Jošt Moravský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Jošt Moravský (pravděpodobně říjen 1351 – 18. ledna 1411, Brno), moravský markrabě z dynastie Lucemburků, braniborský kurfiřt, římský král, prvorozený syn Jana Jindřicha, mladšího bratra Karla IV., a Markéty Opavské.

Jošt byl velmi schopným a obratným politikem, který ctižádostivě toužil po větší moci i majetku a neváhal v zájmu svých cílů měnit strany a názory. Spolu se svým bratry citelně zasahoval do záležitostí českého království, kde vládl jejich bratranec Václav IV.

[editovat] Starší moravský markrabě

Roku 1375 po smrti svého otce se Jošt stal starším moravským markrabětem. O správu Moravy se musel dělit se svým nejmladším bratrem Prokopem, mladším moravským markrabětem. Bratři nebyli svorní, což bylo příčinou vleklých válek, které mezi nimi vypukly roku 1381, a trvaly s přestávkami, kdy se rivalové krátkodobě usmiřovali, až do Prokopovy smrti v roce 1405. Druhorozený bratr Jan Soběslav, který se rovněž titulovat jako mladší moravský markrabě, se vydal na církevní dráhu, jelikož velký počet mužských příslušníků dynastie mu nezaručoval, že získá větší rodový majetek. Jošt byl po císaři druhým nejstarším Lucemburkem a Karel IV. se právem obával, že by mezi ním a jeho syny mohlo dojít k nástupnickým sporům. proto vydal koncem roku 1376 nástupnický řád, jímž proti svým dosavadním zásadám rozdělil moc v zemích Koruny české, aby zajistil dědická práva svým synům a jejich potomkům. Nedlouho poté potvrdil dohodu Jošta a Jana Soběslava o rozdělení rodového majetku po svém bratru Janu Jindřichovi.

[editovat] Vysoká politika

Roku 1383 jmenoval Václav IV. Jošta generálním říšským vikářen pro Itálii. To znamená, že se Jošt stal zástupcem krále v italských říšských državách, což pro něho znamenalo významné povýšení.

Roku 1387 pomohl Jošt společně s Prokopem větší finanční půjčkou svému bratranci Zikmundovi Lucemburskému k získání uherského trůnu. Za to získali část dnešního západního Slovenska s Bratislavou. Roku 1388 jim Zikmund, který potřeboval stále více peněz, dal do zástavy Braniborsko. Uherský král však nebyl schopen jim vyplatit zástavní částku, a tak se Jošt stal v polovině 90.let braniborským markrabětem a držitelem jednoho ze sedmi říšských kurfiřtských hlasů. Kromě toho zastavil Václav IV. Joštovi roku 1388 hrabství Lucembursko a alsaské fojtství.

Jošt rychle rozšiřoval svůj majetek i politickou moc. Zdá se však, že jeho ambice nebyly stále ukojeny. Roku 1394 zaštítil panskou jednotu v revoltě proti králi Václavu IV., zatímco markrabě Prokop a králův bratr Jan Zhořelecký zůstali na jeho straně. Když pak statečný mladý Lucemburk náhle na jaře 1396 zemřel, a to zřejmě následkem otravy, nevyhnul se Jošt podezření, že to byl právě on, kdo Janovu vraždu zorganizoval. Také roku 1402 během dalšího panského odboje proti králi stál Jošt na straně šlechty, tentokrát ve spojení se Zikmundem. Vzápětí se s ním ale politicky rozešel a po smrti svého bratra Prokopa stál proti Zikmundovi na straně Václava IV. Roku 1410 proti němu kandidoval na krále Svaté říše římské. Volba probíhala v situaci, kdy žil zvolený, korunovaný, ale roku 1400 sesazený římský král Václav IV. Kurfiřti zvolili v září 1410 za římského krále Zikmunda. Protože však nedostal potřebnou většinu hlasů, volbu 1.října opakovali a své hlasy dali Joštovi. Z titulu římského krále se těšil jen krátce, od 1.října 1410 do 18. ledna 1411, kdy zemřel na brněnském Špilberku.

Jošt obnovil brněnkou mincovnu a po celou dobu vlády razil vlastní mince, včetně omezené emise dukátu.

Jošt byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byla Alžběta Opolská, po její brzké smrti Anežka Opolská. Obě manželství byla bezdětná. Někteří historikové se domnívají (např. ŠTĚPÁN), že byl ženat jedinkrát.

[editovat] Přečtěte si

• ČECHURA J.: České země v letech 1378 - 1437. Lucemburkové na českém trůně, Nakladatelství Libri, Praha 2000 (2 díly), ISBN 80-85983-73-7, ISBN 80-85983-2
• ŠTĚPÁN V.:, Václav: Moravský markrabě Jošt (1354-1411), Knižnice Matice moravské Brno 2003, vyd. 1., ISBN 80-86488-05-5