Raný novověk
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Pojmem raný novověk se v evropském dějepisectví rozumí obvykle epocha vymezená koncem středověku a franouzskou revolucí.
Obsah |
[editovat] Vymezení raného novověku
Periodizace dějin je vždy určitou dodatečnou konstrucí, která vychází ze zájmu vymezit oblast historického zájmu. Popisované skutečnosti se ale může pouze přibližovat. Počátek ani konec dané epochy není možné vymezit jednotlivým rokem a v různých oblastech se taková periodizace může i značně lišit.
[editovat] Počátek raného novověku
V evropských dějinách se raný novověk vyznačuje třemi událostmi, které jsou pro něj typické a které lze označit jako signál pro jeho počátek. Je to jednak duchovně-kulturní vzmach renesance a humanismu, objevitelské zaoceánské výpravy Španělů a Portugalců a protestantská reformace, která po roce 1517 rozbila církevní jednotu typickou pro celý středověk.
S kulturním znovuobjevením antiky v renesanční a humanistické filosofii a umění se šíří také nový obraz člověka, který vystupuje jako individuum se svými schopnostmi. Nejprve je možné tento posun pozorovat v Itálii, kde se začíná prosazovat již ve 14. století a dochází svého vrcholu ve Florencii 15. století; na začátku 16. století se již rozšíří do celé Evropy. Důležitou úlohu zde sehráli též učenci, kteří byli nuceni při dobytí Konstantinopole roku 1453 utéci do Evropy, kam sebou přinesli mnoho z pokladů antické vzdělanosti, které zůstaly na Západě pozapomenuty. Kulturní změně výrazně napomohl také Guttenbergův vynález knihtisku téhož roku, který umožnil masovější výměnu myšlenek.
Humanisté s novou znalostí klasických jazyků novým způsobem poznávají především Písmo svaté, jehož kritické vydání vydává Erasmus Rotterdamský. Nové studium Písma pak má vliv na reformaci, která propuká v německy mluvících zemích po roce 1517, kdy Martin Luther věší svých 95 tezí na vrata wittenberského kostela. Tyto teze představuje Luther roku 1521 na wormském sněmu císaři Karlu V., nad jehož říší „slunce nezapadalo“. Do této říše patřila i území Nového světa, který roku 1492 objevil Kryštof Kolumbus. Téhož roku také dobytí Granady ukončilo španělskou reconquistu.
Námořní objevy začínají úsilím Portugalců; již roku 1415 vysílá Jindřich Mořeplavec expedici, aby objevila námořní cestu do Indie. To se daří roku 1498 Vaskovi de Gama. Zaoceánské výpravy měly epochální vliv na vnímání světa a jeho podoby ze strany člověka.
[editovat] Konec raného novověku
Konec raného novověku a počátek moderních dějin se kryje s francouzskou revolucí, která začíná roku 1789. I tato revoluce byla důsledkem předchozího duchovního hnutí, osvícenství, které ovlivnilo již americkou válku za nezávislost. Revolucí ve Francii padá starý režim a postupně se mění formy vlády v celé Evropě. V Německu se konec raného novověku ztotožňuje s koncem Svaté říše římské.
[editovat] Významné rysy raného novověku
[editovat] Politika
Z politického pohledu byl pro raný novověk rozhodující střet mezi protestantstvím a katolictvím, který vyústil ve třicetiletou válku. V Evropě dochází ke konfesionalizaci, dochází ke vzniku nového typu státu. Raně novověký stát je vymezený narozdíl od středověkého státu, pro který byl typický vztah mezi lenním pánem a vazalem, teritoriálně a představuje jej panovník, který tomuto území vládne. Zároveň dochází také k modernizaci výrobních procesů. Konfesně motivované války vedly k tomu, že katolíci i protestanti se začali navzájem považovat za rovnoprávné skupiny obyvatelstva.
Převládající formou vlády je absolutismus, který napomáhá ke vzniku nové společenské formy, merkantilismu. Absolutistický panovník se vymezeuje oproti svým poddaným a chápe se jako personální ztělesnění státu (srov. se slavným výrokem Ludvíka XIV.: „Stát jsem já.“). Král Fridrich II. Pruský jakožto představitel osvícenského absolutismu se oproti tomu považuje za „nejvyššího služebníka státu“. Do raného novověku spadají také čarodějnické procesy, které končí teprve s nástupem nové epochy. Nastupující formou vlády se stane demokracie, která se (dočasně či trvale) prosazuje jak po francouzské revoluci, tak po americké válce o nezávislost.
[editovat] Společenský vývoj
Ze společenského pohledu se tento věk vymezuje tento věk konec feudalismu, který spočíval ve vlastnictví pozemku či statku lenním pánem a jeho udělování vazalům či nevolníkům. Spolu s tím končí také epocha cechů a stavů a jejich postavení ve městě. Expanze evropských států na nově objevená území vedla také ke změně struktur světového obchodu. Dosavadní struktury byly vystřídány kolonialismem a zámořským obchodem, v němž hrály hlavní úlohu velmoce Španělska, Portugalska, Nizozemí, Velké Británie a Francie. Dochází ke změně pracovních postupů, vzniká manufaktura. Tyto změny připravovaly půdu pro industrializaci a kapitalismus.
Velké zisky přicházejí z nových stříbrných naležišť v Novém světě, dosavadní hornictví stříbra v Evropě upadá; toto postihuje zvláštním způsobem těžbu stříbra a cínu v Čechách a Sasku. Zisk kapitálu založený na obchodu dává společenskému systému název merkantilismus, který je označován též jako raný kapitalismus. Zásadní změnu z hlediska industrializace přinesl vynález parního stroje Jamesem Wattem v 18. století. Parní stroj umožnil větší produktivitu, zvláště v železářském průmyslu. Znakem další epochy se pak stane zavádění železnice.
[editovat] Věda
Vedle obecného vývoje se raný novověk oproti předchozí epoše vyznačuje také jasným a podstatným způsobem ve vědě. Zámořské objevy a výpravy změnily od antiky nezměněný obraz světa – v letech 1519 až 1521 podniká Fernão de Magalhães první cestu kolem světa. Následkem byl rozvoj kartografie; roku 1492 konstruuje Martin Behaim první zemský glóbus (dosud ovšem bez Ameriky. Tyto objevy položily základ mocenského vzestupu španělského a portugalského dominia a po jejich úpadku v průběhu 17. století výstavbu anglického, francouzského a nizozemského koloniálního systému. Na objevu mnoha charakteristik Země mají také velký podíl výpravy Jamese Cooka.
Za zmínku stojí určitě též rozmach astronomie podmíněný vynálezem dalekohledu; mezi nejvýznamnější astronomy patří Tycho Brahe, Mikuláš Koperník, Johannes Kepler, Galileo Galilei a Isaac Newton. Na základě jejich objevů a teorií je překonán antický geocentrický obraz vesmíru, do jehož středu je postaveno Slunce. Heliocentrický model je pak podpořen i Newtonovou teorií gravitace.
Velké pokroky dělá též medicína. K nejdůležitějším jejím představitelům patří Paracelsus a Bartolomeo Eustachi.
[editovat] Společnost a každodenní život
Základní jednotkou společnosti v raném novověku nebyla rodina, která vzniká v podobě, v jaké ji známe, teprve v 18. století, nýbrž dům. Domem se ovšem nerozumí pouze vymezený či ohraničený prostor určený k obývání, nýbrž také společenství osob představované nejen pánem domu se ženou a jejich dětmi, ale všemi, kdo bydleli pod střechou domu a podléhali pravomoci pána domu. K tomuto společenství patřili vlastní, nevlastní i nemanželské děti, příbuzní, podruzi a výměnkáři, čeleď – čeledínové a děvečky, většinou svobodní, kteří vstupovali do služeb domu pouze na určitou dobu. Dům byl součástí vyššího mocenského celku, takže ačkoli řešení sporů uvnitř domácnosti příslušelo pánu domu, přesto se sám mohl dostat před soud. Dům náležel do tržní sítě, pán domu byl zároveň také zaměstnavatelem, který ovšem musel dbát na pravidla daná uskupením, které sdružovalo stejné profese. Dům byl také součástí vesnické obce, v jejímž rámci řešil společné záležitosti (obrana, voda apod.). V domě dosud není rozdělena oblast zaměstnání a soukromého; na soukromý život nezbývá v podstatě ani prostor ani čas. K oddělování místa zaměstnání a života dochází teprve s byrokratizací a vznikem úřednické vrstvy na konci 18. století.
Velikost domu příslušela činnosti, které se dům věnoval; tato velikost byla ovšem proměnlivá. Velká venkovní rodina s mnoha dětmi je mýtem, neboť průměrný počet dětí pána domu v domě se pohybuje kolem čísla 3. Dětí se rodilo více, avšak dětská mortalita byla velmi vysoká – 15. roku života se dožilo pouze 50-60 % dětí. Počet dětí narozených průměrně na rodinu se pohybuje mezi sedmi až osmi. Jednotlivé domácnosti nemohly mít dům pouze pro sebe, na každý dům připadá z dochovaných pramenů asi 2,3 domácnosti.
Domácnost fungovala na patriarchálním základě, avšak každý v ní měl své místo, práva a povinnosti, které vyplývaly z nutnosti uživit se a přežít. Povinnosti pána domu se obracely jednak dovnitř domu, jednak navenek; zároveň není možné oddělovat příbuzenecké a zamšstnanecké vztahy, neboť sféra zaměstnání i soukromí dosud nejsou odděleny. Ostatní členové domácnosti pomáhají v zajištění živnosti. Paní domu pak má povinnosti, které se týkají udržování domácnosti, vaření; dále také pomáhala s pracemi, kterými se domácnost živila.
[editovat] Související odkazy
[editovat] Reference
- VAN DÜLMEN, Richard. Kultura a každodenní život v raném novověku (16. - 18. století). I. Praha : Argo, 1999. ISBN 80-7203-116-3.
