Petr III.
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Petr III. Fjodorovič, (rusky Пётр III Фёдорович), původním jménem Karel Petr Ulrich Holštýnsko-Gottorpský (21(10). února 1728, Kiel, Německo – 7(18). července 1762, Ropša u Sankt Petěrburgu), vnuk Petra I. Velikého, byl holštýnsko-gottorpským vévodou a roku 1762 ruským carem. Oficiální zakladatel romanovsko-holštýnsko-gottorpské dynastie ruských carů.
Po brzké smrti svých rodičů Anny Petrovny († 1728), mladší dcery Petra Velikého, a šlesvicko-holštýnsko-gottorpského vévody Fridricha Karla († 1739) strádal malý Petr necitelnou péčí svých vychovatelů a holštýnské korunní rady, přestože byl potenciálním dědicem švédského a také ruského trůnu.
Jako dospívajícího si ho vybrala v listopadu 1742 za svého dědice bezdětná ruská carevna Alžběta Petrovna a téměř současně ho zvolily králem švédské stavy. Švédská koruna však byla odmítnuta a Petr se vypravil do Ruska. Zde se roku 1745 Petr oženil z příkazu Alžběty s německou princeznou Kateřinou Alexejevnou, která byla jeho vzdálenou příbuznou. Manželství zůstávalo dlouho bezdětné, teprve roku 1754 se narodil syn Pavel, pozdější car Pavel I. a o tři roky později ještě dcera Anna, která ve dvou letech zemřela. Petrovo otcovství je dnes historiky zpochybňováno.
Po smrti carevny Alžběty počátkem roku 1762 nastoupil Petr III. na carský trůn. Byl velkým obdivovatelem Pruska a ctitelem pruského krále Fridricha II., kterému zřejmě posílal během právě probíhající sedmileté války informace o stavu ruských vojsk, přestože Rusko bojovalo na straně Rakouska a Francie. O svém nastolení okamžitě informoval berlínský dvůr, ukončil účast Ruska ve válce a nabídl separátní jednání o mír. Králi dokonce nabídl vojenskou pomoc pro případ, že by Rakousko a jeho spojenci chtěli v boji pokračovat. Zachránil tak Prusko před jistou zkázou. Není divu, že Fridrich II. se o carovi vyjádřil jako o svém nejlepším ministrovi.
Příklon k Prusku a obdiv ke všemu německému vyvolaly proti carovi v ruském prostředí brzy velký odpor. Kateřina, která dávala okázale najevo smutek nad Alžbětinou smrtí a kterou chtěl její manžel, jak se netajil, poslat do kláštera, aby se mohl znovu oženit, získávala naproti tomu stále větší sympatie. Marně se vláda snažila přispět některými svými opatřeními k větší popularitě panovníka. Šlo například o vydání manifestu o volnosti šlechty, jímž byla služebná šlechta zbavena povinnosti sloužit panovníkovi 25 let ve vojsku nebo v úřadech a dostala se tak na roveň bojarsko-knížecí aristokracie. Dalším opatřením bylo zrušení obávané „tajné“ kanceláře, jejímž úkolem bylo vyšetřovat přečiny proti panovníkovi.
Po necelém půlroce byl Petr svržen v posledním z mnoha palácových převratů, které proběhly v Rusku 18. století. Poté co byla prohlášena vládnoucí carevnou jeho žena Kateřina, byl zatčen a uvězněn. Při zatýkání nekladl odpor, podepsal abdikační prohlášení a nechal se odvést do pevnosti Ropša. Po nedlouhém věznění byl svržený car zabit při hádce důstojníky, kteří ho ve vězení sttrážili. Jeho smrt byla připsána na vrub Kateřině. Petr byl buď zabit přímo na carevnin rozkaz, nebo její příznivci gardisté vytušili carevnino přání zbavit se nepohodlného svrženého legitimního vládce a postarali se o Petrův konec. V každém případě nebyli ti, kteří Petrovu smrt zavinili, potrestáni, ale naopak všechny čekala odměna. Strůjce převratu Alexej Grigorjevič Orlov, který velel vězeňské stráži, byl například povýšen do hraběcího stavu. Oficiálně vysvětlila Kateřina Petrovu smrt ve veřejném ukazu častými hemoroidními záchvaty, jejichž následkem se ho nepodařilo přes péči lékaře zachránit.
Později se objevilo několik samozvanců, kteří prohlašovali, že jsou zázračně zachráněným Petrem. Nejznámějším z nich byl vůdce rozsáhlého povstání v letech 1773–1774 Jemeljan Pugačov.
Hodnocení Petrovy osobnosti je velmi rozporuplné. Mnohé se o něm dozvídáme z Pamětí carevny Kateřiny II., která manžela líčí jako neschopného a duševně něvyzrálého až méněcenného jedince. Někteří zahraniční vyslanci u petrohradského dvora jej však viděli zcela opačně. Faktem je, že Kateřina psala své paměti až na konci své vlády a jistě měla důvod vylíčit svého předchůdce na trůně ve špatných barvách, aby odůvodnila jeho svržení.
