo poslechli výnos vatikánské kongregace a českých biskupů a odmítli nastoupit ke studiu do komunisty ovládaného semináře v Litoměřicích a dále z řad vysokoškoláků majících zájem o studium teologie. Roku 1964 vytvořil Davídek text nazvaný „Konkrétní spirituální práce“, který znamená počátek jeho budování tajné církevní struktury.
Ve druhé polovině šedesátých let navázal Davídek na své zkušenosti s katolickou univerzitou a se svými spolupracovníky vytvořil systém studia, jež bylo tvořeno pravidelnými večerními, nočními a víkendovými semináři. Od roku 1965 se tato setkání konala po celém Československu (např. Brno, Kobeřice u Brna, Praha, Košice, Prešov, Poprad, Spišská Nová Ves aj.). Semináře byly většinou monotematické, začínaly mší a přehledem aktuálních politických a církevních zpráv, závěr tvořilo hutné shrnutí. Nočních seminářů se účastnilo většinou 6 až 20 účastníků, končívaly okolo dvou hodin v noci. Byly zaměřeny hlavně na následující témata: religionistika, teorie řízení, teorie evoluce a antropologie, dogmatika, morální a pastorální teologie, řeholní život, exegeze. Davídek se snažil nepředstavovat jednotlivé obory samostatně, ale pokoušel se o syntézu. Jeho přednášky, jakkoli respektovaly tradiční církevní učení, byly z mnoha hledisek velmi originální, např. proto, že se pokoušel aplikovat teorii řízení na jím vytvořený model církve. Ve svém zdůraznění evoluce navazoval Davídek na myšlenky francouzského kněze, paleontologa a filozofa Teilharda de Chardin. Dále nabízel svým posluchačům i formaci čistě spirituální (pro zájemce vypracoval např. zpovědní schémata).
Svůj model místní církve žijící v podmínkách totalitního státu Davídek nazval Koinótés (řecky společenství). Cílem jeho snažení bylo vytvořit jednak církevní organismus schopný života i v situaci nekompromisního odmítání jakékoli spolupráce s komunistickou mocí a jednak příprava kandidátů na kněžské svěcení. K těmto svěcením docházelo nejprve díky pochopení Gerharda Schaffrana, biskupa v Gorlitz v NDR, který sám měl zkušenosti s komunistickou mocí ze svého pobytu v Sovětském svazu. Kromě svěcení zprostředkovával Schaffran také zasílání zpráv o stavu církve v ČSSR do Vatikánu. Biskup Schaffran takto vysvětil pět osob z okruhu Felixe Davídka. Další možností bylo požádat o spolupráci některého z biskupů na území Československa. Pro velké nebezpečí prozrazení však nakonec žádný z biskupů s Davídkem tímto způsobem nespolupracoval. Třetí způsob, který nakonec Davídek zvolil, bylo získání biskupského svěcení pro některého člena Koinótés.
[editovat] Vysvěcení na biskupa (1967), formování skryté církve
Davídek i jeho nejbližší spolupracovník Stanislav Krátký jako političtí vězňové nemohli vycestovat kamkoli do zahraničí včetně socialistických států. Proto tajně vysvěcený kněz, ing. Jan Blaha z Brna, získal při cestě do zahraničí příslušné fakulty od papeže Pavla VI. a byl roku 1967 vysvěcen na biskupa Peterem Dubovským, tehdy tajně vysvěceným slovenským biskupem. 29. říjen 1967 vysvětil Blaha na biskupa Davídka. Od té chvíle mohl Davídek budovat úplnou církevní strukturu paralelní k oficiální, komunisty velmi ostře sledované, církvi. Kromě řady kněžských svěcení udělil biskup Davídek po srpnu 1968, kdy očekával od sovětské okupace věznění a deportace církevních představitelů do SSSR a pokus o úplnou likvidaci církve, také několika svým spolupracovníkům svěcení biskupské. Do roku 1970 vysvětil takto s určitostí sedm osob. I v tomto období zůstával Davídkův vztah s brněnským biskupem Skoupým napjatý. Oba se sice snažili o nalezení odpovídající formy dialogu, nicméně rozdílnost povah, věku a formy rezistence vůči komunistickému režimu jim nedovolovala žádné podstatnější bližší přiblížení.
[editovat] Synod v Kobeřicích (1970) a rozkol kvůli svěcení žen
Na 25. prosince 1970 svolal Davídek pastorální synod, který se měl věnovat vývoji místní církve a postavení ženy v církvi (otázka kněžského svěcení žen). O právu svolat tento sněm byl Davídek pevně přesvědčen na základě svého studia dokumentů II. vatikánského koncilu, ukončeného pět let předtím. Synod se uskutečnil na faře v Kobeřicích (jihovýchodně od Brna), zúčastnilo se ho asi 60 osob. Probíhal ve velmi vzrušené atmosféře. Tři z Davídkem vysvěcených biskupů zpochybnili Davídkovo právo svolat sněm a jeho rozhodnutí světit na kněze i ženy. Davídek je suspendoval z funkcí pro porušení přísahy. Stanislav Krátký se pokoušel obě strany usmiřovat, Davídkovi odpůrci hledali zastání u Dubovského. Po synodu se vytvořily v Koinótés dva proudy (jednoduše se dají rozdělit na proudy pro a proti závěrům synodu), které se již nepodařilo sjednotit.
Ihned 28. prosince 1970 vysvětil Davídek na jáhna a vzápětí na kněze svojí nejbližší spolupracovnici Ludmilu Javorovou. V následujících letech udělil několika dalším ženám jáhenské svěcení.
Svěcení žen bylo v rozporu s Kodexem církevního práva, což Davídek samozřejmě věděl. Postupoval, jak se mu v dané situaci zdálo nejlepší; kromě toho byl ovlivněn filozoficko-teologickými názory T. de Chardin (svět je dobudováván na základě evoluce realizované ve stvoření) a dokumenty II. vatikánského koncilu, jejichž výklad neměl prakticky s kým konzultovat. Rovněž jeho zkušenost s komunistickou perzekucí ho vedla k pesimističtějším očekáváním a konspirativnějším postupům, než se nakonec ukázalo nezbytné.
Felix Maria Davídek vysvětil celkem 15 biskupů, většina z nich však měla konat biskupskou službu pouze v nebezpečí nebo vězení. Kněží bylo v tomto okruhu vysvěceno kolem sto šedesáti, většina z nich Davídkem, někteří i jinými biskupy.
[editovat] Studium v Bratislavě (1970–1971)
V letech 1970-1971 Davídka vyslala nemocnice, kde pracoval, na postgraduální studium na fakultu řízení Vysoké školy ekonomické v Bratislavě, které zakončil mezioborovou prací z okruhu ekonomických a biologických věd na téma „Problémy homeostatického ovladania podsystémov v rámci systému národného hospodárstva“. Také v této době sestavil ze svých básní z 60. a 70. let sbírku Nepřímé cykly.
[editovat] Komunikace s Římem (1972–1979)
Roku 1972 byl Davídkovi tlumočen prostřednictvím českobudějovického biskupa Hloucha a jeho generálního vikáře Malého zákaz činnosti od vatikánské Kongregace biskupů. Davídek pravděpodobně zákaz považoval za důsledek neinformovanosti papeže Pavla VI. o jeho činnosti a za výsledek obav, které mohla způsobit nedostatečná informovanost Říma o kobeřickém synodu. Tohoto zákazu Davídek neuposlechl. Státní bezpečnost již kolem roku 1970 věděla o jeho biskupském svěcení a Davídek se domníval, že jde o dezinformace.
Roku 1976 přijela v červenci do ČSSR diplomatická mise Pavla VI. s cílem setkat se s biskupem Davídkem a nechat se jím informovat o podzemní církevní aktivitě. K tomuto setkání (s pověřeným knězem Johnem Bukovským) došlo (z důvodu Davídkova strachu před možným prozrazením) až 26. srpna v Brně-Chrlicích. Davídek však pravděpodobně ze strachu před vyzrazením některých informací anebo kvůli pochybnostem, zda se tato aktivita odehrává skutečně z vůle papeže, popřel, že by uděloval biskupská svěcení.
Knězi Kamilu Vančovi papež Pavel VI. při osobním setkání v roce 1977 potvrdil, že o Davídkově činnosti ví a že je vše v pořádku. Zřejmě některé vatikánské instituce ve své „východní politice“ jednaly na vlastní pěst.
Davídek se později (1977-1978) pokoušel o kontakt s papežem prostřednictvím polského kardinála Wyszynského; po zvolení papeže Jana Pavla II. prostřednictvím kněze Dušana Špinera, který neměl státní souhlas a kterému se roku 1979 podařilo se zájezdem vycestovat do Říma.
[editovat] Závěr života (do roku 1988)
Davídek do roku 1979 vysvětil další čtyři kněze na biskupy, roku 1987 již jako těžce nemocný upoutaný na lůžko ještě jednoho. V samizdatech se rovněž objevovaly pochybnosti o tom, zda je Davídek skutečně platně vysvěcen, a Davídek z konspiračních důvodů se nemohl nařčením účinně bránit, protože nechtěl prozradit své světitele. Od počátku 80. let se neustále zhoršovaly Davídkovy zdravotní potíže způsobené dlouholetým vězením a zraněními po autonehodě z roku 1972. V této době se také natrvalo nastěhoval do rodného domu v Chrlicích. V prosinci 1983 utrpěl po pádu ze schodů těžké poranění hlavy a od té doby až do smrti byl víceméně upoután na lůžko. Těžká situace byla umocněna také nepochopením a nejednoznačnými vyjádřeními oficiální církevní hierarchie k vztahu k ním vybudované podzemní církvi. I v tomto období se snažil Felix Davídek studovat a teprve několik měsíců před smrtí dovolil, aby za ním občas docházel lékař. 15. srpna 1988 byl převezen do brněnské nemocnice na Žlutém kopci. O den později zemřel při operaci na srdeční slabost. Pohřben byl na hřbitově v Brně-Tuřanech 24. srpna 1988.
V roce 1997 byla po Felixi Marii Davídkovi pojmenována Davídkova ulice v brněnských Chrlicích.
[editovat] Podívejte se také na
[editovat] Literatura
- Corley, F.: Církev v podzemí. Ročenka Getseman 1995
- Petr Fiala, Jiří Hanuš: Koinótés: Felix M. Davídek a skrytá církev. Brno, CDK, 1994. Přepracované a rozšířené vydání Skrytá církev: Felix M. Davídek a společenství Koinótés. CDK, Brno 1999; ISBN 80-85959-39-9
- Petr Fiala: Felix Maria Davídek a jeho spolupracovníci. Poznámky k historii skryté církve na Moravě (Souvislosti 1/1993) - přehledový biografický článek
- Petr Fiala, Jiří Hanuš: Teologie konvegence, integrace a svobody. Teologický sborník 4/97, CDK, 1997
- Hradílek, P.: Dialog anebo polopravdy. Getsemany 9/96
- autor P. Kubíček
- František Mikeš: Biskup Felix Maria Davídek, jeho multidisciplinární teologie a řád praxe
[editovat] Externí odkazy
- Záznam v databázi katolické hierarchie
- Jan Jandourek: Biskup a partyzán v týlu nepřítele - kopie biografického článku z MF DNES 8. 8. 2005
- Jan Jandourek: Poznámky na okraj knihy Koinotes (PDF), Souvislosti 2/1999
- Článek kritizující přístup katolické církve k ženám, se zmínkami o Davídkovi
