Židovská čtvrť (Dolní Kounice)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Pohled z r. 1913 na židovské domy na západní straně náměstí (dnes neexistují)

Židovská čtvrť v Dolních Kounicích je bývalé židovské sídliště na západním okraji tohoto městečka. Vznikla nejpozději v polovině 15. století, možná dřív, nejprve však na východním okraji. Na přelomu 17. a 18. století měla velký význam, stávala se místem sjezdů rabínů židovských obcí z celé Moravy. Od roku 1849 byla v Kounicích samostatná židovská politická obec, která byla v roce 1918 sloučena s městem Dolní Kounice.

[editovat] Poloha a vzhled

Židé v Dolních Kounicích nejprve obývali východní okraj městečka v okolí pravlovské brány a dnešní Růžové ulice. Počet domů v této čtvrti se odhaduje na dvacet. Za Třicetileté války celé městečko i se židovskou čtvrtí zničila švédská vojska. Zbylí Židé se rozhodli zpustošené místo opustit a se svolením vrchnosti se přestěhovali na opačný, západní okraj Kounic, do prostoru mezi západním okrajem náměstí, nábřežím Jihlavy a Šibeničním vrchem při poměrně frekventované cestě na Německé (dnes Nové) Bránice. Tento prostor byl hustě zastavěn několika bloky domů s úzkými uličkami a průčelími obrácenými dovnitř čtvrti, která tak vytvářela do sebe uzavřený celek. Odtud vedla mezi domy pěšina nahoru do svahu Šibeniční hory, kde byl r. 1680 založen židovský hřbitov.

Čtvrť byla zastavěna malými jedno- a dvoupodlažními domky s malými dvorky, bez hospodářského příslušenství a zahrad, domy dále (výše) od řeky měly dlouhé sklepy. Jádra starších domů byla barokní, domy však byly od té doby mnohokrát přestavěny po četných požárech, v některých z nich však dodnes jsou patrné staré klenby a zbytky fasád. Ve čtvrti byla škola, špitál s chudobincem, rabinát, masné krámy, mikve (rituální lázeň), prodejní krámy a řemeslnické dílny a čtyři hostince. Obecní radnice (v době, kdy čtvrť byla samostatnou politickou obcí) však byla mimo čtvrť na náměstí křesťanského města. Z veřejných studní se dodnes zachovaly dvě. Ulice byly vydlážděny až v polovině 19. století kočičími hlavami. Na okraji čtvti ve svahu Šibeniční hory byla cihelna.

V roce 1667 bylo ve čtvrti 16 domů, stejný počet o století později, v roce 1787 32 domů, v roce 1890 bylo udáváno 76 domů (údaje nejsou vzhledem k daňovému zatížení a rozdělování domů na více částí spolehlivé). Vývoj čtvrti narušovaly války, požáry, povodeň v r. 1862. V 19. století začal stavební vzhled ovlivňovat rozvoj Fischerovy škrobárny, která postupně pohltila sousední domy v dolní ulici (na severu čtvrti u řeky). Po 2. světové válce byly pro plánovanou stavbu kulturního domu zbořeny domy v severovýchodní části a o něco později část domů na východě kvůli autobusovému nádraží. Z původních 82 domů čtvrti dnes stojí 35 budov.

[editovat] Židovský hřbitov

Náhrobek na židovském hřbitově

Židovský hřbitov je nad čtvrtí na svahu Šibeniční hory. Přístup k němu donedávna byl úzkou a strmou pěšinkou mezi domy a zahradami, později se chodilo oklikou přes celé městečko po cestě na Trboušany a od ní po vrstevnici. Hřbitov má charakter louky, po níž jsou rozesety náhrobky. Dochované náhrobky sahají od konce 17. století (1688) do 2. světové války (1940). Starší jsou soustředěny v jižní části, novější především na západním okraji. Původně jednoduchá výzdoba se rozhojňovala, od poloviny 19. století se na nich rozšířila němčina místo původní hebrejštiny a vzhled náhrobků napodoboval křesťanské.

[editovat] Obyvatelé

Počátek židovského osídlení Dolních Kounic je spojen s rokem 1454, kdy byli vypovězeni Židé z moravských královských měst (do Kounic přišli především z Brna a Znojma). Je nicméně možné, že některé židovské rodiny do Kounic přišly již dříve, po pronásledování Židů v Německu v 2. polovině 14. století. Nejstarší doklady o židovské obci pocházejí ze 16. století, kdy se obyvatelé živili převážně obchodem, též vlastnili vinohrady, což byla místní zvláštnost. Po Třicetileté válce přicházeli Židé i z Polska, Dolního Rakouska, Německa a dokonce i Nizozemska.

Jako v jiných židovských ghettech byl úředně povolen nejvyšší počet rodin, v Dolních Kounicích to bylo 111 rodin. Ostatní žili v neuznaných svazcích nebo se stěhovali pryč, nejčastěji do Uher. V 17. a 18. století tvořila hlavní zdroj obživy řemesla, doložena jsou: obchodníci, řezníci, sklenáři, krejčí, pekaři, ševci, palírník, záplatovač, zlatník, košerák (zabíjel zvířata podle náboženských předpisů), školník, učitel, krupařka, výrobce holí, v provozu byla i koželužna a potašárna, koncem 19. a ve 20. století fungovala škrobárna, kamenolom (mimo území čtvrti) a výroba perleťových knoflíků.

Záznamy z r. 1605 uvádějí sedm židovských rodin, v roce 1790 bylo ve čtvrti 439 Židů, v roce 1850 649 Židů. V roce 1848 získali Židé plná občanská práva a začalo jejich vystěhovávání a tím pokles počtu obyvatel čtvrti. V roce 1880 jich v ní žilo 285, r. 1900 106 a r. 1930 53 obyvatel. Druhou světovou válku přežila pouze jediná žena, která se do Dolních Kounic nevrátila.