Jan Pavel II.

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Jan Pavel II.

Rodné jméno	Karol Józef Wojtyła
Začátek pontifikátu	16. října 1978
Konec pontifikátu	2. dubna 2005
Předchůdce	Jan Pavel I.
Nástupce	Benedikt XVI.
Datum narození	18. května 1920
Místo narození	Wadovice, Polsko
Datum úmrtí	2. dubna 2005
Místo úmrtí	Vatikán

Erb papeže Jana Pavla II.'

Jan Pavel II., latinsky Joannes Paulus II., vlastním jménem Karol Józef Wojtyła [karol juzef vojtyua] (18. května 1920, Wadowice blízko polského města Krakov – 2. dubna 2005 Vatikán) byl 264. papežem, prvním neitalským od roku 1522 a při svém zvolení v říjnu 1978 nejmladším od roku 1846. Jeho předchůdcem byl Jan Pavel I.

Jeho apoštolským papežským heslem bylo: Totus Tuus (zcela tvůj) – papež byl mariánským ctitelem a toto heslo převzal ze zásvětné modlitby svatého Louise Maria Grigniona de Montfort.

Jan Pavel II. byl před svým zvolením papežem polským teologem, básníkem, dramatikem, vystudovaným filosofem, snažícím se mimo jiné o pokřesťanštění existencialistické filosofie. Známý také svým vřelým vztahem ke kultuře lidového katolictví a otevřeností k jiným náboženstvím. V souladu s povinnostmi svého úřadu vystupoval jako zastánce negativního postoje katolické církve vůči homosexuálům, používání antikoncepce a potratům, což vyvolávalo u nekřesťanské veřejnosti rozporuplné reakce.

[editovat] Karol Wojtyła

Karol Wojtyła jako dvanáctiletý

pamětní deska na rodném domě

Karol Józef Wojtyła se narodil ve Wadowicích jako druhý syn Karola Wojtyły st. a Emilie, rozené Kaczorowské. Pokřtěn byl 20. června 1920. Rodina Wojtyłů žila skromně. Jediným zdrojem byla otcova mzda, který pracoval jako úředník na Okresním doplňovacím velitelství, před vznikem Polska byl důstojníkem rakousko-uherské armády.

Matka pracovala příležitostně jako švadlena. Karolův bratr Edmund po ukončení wadowického gymnázia studoval medicínu v Krakově.

V dětství Karolovi říkali nejčastěji zdrobnělou formou Lolek. Byl to chlapec velmi talentovaný a sportovní. Pravidelně hrál fotbal, v zimě jezdil na lyžích. Často se vydával na vlastivědné výlety a na procházky do okolí Wadowic, kde ho často doprovázel otec.

Matka mu zemřela 13. dubna 1929 ve věku 45 let na zánět srdce a ledvin. O tři roky později zemřel ve věku 26 let na spálu jeho bratr Edmund, nakazil se od své pacientky v nemocnici v Bielsku.

V roce 1930 byl Karol Wojtyła přijat na Státní chlapecké gymnázium Marcina Wadowity ve Wadowicích. S učením neměl žádné problémy a podle jeho katechetů už tehdy se vyznačoval obrovskou vírou. Během pobytu na gymnáziu se Karol Wojtyła začal zajímat o divadlo – vystupoval v představeních divadelního kroužku, který byl založen polštináři z chlapeckého i dívčího gymnázia.

Gymnázium ukončil 14. května 1938 s maturitním vysvědčením s nejlepšími známkami, což mu umožňovalo zahájit studia na většině vysokých škol, aniž by skládal přijímací zkoušky. Karol Wojtyła si zvolil polonistiku na Filozofické fakultě Jagellonské univerzity v Krakově a studium začal v říjnu téhož roku.

V prvním roce studia se přestěhoval spolu s otcem do matčina rodného domu na Tyniecké ulici v Krakově. Otec zemřel po dlouhé nemoci 18. února 1941.

Válka odňala Karolovi možnost pokračovat ve studiích, po smrti otce tedy nastoupil do zaměstnání v chemických závodech Solvay v Borku Fałęckim. V tomto období se Karol spojil s podzemní organizací Unia, která byla svázána s katolickým prostředím a která se mimo jiné snažila chránit ohrožené židy.

Na podzim 1941 Karol Wojtyła spolu s přáteli založil divadlo Teatr Rapsodyczny, které své první představení uvedlo 1. listopadu 1941. Rozchod Wojtyły s divadlem nastal náhle v roce 1943, kdy se rozhodl studovat teologii a vstoupil do tajného Metropolitního duchovního semináře v Krakově a začal také podzemní studia na Teologické fakultě Jagelonské univerzity. V období od dubna 1945 do srpna 1946 pracoval Karol Wojtyła na univerzitě jako asistent a vedl semináře z historie dogmatu.

Karol Wojtyla byl vysvěcen na kněze 1. listopadu 1946. Vyučoval etiku v Krakově a později na Katolické univerzitě v Lublinu. V roce 1958 byl jmenován a vysvěcen pomocným krakovským biskupem. Za čtyři roky se stal kapitulním vikářem krakovské diecéze.

Dne 30. prosince 1963 byl jmenován papežem Pavlem VI. krakovským arcibiskupem. Ve funkci krakovského biskupa a arcibiskupa se Wojtyła zúčastnil II. vatikánského koncilu, kde přispěl k práci na dokumentech věnujících se otázkám náboženské svobody (Dignitatis humanae) a dále pastorální konstituci o církvi v současném světě (Gaudium et spes). Tyto dva dokumenty se dnes považují za nejvýznamnější z celého koncilu. V roce 1967 jej Pavel VI. jmenoval kardinálem.

[editovat] Papežem

Dne 16. října 1978 se Karol Wojtyła ve svých 58 letech stal papežem poté, co byl uvnitř církve hodnocen jako jeden z nejaktivnějších účastníků II. vatikánského koncilu.

Dne 13. května 1981 byl na Jana Pavla II. spáchán atentát, jeho původcem byl Turek Mehmet Ali Ağca. Jan Pavel II. byl vážně zraněn, ale atentát přežil. Později atentátníka navštívil ve vězení a odpustil mu. Ali Ağca byl propuštěn z tureckého vězení (zde si odpykával trest za jiné trestné činy) teprve roku 2005, když předtím mu vězeňská správa nedovolila se účastnit papežova pohřbu.

Jan Pavel II. se pokusil vyřešit společensko-církevní krizi, typickou pro období 70. let, která kupř. znamenala citelnou ztrátu zájmu veřejnosti o dění v církevním životě. Nový papež propagoval realistický přístup, konzervatismus a návrat k církevní autoritě. Vyplnil tak podstatu jevů a činů typických pro přicházející období 80. let. Jan Pavel II. od počátku svého pontifikátu věnoval velkou pozornost zahraničním cestám (104 - poslední v roce 2004), cestám po Itálii (146) i po římské diecézi (748) a aktivnímu zájmu o světové politické dění vůbec, což se stalo jedním z jeho hlavních charakteristik. Jeho význam v řešení otázek vztahu západního a východního bloku je nepřehlédnutelný, stejně jako jeho aktivní role v pádu komunistických režimů ve východní Evropě, zejména v Polsku. Významně se také podílel na mezináboženském dialogu s příslušníky jinověrných církví a přispěl k uvědomění a toleranci vůči ostatním náboženstvím, zvláště pak v případě ožehavého islámu.

Ve srovnání s předchůdci Jan Pavel II. během svého pontifikátu blahoslavil nebo svatořečil obrovské množství osob (přes 1300 blahoslavených v roce 2004).

Jako jeden z mála papežů 20. století prováděl veřejný exorcismus (3x).

Jan Pavel II. 29. září 2004

Jan Pavel II. 22. září 2004

Posledních několik let svého života měl vážné zdravotní problémy (Parkinsonova choroba, artritida), takže se objevily spekulace o jeho možné rezignaci. I přes vážný zdravotní stav však Jan Pavel II. vytrval ve funkci papeže až do smrti, protože by s ohledem na jeho velkou autoritu část věřících rozhodnutí o vzdání se pontifikátu nemusela akceptovat a uznávali by ho stále za papeže, čímž by římskokatolické církvi hrozil rozkol. Kromě toho se také uváděly informace, že Jan Pavel II. také tímto způsobem chtěl ukázat, že s nemocemi je nutné bojovat a nevzdávat se, což mělo být příkladem pro další nemocné věřící, aby se nevzdávali.

Dne 17. září 2005, téměř půl roku po jeho smrti, zveřejnil Vatikán podrobný popis posledních měsíců papežova života – sahá od ledna, kdy se zdravotní stav Jana Pavla II. zhoršil, až po několik dnů po jeho smrti. Text má přibližně 220 stran. Podle těchto zápisů byla poslední papežova slova „Pozwólcie mi iść do domu Ojca“ (Nechte mne odejít do Otcova domu).

[editovat] Encykliky

Redemptor hominis – 4. března 1979
Dives in misericordia – 30. listopadu 1980
Laborem exercens – 14. září 1981
Slavorum apostoli – Věnováno sv. Cyrilu a Metodějovi, 2. června 1985
Dominum et Vivificantem – 18. května 1986
Redemptoris mater – 25. března 1987
Sollicitudo rei socialis – 30. prosince 1987
Redemptoris missio – 7. prosince 1990
Centesimus annus – K 100. výročí encykliky papeže Lva XIII. Rerum Novarum, 1. května 1991
Veritatis splendor – 6. srpna 1993
Evangelium vitae – 25. března 1995
Ut unum sint – 25. května 1995
Fides et ratio – 14. září 1998
Ecclesia de Eucharistia – O eucharistii a jejím vztahu k církvi, 17. dubna 2003