Flavius Rufinus
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Flavius Rufinus (* ? Elusa v Akvitánii – † 27. listopadu 395 Konstantinopol) byl východořímský státník, fakticky vládnoucí roku 395 místo mladého císaře Arcadia.
Rufinus vstoupil roku 379 do služeb císaře Theodosia I. a brzy se domohl značného vlivu. V letech 388/392 byl magistrem officiorum, roku 392 konzulem a v letech 392/395 prefektem pretoria Východu. Když císař Theodosius odtáhl roku 394 na západ proti uzurpátoru Eugeniovi, zaujal Rufinus postavení hlavního rádce císaře Arcadia, Theodosiova sedmnáctiletého syna, jenž zůstal v Konstantinopoli. Po Theodosiově smrti v lednu 395, kdy vládu oficiálně převzali Honorius na Západě a Arcadius na Východě, pak Rufinus určoval hlavní směr východořímské politiky, podobně jako v západní polovině říše Stilicho.
V roce 395 se na Balkáně vzbouřili Vizigóti, usazení zde na základě dohody z roku 382, a pod vedením Alarichovým plenili tamní provincie. Ze žárlivosti vůči Stilichonovi odmítl Rufinus pomoc od západní říše, což Alarichovi dovolilo protáhnout Makedonií až do Řecka a vydrancovat zde Attiku i Peloponnés. Rufinus byl rovněž zodpovědný za ostrý kurz vlády vůči pohanům v prvních měsících po Theodosiově smrti.
Političtí odpůrci Rufinovi zpravidla vytýkali touhu po majetku a mocichtivost (snaha stát se švagrem císaře) a jejich počet ponenáhlu rostl. Dne 27. listopadu 395 byl Rufinus spiklenci kolem vojevůdce Gainy – ariána gótského původu – v hlavním městě zabit. Někdy se soudí, že v pozadí vraždy stál Stilicho.
