Michail Tuchačevskij

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Michail Nikolajevič Tuchačevskij (Rusky: Михаил Николаевич Тухачевский, polsky: Michał Tuchaczewski) (16. února 1893 - 12. června 1937) byl ruským a posléze sovětským vojenským velitelem a hlavním motorem reforem Rudé armády na přelomu 20. a 30. let 20. století. Je považován za jednoho z nejschopnějších velitelů Rudé armády (i když o míře jeho schopností ve srovnání se zahraničím se vedou spory). Každopádně byl mnohem schopnější, než jeho nástupci řídící vývoj a reformy Rudé armády, maršálové Vorošilov a Kulik. Stal se jednou z nejznámnějších obětí Stalinovy Velké čistky.

[editovat] Tuchačevského život do roku 1920

Tuchačevskij se narodil ve Smolensku na západ od Moskvy v rodině aristokratů polského původu. V roce 1914 dokončil studia na vysoké škole a připojil se ke strážnému regimentu. Během první světové války dostal několik vyznamenání za odvahu v bitvách. V únoru 1915 se stal vězněm Němců. Čtyřikrát jim utekl z tábora, potom jej jako nepolepšitelného zavřeli do ingolstadtské pevnosti, kde se mimojiné setkal s Charlesem de Gaullem. Jeho pátý útěk byl úspěšný, do Ruska se vrátil v roce 1917. Po bolševické revoluci se připojil k bolševikům. Díky tomu se stal důstojníkem Rudé armády a rychle postupoval na stupnici vojenských hodností díky svým vojenským schopnostem. Během ruské občanské války byl zodpovědný za obranu Moskvy. Lev Trockij mu svěřil do rukou velení páté armády. Vedl kampaň, jejímž cílem bylo dobytí Sibiře z rukou admirála Alexandra Kolčaka, poté se podílel na tažení proti generálu Antonu Denikinovi na Krymu.

[editovat] Tuchačevského život ve 20. letech 20. století

Tuchačevský velel Rudé armádě během rusko-polské války v roce 1919-1921. Probil se až k Varšavě, kde však byla jeho vojska zcela zničena polskými jednotkami vedenými maršálem Piłsudskim. Během této války se poprvé dostal do sporu se Stalinem. Nejdříve se spolu přeli o jednotky, neboť Stalin velel útoku na Lvov a protože úkol zvládal jen těžko, odebíral na základě své politické funkce jednotky Tuchačevského skupině útočící na Varšavu. Po bitvě se navzájem obviňovali ze zavinění neúspěchu ve válce, prohra v bitvě o Varšavu se ukázala být rozhodující. Tuchačevskij byl kritizován za to, že neměl dostatečnou kontrolu nad svými jednotkami a že připustil obklíčení a zničení svého uskupení. Sám pak namítal, že si nemohl z politických důvodů vybrat vhodné velitele svých divizí a poukazoval na to, že Stalin svévolně a bez jeho vědomí odebral jeho levému křídlu Buďonného jízdní armádu a kriticky je tak oslabil (průlom na této části bojiště pak rozhodl bitvu). Zde vzniklo nepřátelství mezi Stalinem a Tuchačevským, které zřejmě nikdy neskončilo. Po porážce u Varšavy se Tuchačevskij ještě pokoušel zvrátit situaci, jeho narychlo nově utvořená armáda však byla rozdrcena v bitvě na řece Němen a bolševické Rusko bylo přinuceno požádat nejprve o příměří a posléze i o mír za splnění polských podmínek.

Po občanské válce Tuchačevského jednotky s velkou krutostí potlačily některé rolnické rebelie v zemi a zejména pak rozdrtily povstání v Kronštadtu (1921).

V letech 1925-1928 byl Tuchačevskij hlavou výboru Rudé armády a jako zástupce komisaře pro obranu. Snažil se přetvořit Rudou armádu v dobře fungující, profesionální vojsko a napsal několik knih teoretických knih o moderním válečnictví, zejména o tankové válce, v nichž stavěl na podobných základech jako britská a německá tanková škola. Ovšem po celou tuto dobu, i v následujících letech musel překonávat odpor staré školy a amatérů: zejména Vorošilova, Buďonného a Kulika.

V roce 1931 mu byla svěřena hlavní role při reformě armády a vojenství. Snažil se prosadit své moderní pojetí vojenské strategie a způsobu nasazení tanků a letectva. V roce 1935 se Tuchačevskij dostal na vrchol, byl povýšen na maršála SSSR. V lednu 1936 postupně navštívil Británii, Francii a Německo. Údajně se na těchto cestách spojil s mimoruskými odbojovými organizacemi a začal kout plány proti samotnému Stalinovi a jeho režimu (tak bylo alespoň odůvodňováno jeho zatčení). 22. května 1937 byl uvězněn a obviněn za spolupráci s trockisty a špionáže ve prospěch nacistického Německa. Po tajném vyšetřování byl společně s dalšími 8 veliteli popraven dne 12. června 1937.