Jože Plečnik

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Busta Jože Plečnika

Jože Plečnik, v Česku známý spíše jako Josip Plečnik, (* 23. ledna 1872 v Lublani – † 7. ledna 1957 tamtéž) byl slovinský architekt a urbanista, který svou prací ve 20. a 30. letech 20. století pro československou prezidentskou kancelář významně přispěl k současnému vzhledu Pražského hradu.

[editovat] Dětství a studia

Schodiště do Španělského sálu Pražského hradu

Narodil se jako třetí ze čtyř dětí v rodině Andreje a Heleny Plečnikových. Podle přání otce měl převzít rodinou truhlářskou dílnu. Ve škole příliš neprospíval, jeho slabinou byly zejména exaktní předměty. Už od dětství velice rád kreslil. Tuto zálibu musel ovšem často skrývat před otcem, který se obával, aby se z jeho syna nestal bohém.

Díky státnímu stipendiu se v roce 1888 dostává na průmyslovou školu ve Štýrském Hradci, kde studoval truhlařinu a příbuzné obory. Zde se dostává do kontaktu se studenty stavitelství. Naučí se od nich tolik, že ho profesor Leopold Theyer přijal jako kresliče do svého ateliéru.

Nečekaná smrt otce (mezi roky 1889–92) zapříčinila to, že se z Jože Plečnika nestal truhlář, ale světoznámý architekt. Matka se starším bratrem se shodli na tom, že na převzetí otcovy dílny je ještě příliš mladý.

V roce 1892 odjíždí do Vídně, kde dva roky pracuje v továrně na nábytek k.k. Hof-Bau-Kunsttischlerei J. W. Müller. Byla to pro něj dobrá, i když velmi tvrdá škola a sám na toto období svého života vzpomínal jen velice nerad.^[1]

Koncem roku 1920 byl jmenován profesorem architektury na nově založené universitě v Lublani. Oproti pražské zde panovaly zcela odlišné poměry. Škola nedisponovala velkými financemi, chyběly prostory, odborná literatura. Vyprojektoval tedy skromnou jednopodlažní budovu v Aškenazově ulici a na podzim následujícího roku v ní přivítal první studenty.

[editovat] Dílo

Chrám Nejsvětějšího srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad

K nejvýznamnějším dílům tohoto otce postmoderny generace Jana Kotěry, Josefa Hoffmanna a Adolfa Loose patří projekty pro Pražský hrad (rekonstrukce prvního a třetího nádvoří, úprava jižních zahrad), kostela Nejsvětějšího Srdce Páně v Praze na Vinohradech (1928–32), Langerova vila (1901) ve Vídni, Zacherlův palác (1905), Kašna Karla Boromejského (1906), Kostel sv. Ducha (1910–1913), projekty a urbanistické studie rodné Lublaně, jejíž podobu významně ovlivnil (plán regulace Lublaně (1928–1929), park Tivoli (1931), kostel sv. Cyrila a Metoděje (1933–1934), Kněžský seminář (1936–1941), Národní knihovna (1936–1941), nebo přestavbu domu rodiny Prelovšek (1932–1933), pro kterou navrhl i vybavení interiéru. Bez zajímavosti nezůstává ani prezentace Plečnikova vlastního domu v Trnovu (1924–1925) nebo projekt Kostela sv. Antonína v Bělehradě (1929–1932).