Manicheismus
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Manicheismus je náboženské učení starokřesťanské sekty, která byla založena Babylóňanem Mánim (v literatuře často v podobě Mani) ve 3. století po Kr. Byla ovlivněna gnosticismem a spojovala staroperské náboženské představy zoroastrismu s křesťanstvím a některými východními prvky, především s myšlenkou reinkarnace.
Podle tohoto učení existují dva etické principy, které jsou současně vlastními principy struktury života: dobro, resp. světlo a zlo, resp. tma. Ty spolu bojují a jejich smísením vznikl svět. Manicheismus učí, že Ježíš Kristus přišel osvobodit části světla ze zajetí tmy a těla (tedy ta, která disponují přimíšenými prvky zla) od jejich hmotné závislosti jen zdánlivě. Oba morální protipóly a jejich konfrontace existují trvale, jsou věčné, kosmické. Tím se odlišuje od většinové křesťanské nauky, protože i ve chvíli, kdy je dle ní boj mezi protipóly pro individuum dokonán smrtí a pro duši začíná dimenzionálně jiný, kvalitativně nový, unipolární život (pouze dobro či pouze zlo), funguje v tomto učení princip bipolarity nadále.
Manicheismem se přeneseně označují ty filozofické koncepce, které přijímají dva základní principy existence. Jde proto o jednu z forem dualismu.
Manicheimus přikazuje přísnou mravní zdrženlivost, odříkání tělesných požitků a to zejména pro ty, jež podle svého klíče považuje za vyvolené.
[editovat] Literatura
- François Decret: MÁNÍ A TRADICE MANICHEISMU (ISBN 80-85349-30-2, Vyd. CAD Press 1992)
