Theodosius I.
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Flavius Theodosius, také známý jako Theodosius Veliký (* 11. ledna 347 Cauca, Hispánie, † 17. ledna 395 Mediolanum), „přítel Gótů“, byl v letech 379 až 394 římským císařem na východě a od konce roku 394 posledním panovníkem celého římského impéria.
Theodosiova vláda byla spojena s rozhodujícími změnami v římské říši. Nejprve byly na římském území usazeny značně veliké skupiny barbarů (Gótů), přičemž jim bylo zaručeno autonomní postavení. Současně došlo k pozvednutí křesťanství na úroveň státního náboženství a byly vydány četné zákony namířené proti pohanství a rozličným křesťanským herezím. Po vítězství v občanské válce dosáhl Theodosius jako poslední císař vlády nad celým územím římské říše. Po jeho smrti v roce 395 přešla vláda nad říši na jeho dva syny, což se mělo mnohem později ukázat jako okamžik definitivního rozdělení impéria na západořímskou a východořímskou říši, třebaže tehdejší Římané si této skutečnosti nebyli vůbec vědomi.
Obsah |
[editovat] Theodosiovo mládí a vojenská kariéra
Theodosius se podle všeho narodil 11. ledna roku 347 v jednom menším městě jménem Cauca (dnešní Coca) na severozápadě hispánské provincie Galaecie. Jeho otec, který se rovněž jmenoval Flavius Theodosius a byl velmi schopným velitelem za císaře Valentiniana I., vlastnil rozsáhlé statky v Hispánii. Theodosius vyznával, stejně jako jeho otec a zřejmě i jeho prarodiče, křesťanství v jeho nikájské podobě. Rovněž měl bratra jménem Honorius, jehož dceru Serenu později adoptoval a jejím provdáním za velitele vojska Stilichona posílil svůj vliv.
Mládí Theodosius strávil ve své španělské vlasti. O jeho vzdělávání toho není mnoho známo, kromě toho že projevoval značný zájem o historii a celkově byl prý velmi vnímavý. Po dosažení vzdělání odpovídajícího jeho původu, působil od roku 368 v doprovodu svého otce. Společně s ním se zúčastnil několika vojenských tažení: v letech 368/369 v Británii, v roce 370 proti Alamanům na Rýně (jeho otec zastával v této době vysokou hodnost magister equitum praesentalis, byl tedy velitelem jezdectva) a proti Sarmatům na Dunaji v letech 372 až 373. Během těchto válečných výprav získal četné vojenské zkušenosti.
Zřejmě díky otcově vlivu byl Theodosius poměrně brzy povýšen do funkce dux moesiae prima. Tím mu bylo svěřeno velení ve vlastní provincii na Balkáně. Tento způsob protekce nebyl tehdy nic nezvyklého a mladý Theodosius se v této nové roli rychle osvědčil. V roce 373 byl Theodosius starší povolán k potlačení Firmovy uzurpace v Africe, zatímco jeho syn v roce 374 porazil Sarmaty, kteří se odvážili překročit Dunaj a vpadnout do Pannonie. Osvědčil se tak jako schopný velitel a získal si pověst zdatného vojáka.
V roce 376 však Theodosius náhle ukončil svoji vojenskou kariéru a stáhl se zpět na své statky do Španělska. Příčiny tohoto jeho jednání jsou velmi rozporuplné. Každopádně jeho ústup z veřejného života měl patrně úzkou souvislost se smrtí jeho otce, který si po potlačení Firmova povstání následným vyšetřováním korupce afrického místodržitele Romana nadělal mnoho mocných nepřátel, jež ho nakonec obžalovali z vlastizrady a odsoudili k smrti. Theodosius se ještě v témže roce oženil s Aelií Flacillou, původem z hispánské provinciální aristokracie, která v roce 377 přivedla na svět Theodosiova staršího syna Arcadia. V této době se veškerá jeho činnost týkala správy statku. Vzhledem k okolnostem Theodosius již zřejmě nepočítal s návratem do aktivní vojenské služby. Avšak události zatím nabraly dramatický spád poté, co 9. srpna 378 došlo k bitvě u Adrianopole.
[editovat] Císařem na východě
V boji proti gótským Tervingům a Greutungům u Adrianopole (dnešní Edirne v evropské části Turecka) padl císař Valens a s ním většina římského vojska. Tito Gótové vedení svým vůdcem Fritigernem uprchli v roce 376 před Huny na římské území za Dunaj, kde se jim sice nejprve dostalo přijetí, avšak v důsledku katastrofálního zásobování se zanedlouho vzbouřili. Kromě samotných Gótů bylo v této ohromné mase lidí přítomno také mnoho Alanů, kteří utekli před Huny ze své staré vlasti severně od pohoří Kavkaz, a někteří vzbouření Hunové.
Dvě třetiny římských comitatensis, mobilních záloh, padly v bitvě společně s Valentem. Gótové tak od nynějška mohli zcela bez překážky drancovat celý Balkánský poloostrov. Po této katastrofě, jíž soudobé prameny označovaly za druhou nejhorší porážku v římských dějinách (po bitvě u Kann), povolal císař Gratianus Theodosia z Hispánie. Gratianus zřejmě nutně potřeboval schopného vojevůdce římského původu, což je nepřímým dokladem toho, jak obrovskou pohromu pro římské velitelské kádry tato porážka představovala. V Sirmiu byl Theodosius Gratianem nejprve jmenován velitelem vojska v Illyricu. Theodosiovi se záhy podařilo dosáhnout vítězství nad Sarmaty, kteří se, povzbuzení úspěchem Gótů, pokusili znovu překročit Dunaj. 19. ledna 379 proto Gratianus prohlásil Theodosia za augusta (což v pozdní antice znamenalo, že jej ustanovil za svého spolucísaře). Gratianus mu kromě Illyrica přidělil do správy také prefekturu Oriens. Theodosiovi tak podléhala správa území, jež bylo téměř identické s teritoriem pozdější východořímské říše.
Theodosius se ihned s velkou energií vrhl do zajištění obrany své části říše. Za své sídlo si ze strategických důvodů zvolil Soluň, odkud zahájil reorganizaci poničené armády (nebo spíše jejích zbytků). V důsledku Theodosiovy rekonstrukce zdecimovaných legií se ale ještě více zintenzívnila barbarizace římského vojska, ačkoliv v Theodosiově štábu působil stále značný počet římských důstojníků. V roce 380 se Theodosius konečně odvážil zasáhnout proti řádění Fritigernových Gótů v prostoru balkánských provincií. Počáteční úspěchy však byly rychle vystřídány porážkou. To jej donutilo požádat Gratiana o posily. Ten mu poté poslal dva své nejzkušenější generály – Bautona a Arbogasta – oba germánského původu. V roce 380 Gratianus dále převzal kontrolu nad diecézemi Dákie a Makedonie. Na konci tohoto roku onemocněl Theodosius natolik vážně, že se nechal v očekávání brzké smrti dokonce pokřtít (v tehdejší době bylo křtění novorozenců ještě výjimečné). Tím se ovšem vystavoval případným církevním sankcím, které také v budoucnu skutečně následovaly, jak se to stalo v případě konfliktu s vlivným milánským biskupem Ambrosiem.
3. října 382 se mu podařilo přimět Góty, aby s ním uzavřeli smlouvu, jež z nich učinila římské spojence (foederati). V rámci této smlouvy získali právo usídlit se jižně od dolního Dunaje, museli však Římanům poskytovat pomocné jednotky.
Tato smlouva s Góty znamenala zásadní precedens římských dějin. Poražení Germáni byli dosud přijímáni na římské území pouze jako podrobení (dediticii), čímž byli zbaveni veškerých práv s výjimkou osobní svobody. Foedus však usazeným Gótům zajistil postavení říšských příslušníků, třebaže nesměli uzavírat manželství s římskými občany. Jimi osídlené území zůstávalo čistě formálně součástí římské říše, nicméně Gótové zde žijící požívali široké autonomie. Gótové měli dále povinnost sloužit pro Římany v dobách války, ovšem pod vlastními veliteli a navíc byli za tuto službu finančně odměňováni. Vrchní velení ale náleželo římským důstojníkům. I přes veliké ústupky ve prospěch Gótů posílila tato dohoda římskou obranyschopnost (o což šlo Theodosiovi v první řadě) navzdory tomu, že se v následujících letech začaly stále více projevovat nedostatky této smlouvy, která byla kromě toho spojena také s vysokými platbami Gótům.
Moderní historikové přesto tuto smlouvu nehodnotí jednoznačně jako počátek konečného zániku římské říše. Theodosius tím ostatně pouze potvrdil existující stav věcí: ochromené římské vojsko zkrátka nebylo schopno vytlačit Góty z říše. Vzhledem k těmto okolnostem je patrné, že se jednalo o velice pružné opatření, kterým Theodosius přinejmenším dočasně zajistil klid na hranicích a navíc získal tolik potřebné, i když nepříliš spolehlivé vojáky.
[editovat] Vnitřní konsolidace říše, zásah na západě
V roce 383 byl Magnus Maximus, římský generál hispánského původu, provolán vojskem v Británii za augusta. Příčinou byla nespokojenost vojáků s Gratianovým chováním. Císař totiž ve svém doprovodu dával přednost alanským žoldnéřům před římskými důstojníky, kterým příliš nedůvěřoval. Gratianus vytáhl proti uzurpátorovi, avšak nedaleko Lutetie (dnešní Paříž) přešla většina jeho vojska na stranu jeho protivníka. Krátce na to byl Gratianus zavražděn v Lugdunu (Lyon). Theodosius, jehož vztahy s Gratianem nebyly nijak idylické, byl tehdy plně zaměstnán na východě (nacházel se uprostřed příprav tažení proti Peršanům) a uznal tedy Maxima za císaře, načež došlo k novému rozdělení říše. Valentinianus II., Gratianův mladší nevlastní bratr, obdržel Afriku a Itálii, zbytek západu připadl Maximovi.
V následujících letech se Theodosius věnoval vnitřní konsolidaci státu. Rozhodně vystupoval proti téměř všudypřítomné korupci ve správním aparátu. Ovšem žádného podstatného zlepšení hospodářské situace nedosáhl. Neprosadil ani žádné zásadní reformy v oblasti daňové soustavy, třebaže mu nelze vytknout, že by byl špatným hospodářem. Ve státní správě Theodosius preferoval aristokracii a neohlížel se přitom na to, zda se jedná o křesťany nebo pohany, poněvadž byl zřejmě toho názoru, že je snazší z této společenské vrstvy vybrat úředníky ochotné vynaložit úsilí k zabezpečení pořádku ve státě. Přitom ale podcenil fakt, že šlechta měla často na zřeteli spíše vlastní zájmy, které se leckdy neshodovaly se zájmy státu. Zósimos předhazoval císaři nepotismus, což byl však v antické společnosti celkem běžně se vyskytující fenomén.
Konstantinopol zažila v době Theodosiovy vlády výjimečný rozvoj a definitivně tak potvrdila svoji pozici hlavního města východu (předchozí císařové jako Julianus Apostata nebo Valens často přemisťovali svou rezidenci i do jiných míst). Městské hradby byly rozšířeny. Rovněž byly vystavěny četné paláce a především Theodosiovo fórum. Počet obyvatel se v této době rozrostl na asi 250 000 lidí. Také v kultuře zažil východ nový rozkvět umění a literatury. Konstantinopolská akademie dosáhla světové proslulosti, mnozí učenci působili také u dvora jako například slavný pohanský rétor a filozof Themistios. Do jaké míry napomohl tomuto rozmachu sám císař, je dnes už těžké určit. Jeho přínos tkvěl přinejmenším v tom, že nijak nebránil činnosti mnoha pohanů, kteří velkou měrou přispěli k tomuto kulturnímu rozkvětu.
Theodosius nebyl válkychtivým císařem. Dokladem toho je skutečnost, že neobdržel žádné přízvisko oslavující jeho vítězství jako například Gothicus nebo Persicus, což bylo celkem neobvyklé. Období míru následující po sjednání smlouvy s Góty přišlo oslabené východní říši náramně vhod. Pravděpodobně v roce 387 byla po mnohaletých vyjednáváních uzavřena smlouva se sásánovskou říší. Podle ní mělo být sporné území Arménie rozděleno následujícím způsobem: 1/5 země obdržel Řím, zatímco zbytek byl anektován Peršany (tzv. Persarménie). Tento územní zisk byl pro Římany důležitý především z důvodu zabezpečení hranic. Současně tím Theodosius dosáhl nastolení klidu na trvale ohrožené východní hranici. Ve stejném roce se císař oženil s Gallou, sestrou Valentiniana II., s níž měl dceru Gallu Placidii. Ta měla sehrát velice významnou politickou roli po jeho smrti.
V roce 388 vytáhl Theodosius v čele silného vojska na západ do války proti Magnovi Maximovi. Ten již o rok dříve překročil Alpy a vpadl do Itálie, takže Valentinianus II. musel uprchnout na východ a žádat Theodosia o pomoc proti uzurpátorovi. Z tohoto poměrně krátkého konfliktu vyšel Theodosius vítězně. Maximus byl poražen a usmrcen. Tohoto úspěchu císař dosáhl i díky velkému přispění gótských foederati, což zpochybňuje kritiku mnoha historiků vztahující se k zavedení této instituce. Vítězstvím nad Maximem Theodosius de facto získal kontrolu nad celou říší do vlastních rukou. Přesto se rozhodl znovu dosadit Valentiniana II. za císaře na západě. Za jeho rádce určil Theodosius schopného, ale také velmi ambiciózního franckého generála Arbogasta, kterého o několik let dříve vyslal Gratianus na pomoc Theodosiovi. 13. června 389 Theodosius triumfálně vstoupil do Říma, kde usiloval o dohodu s dosud mocnými starořímskými kruhy, které byly ve své většině nakloněny pohanství. V roce 390 proto jmenoval významného pohanského senátora Viria Nicomacha Flaviana praefectem praetorio, čímž jej ustanovil jedním z nejvyšších civilních úředníků říše. Krátce na to se vydal do Milána, kde došlo k onomu proslulému konfliktu s biskupem Ambrosiem (viz níže).
Theodosius se choval vcelku tolerantně ve vztahu k pohanům (proti nim začal vystupovat teprve v posledních letech své vlády) a Gótům. Ale poté, co proti němu tito barbaři v letech 390/391 povstali, svoji politiku vůči gótským foederati přitvrdil. Přesto je nutné poznamenat, že císařův postoj ke Gótům byl vždy určován potřebami reálné politiky. Theodosius Góty částečně i podporoval a Jordanes ho proto dokonce nazval: „Přítelem míru a gótského lidu.“ To mu nicméně nebránilo v tom, aby Góty nechal krvácet při prosazování vlastních cílů, jak to dosvědčují vysoké ztráty Gótů v průběhu jeho taženích.
Koncem roku 391 opustil Theodosius Milán a vydal se zpět do Konstantinopole. Avšak již o několik málo měsíců později došlo k události, která si vyžádala opětovný císařův zásah na západě.
[editovat] Poslední léta vlády a smrt
15. května 392 byl Valentinianus II. nalezen ve svém paláci ve Vienne oběšený. Zda byl zavražděn spiklenci vedenými Arbogastem nebo kvůli své faktické bezmocnosti sám spáchal sebevraždu, zůstává nejasné. Každopádně krátce poté byl rétor Eugenius, který byl jen povrchním křesťanem, prohlášen Arbogastem za císaře (22. srpna 392). Eugenius brzy dosáhl porozumění s pohanskými senátory v Římě. Naproti tomu Theodosius striktně odmítl uznat Eugenia za svého spoluvládce, ačkoliv Eugenius usiloval právě o to, přičemž chtěl ve vztahu k Theodosiovi zaujmout postavení podřízeného vládce. K vyjádření toho nechal také nadále razit mince s Theodosiovým portrétem.
Theodosiovo odmítnutí nalézt modus vivendi jistě sehrálo svou roli v rozhodnutí pohanské strany v Římě usilovat o potlačení křesťanství. Tato snaha pohanů se však již jeví jako zcela anachronistická. Především Flavianus se horlivě zasazoval o restauraci pohanství, zatímco jeho přítel a příbuzný, Quintus Aurelius Symmachus, který před lety podporoval uzurpaci Magna Maxima, zaujímal v této situaci rezervovanější stanovisko. Přesto líčení křesťanských historiků, že pohané plánovali přeměnit kostely ve stáje, je nutné brát s určitou rezervou. Zřejmě se jednalo pouze o určitou podrážděnou reakci na obnovení pohanských kultů. Sám Eugenius se nestavěl proti církvi nijak nepřátelsky, nicméně Ambrosius se vůči Eugeniovi choval zcela neutrálně a zdržel se jakýchkoliv projevů podpory ve prospěch uzurpátora.
23. ledna 393 prohlásil Theodosius svého druhého syna Honoria císařem (starší Arcadius se stal augustem už v roce 383). Poté se vydal s vojskem o síle asi 100 000 mužů, včetně gótských foederati, znovu na západ. Na jeho straně byl také Stilicho, který tehdy patřil k císařovým nejschopnějším velitelům. 6. září 394 Theodosius porazil Eugenia a Arbogasta v bitvě u řeky Frigidus (Vipava) na hranicích dnešní Itálie a Slovinska. Večer před bitvou strávil Theodosius modlitbami v pevnosti Ad Pirum. Tato bitva byla jedním z největších válečných střetnutí v římských dějinách a znamenala definitivní triumf křesťanství nad starými bohy. Eugenius byl zajat a popraven, zatímco Arbogast spáchal zanedlouho poté sebevraždu. V boji rovněž vykrvácely nejlepší jednotky západu, což se mělo, vedle samotného vítězství křesťanství, ukázat jako nejzávažnější důsledek bitvy, neboť z těchto katastrofálních ztrát se západořímské vojsko již nikdy plně nevzpamatovalo.
Theodosius se stal po potlačení Eugeniovy vzpoury neomezeným vládcem obou polovin impéria a naposledy tak dosáhl (i když pouze na krátký čas) jednoty římské říše. Císař se přičinil o překlenutí propasti, jež touto občanskou válkou vznikla. Proto ihned po bitvě nechal vyhlásit, že všichni Eugeniovi vojáci, kteří dříve sloužili pod ním, jsou nejen omilostněni, nýbrž také obdrží podíl na kořisti. Aby dosáhl usmíření se senátorskými elitami v Římě, jmenoval dva jejich členy za konzuly pro následující rok. Tím si zajistil loajalitu té části společnosti, která nejsilněji podporovala Eugeniovu politiku restaurace pohanství.
Císař Theodosius I. zemřel 17. ledna 395 v Miláně, pravděpodobně na vodnatelnost. Biskup Ambrosius, s nímž Theodosius vedl tolik sporů, pronesl po jeho smrti velice emotivní řeč, v níž Theodosia stylizoval do podoby dokonalého křesťanského císaře. Ambrosius rovněž nabádal Theodosiovy syny, aby dbali zájmů církve, tak jako to činil jejich otec. Císařovy ostatky byly následně přeneseny do Konstantinopole a pohřbeny.
Theodosius zanechal říši svým dvěma synům Arcadiovi a Honoriovi: Honorius se stal císařem na západě, zatímco Arcadius na východě. Pokračování existence římského impéria tím nebylo zdánlivě nijak dotčeno, neboť podle vůle zemřelého císaře došlo pouze k rozdělení vlády v říši mezi jeho dva syny, čímž měla být zachována formální jednota státu, která Theodosiovi ležela tolik na srdci. Skutečnost byla ovšem jiná. Obě poloviny říše, mezi nimiž panovaly hluboké rozdíly etnické, kulturní a stále více také sociální a ekonomické a jejichž vzájemné kontakty komplikovaly útoky barbarů, se začaly vzájemně vzdalovat i po stránce politické. Svou vinu na tom nesli i Theodosiovi omezení synové, kteří nebyli schopni samostatně vládnout ani velet armádě a svoje pravomoci přenechali dvorským hodnostářům. Za této situace započal proces formování dvou římských impérií, jejichž panovníci – nebo ti, kdo za ně vykonávali vládu – mnohdy neváhali jednat na újmu druhé části říše. Také v důsledku oboustranné nevraživosti měla již o pouhých 80 let později západořímská říše zaniknout. Od dob císaře Theodosia I. se již žádnému dalšímu panovníkovi nepodařilo dosáhnout faktické jednoty římské říše.
[editovat] Náboženská politika
V (silně tendenčních) pramenech je vždy kladen obzvláštní důraz na císařovu hlubokou zbožnost. Výrazem této skutečnosti bylo také Theodosiovo odmítnutí titulu nejvyššího velekněze (pontifex maximus), neboť šlo o nejvyšší hodnost v rámci pohanského, starořímského náboženství. Podle názorů moderních badatelů však není zcela jisté, zda tento krok byl skutečně výsledkem rozhodnutí samotného Theodosia.
V roce 380 prohlásil Theodosius ve svém slavném ediktu Cunctos populos (jenž byl určen obyvatelům Konstantinopole, ale prakticky se obracel k veškerému říšskému obyvatelstvu) nicejské křesťanství za de-facto státní náboženství. Císař tím světu sděloval, že za opravdového křesťana je pokládán pouze ten člověk, jenž vyznává víru, kterou Římanům předal apoštol Petr a k níž se hlásil tehdejší papež Damasus a alexandrijský patriarcha Petros. Všichni jinak nábožensky založení obyvatelé říše byli pokládáni za heretiky. Toto opatření se však vztahovalo výhradně na spory uvnitř církve a dosud tedy nepředstavovalo rozhodující úder proti pohanství, které mělo být ještě po několik let tolerováno.
Aby vyřešil již od roku 325 trvající spor a zažehnal nebezpečí rozkolu mezi trinitaristy a ariány, svolal Theodosius v roce 381 koncil do Konstantinopole (celkově 2. ekumenický). Na tomto koncilu se 150 biskupů usneslo na definitivní podobě nicejského vyznání víry (které je platné dodnes) a sice v takové podobě, jež odpovídala císařovu dříve vyjádřenému požadavku. Biskupové se tedy drželi pravidla, podle něhož měl císař právo na spolurozhodování v otázkách víry. Tímto usnesením byla nepřímo, nicméně vědomě oslabena Gratianova pozice, neboť západní císař svolal v témže roce koncil do Aquileie.
Proti dosud tolerovanému pohanství Theodosius energicky zakročil teprve na samém konci své vlády. Do této doby mohli pohané dokonce působit ve státní správě a v armádě. V letech 391 až 392 došlo ke konečnému zákazu pohanských kultů a jejich vykonávání. V roce 393 byly zakázány rovněž olympijské hry. Realizace tohoto zákazu ale nastala až za Theodosia II. zapálením Diova chrámu v Olympii, přesto se měly hry tajně konat ještě v 6. století. To je také jedna z příčin pochybností moderních historiků o tom, zda byly tyto císařovy výnosy skutečně prováděny a vykonávány. Pozoruhodné rovněž je to, že ani u křesťanských ani pohanských autorů pátého století se zatím nenašla jediná připomínka účinnosti zákazu pohanských kultů.
V roce 391 však došlo k závažnému incidentu: V Alexandrii se rozhořelo krvavé střetnutí mezi křesťany a pohany, zřejmě rozdmýchané místním patriarchou Theofilem. Někteří pohané se opevnili ve známém alexandrijském serapeu, kde nutili křesťany k provádění obětí a několik jich dokonce ukřižovali. Theodosius sice odmítl tyto vraždy potrestat, aby nevystupňoval již tak vysoké napětí ve městě, nařídil ale likvidaci chrámu, čehož nicméně Theofilos využil ke zničení i jiných pohanských svatyň.
[editovat] Spor s Ambrosiem
Dvě události však zřetelně vyznačily meze císařova zasahování do náboženských záležitostí. V roce 388 byla zapálena synagoga ve městě Callinicum na východě říše. Motivem tohoto skutku se patrně stalo, nedlouho předtím sásánovským králem Šápúrem II. iniciované, pronásledování křesťanů v Persii, na němž se podíleli také židé. Theodosius chtěl křesťanské žháře pohnat k odpovědnosti, od čehož byl nakonec odvrácen milánským biskupem Ambrosiem, který se domohl značného vlivu již za Gratiana a Valentiniana II.
Druhou událostí byl pak masakr v Soluni v roce 390, při kterém bylo kvůli vraždě gótského generála Buthericha pobito na císařův rozkaz kolem 7000 občanů zde umístěnými gótskými jednotkami. Theodosius nebyl schopen včas odvolat svůj příkaz, načež Ambrosius odmítl sloužit v přítomnosti císaře mši a Theodosius proto musel učinit pokání. To však nijak nezmenšilo Theodosiovu autoritu, což ostatně ani nebylo Ambrosiovým záměrem. Přesto tyto dva příklady jasně dokládají, jak mocný a rázný představitel církve dokázal přinutit k ústupkům císaře, který si jinak nárokoval právo stát nad všemi zákony. To byl důsledek císařova pokřtění v roce 380, protože od tohoto okamžiku byl Theodosius vystaven přímé hrozbě církevních sankcí.
[editovat] Hodnocení náboženské politiky
Při hodnocení Theodosiovy náboženské politiky musí být zdůrazněno, že mnohé z jeho přísných zákonů byly v praxi prováděny nanejvýš laxně – pokud vůbec. Theodosius zřejmě nebyl žádným fanatickým pronásledovatelem heretiků ani pohanů. Šlo mu především o prohloubení integrujících prvků víry, aby tak zamezil možnému narušení stability státu případnými náboženskými rozpory. Zasahovat měl hlavně proti křesťanským herezím a podle svědectví jeho současníků, jako byl Orosius a také Augustinus z Hippa, to byla právě Theodosiova náboženská politika, jež tak výrazně přispěla k tomu, že římská říše, od roku 395 fakticky rozdělená, si stále uchovávala určitou vnitřní jednotu. Císařova náboženská politika, která se vyznačovala císařovým chápáním sebe sama jako božího zástupce na zemi, se postarala o zřetelný pokrok v christianizaci říše, která tak vykonala veliký pokrok v proměně ve skutečné římské křesťanské impérium (Imperium Romanum Christianum).
[editovat] Celkové hodnocení
Brzy po své smrti byl Theodosius za své zásluhy o jednotu církve odměněn křesťany přízviskem „Veliký“. V oblasti náboženství se mu podařil skutečný průlom ve snaze o vytvoření křesťanské říše, přičemž je významná také jeho role při konečné formulaci znění nicejského vyznání víry, která je doposud platná. Tím uskutečnil důležitý krok k dosažení vnitřní stabilizace říše.
Ovšem z vojenského hlediska již tolik úspěšný nebyl, neboť nedokázal vyřešit problém nedostatku vlastních římských rekrutů. Naopak, dlouhodobá tendence barbarizace římského vojska ještě nabrala na intenzitě i díky stále častějšímu využívání foederati, což se sice jevilo jako dočasně účinné, ale velmi krátkozraké a nespolehlivé řešení. Theodosiovi se zdálo nevyhnutelné doplnit vojsko prořídlé po katastrofě u Adrianopole barbarskými pomocnými jednotkami. Jednalo se o opatření, k němuž se uchylovali již Theodosiovi předchůdci a jež bylo přinejmenším krátkodobě efektivní. Plně zapojit občanské elity do služeb státu a skutečně vyřešit finanční problémy, které byly do značné míry způsobeny i vysokými platbami Gótům, se mu ale nepodařilo. Za to došlo k zefektivnění státní správy a také umění a literatura dosáhli v jeho době výjimečného rozmachu.
Theodosius I. je, navzdory některým svým chybám, pokládán za významného vládce období mezi panováním Konstantina Velikého a Justiniána I. Pouze Theodosiovým schopnostem a opatřením lze děkovat za to, že východní říše byla po Adrianopoli znovu stabilizována a gótské nebezpečí přinejmenším dočasně zažehnáno. Theodosius se velmi obezřetně vyhýbal jakémukoliv vojenskému dobrodružství a založil dynastii, jež vládla oběma polovinám říše až do 50. let 5. století. Císař sám se někdy jevil nerozhodný, zároveň byl ale obratným vládcem a zdatným vojákem, který oproti mnoha svým předchůdcům a nástupcům činil samostatná rozhodnutí. Současníci vysoce hodnotili především jeho charakter. Jeho všeobecný respekt vyzdvihovali ve svých pochvalných řečech i pohané Libanios a Themistios, to lze však částečně přičíst i na vrub pozdně antické tradici velebení panovníků.
[editovat] Podívejte se také na
- Římská říše
- Pozdní antika
- Gótové
[editovat] Externí odkazy
- Theodosius (379 - 395), důvody pozdějšího pádu říše (Antika)
- Theodosius (Římské císařství)
- De Imperatoribus Romanis, Theodosius I (anglicky)
[editovat] Bibliografie
- ČEŠKA, Josef, Zánik antického světa, Praha, Vyšehrad, 2000. ISBN 80-7021-386-8
- GRANT, Michael, Římští císařové, Praha, BB art, 2002. ISBN 80-7257-731-X
- HEATHER, Peter, Gótové, Praha, Nakladatelství Lidové noviny, 2002. ISBN 80-7106-199-9
- ZÓSIMOS, Stesky posledního Římana, Praha, Odeon, 1983
