Ostrogóti

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Říše za vlády Theodoricha Velikého

Ostrogóti (též Východní Gótové ) byli východogermánské etnikum, které výrazně zasáhlo do událostí doby stěhování národů.

Obsah

1 Ostrogóti v době stěhování národů
2 Po pádu hunské říše
3 Ostrogótská říše v Itálii
4 Války s Byzancí a zánik říše
5 Panovníci
6 Odkazy

[editovat] Ostrogóti v době stěhování národů

Podrobnější informace naleznete v článku Gótovénaleznete v článcích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]naleznete v článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]naleznete v článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].

Po usídlení v severním Černomoří si východní Gótové (Greutungové, Ostrogóti) vytvořili říši, která dosáhla v polovině 4. století za vlády krále Hermanaricha obrovského rozmachu. Sahala od Černého moře až do Pobaltí a za řeku Volhu. Roku 375 však přivodil její konec vpád kočovných Hunů do černomořských stepí. Ostrogóti byli na hlavu poraženi a smrtelně raněný Hermanarich spáchal sebevraždu. Poté začali Ostrogóti ustupovat před tlakem Hunů na západ. Během několika let přesídlili do bývalé římské provincie Panonie. Hunské nadvládě však neunikli, neboť počátkem 5. století pronikli kočovníci až do této oblasti, vytvořili tu svoji říši a podmanili si nejen zdejší Góty, ale i ostatní v Panonii usídlené germánské kmeny Gepidy, Svéby, Skiry, Heruly i kočovné Sarmaty. Ti byli mimo jiné nuceni pomáhat Hunům v boji.

[editovat] Po pádu hunské říše

Roku 451 byli Hunové poraženi římskými vojsky a jejich barbarskými spojenci v bitva na Katalaunských polích, panonští Gótové bojovali na straně kočovníků. Nedlouho nato, roku 453, zemřel hunský vůdce Attila a říše kočovníků se začala rozpadat. V bitvě na řece Nedao v roce 454 porazili Ostrogóti spolu s jinými podmaněnými germánskými kmeny Huny a osamostatnili se. Zároveň však ztratili možnost podílet se na každoročních hunských nájezdech a bohaté kořisti. Dobře vojensky organizovaní barbaři začali mezi sebou soupeřit o převahu v Karpatské kotlině.

Roku 474 se stal králem panonských Gótů Theodorich z rodu Amalů, (474 - 526), který vyrůstal jako rukojmí v Konstantinopoli a zaměřil jejich pozornost na východořímskou říši. Na Balkáně se jejich hlavním soupeřem stala skupina gótských foederátů, usídlená v Thrákii, která zastávala vysoce privilegované postavení a měla blízko k panovnickému dvoru. V jejím čele stál Theodorich Strabón (473 - 481). Panonští a thráčtí Gótové bojovali, podněcováni císařem, proti sobě, vzápětí se spojovali proti císaři a pořádali ničivé nájezdy do vnitrozemí říše. Po Strabónově smrti v roce 481 se obě skupiny sjednotili pod vládou Theodoricha Amaly, a položili tak základy novému mocnému politickému i etnickému celku Ostrogótů. Roku 483 uzavřeli s císařem Zenonem, kterému nezbývalo než respektovat Theodorichovy úspěchy, dohodu, podle které byli usazeni usazeni v Dácii a Moesii.

Ostrogóti se však nestali spolehlivými císařovými spojenci. Roku 486 vyplenili Thrákii a o rok později oblehli samotnou Konstantinopol. Zenon se proto rozhodl dostat je pryč z území říše. Obratně využil jejich zájmu o Itálii - Theodorich již dříve navrhoval intervenci Gótů s cílem vrátit na trůn sesazeného císaře - a pověřil ho úkolem skoncovat s Odoakerem, jenž si mezitím začal počínat jako suverénní vládce. Císař jistě nepočítal s tím, že by prostřednictvím Ostrogótů mohl sám ovládnout Itálii. Centrum bývalé římské říše zůstalo v rukou barbarů, výsledkem Theodorichovy akce bylo pouze vystřídání jednoho germánského vládce druhým. Zenon však dosáhl toho, o co mu šlo nejvíce, jednou provždy zbavil Balkán gótských bojovníků.

[editovat] Ostrogótská říše v Itálii

Roku 488 opustili Theodorichovi Gótové Balkán a vydali se do Itálie, kterou se jim podařilo ovládnout do roku 493. Poté uzavřel Theodorich s Odoakerem dohodu, že budou vládnout dobytému území společně. Vzápětí ho však vlákal do pasti a během hostiny osobně zavraždil. Poté se sám ujal funkce císařského náměstka pro Itálii. Později císař Anastasius uznal legitimitu jeho vlády a a dokonce mu navrátil odznaky císařské moci, které Odoaker před lety poslal do Konstantinopole. Nucen okolnostmi dal najevo, že Theodoricha chápe jako sobě rovnocenného římského vládce.

Theodorichovo mauzoleum
v Ravenně

V Itálii, na Sicílii a také na území bývalých římských provincií Dalmácie a Noricum vznikla samostatná barbarská říše, jíž suverénně vládl Theodorich jako germánský král. Za jeho vlády došlo k relativnímu zklidnění těchto oblastí, což mělo za následek hospodářské oživení a rozkvět říše. Ve vnitřní politice Theodorich navázal na římské tradice. Obklopil se římskými rádci (Cassiodorus, Boethius, Symmachus, Liberius) a jeho pojetí moci odpovídalo pozdněřímskému císařství - dominátu. Respektoval římské zákony a instituce, senát i římští úředníci zůstali nadále na svých místech. Theodorich usiloval o romanizaci a kulturní povznesení Ostrogótů, kteří byli mezi místním obyvatelstvem jen velmi nepočetní. Lišili se nejen rozdílným životním stylem, tradicemi a jazykem, ale také náboženským vyznáním. Místní románské obyvatelstvo bylo velkou většinou katolické, zatímco Gótové byli od dob, kdy sídlili v Černomoří ariány. Theodorich zdejší katolíky toleroval, proto ho podporovala místní církevní hierarchie, která dávala ostrogótům přednost před nadvládou byzantské říše. Sídelním městem ostrogótské říše se stala Ravenna, která byla ozdobena mnoha významnými stavbami (chrámy, Theodorichovo mauzoleum).

V zahraniční politice si král chtěl zajistit svoje postavení vůči východnímu císařství zformováním svazu germánských ariánských říší. Tento plán mu překazil jeho švagr franský král Chlodvík I., který při křtu přijal katolické vyznání. Navíc později zaútočil proti Vizigótům a vytlačil je z jižní Francie. Dalšímu útoku proti Vizogótům na Pyrenejský poloostrov však Theodorich, který se stal roku 511 regentem ve vizigótské říši, zabránil, stejně tak připojení dobyté Provence (Septimánie). Koncem Theodorichovy vlády se zhoršily královy vztahy s byzantskou říší. Roku 524 nechal dokonce pro spiknutí popravit několik významných mužů svého království.

[editovat] Války s Byzancí a zánik říše

Po Theodorichově smrti v roce 526 se Gótové opět rozdělili. Původně vizigótská Septimánie se dostala do držení Ostrogótů, kterým vládl Theodorichův vnuk Athalarich (526 - 534). Byl však nezletilý, proto za něj regentskou správu vykonávala až do jeho smrti matka Amalaswintha (526 - 534/535), Theodorichova dcera. Královna se silně orientovala na Byzanc, což se stalo důvodem pro spiknutí, jemuž v čele stanul její bratranec Theodad (Theodahad), kterého si vybrala za svého spoluvládce. Brzy ji dal zavraždit a sám se stal králem trůnu (534 - 536).

Oslabení ostrogótské říše po Theodorichově smrti vytvářelo dobré předpoklady pro znovudobytí bývalých území západořímské říše, které si vzal za svůj úkol předsevzal východořímský císař Justinián I. Po úspěšném vyvrácení říše Vandalů v severní Africe pověřil v roce 535 svého vojevůdce Belisaria, aby zaútočil na Ostrogóty. Byzantské vojsko se vylodilo na Sicílii a poté vpadlo do Itálie. V roce 536 padl Řím, Neapol a na severu Milán Theodat, neúspěšný v boji proti byzantské agresi, byl sesazen z královského trůnu a zabit. Poté si Ostrogóti vybrali za svého krále prostého bojovníka, který se proslavil svými činy v Amalaswinthině vojsku. Vitiges (Witichis, 536 - 540) neúspěšně obléhal v letech 537 - 538 Belisaria v Římě a poté se mu pokusil bránit v Ravenně. Když město padlo, byl zajat a odvezen do Konstantinopole.

Roku 541 se stal ostrogótským králem Totila (Baldwila, 541 - 552). Postavil se do čela protibyzantského povstání, ke kterému se přidali i římští koloni a otroci, které osvobodil. Podařilo se mu ovládnout téměř celou Itálii včetně Říma (546) a proniknout na Sicílii, Korsiku, Sardinii a dokonce i do Epeiru a Dalmácie. Justinián odvolal neúspěšného Belisaria z Itálie a poslal ho bojovat proti Peršanům, kteří útočili na Byzanc z východu. Jeho místo v Itálii zaujal další vynikající byzantský vojevůdce Narsés. Roku 552 byli Ostrogóti poraženi byzantským vojskem u Tadiny, kde padl i král Totila. Roku 554 vyhlásil Justinián pragrantickou sankci pro Itálii, jíž se snažil obnovil vItálii poměry z doby císařství (například restituce ladifundií velkých římských vlaastníků, otrokářství ad.) Roku 555 se Byzanticům vzdala poslední ostrogótská pevnost. Byzanc se stala pánem celé Itálie, jejíž správou pověřil Justinián Narséta.

Příliš krátká existence ostrogótské říše nedovolila splynutí románského a germánského obyvatelstva, o které usiloval král Theodorich. Ostrogóti byli zdecimováni vojensky a jako etnikum rozptýleni. Posléze zmizeli z dějin.