Alexandr Fjodorovič Kerenskij

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Alexandr Fjodorovič Kerenskij (rusky: Алекса́ндр Фёдорович Ке́ренский) (22. dubna 1881 Simbirsk, dnešní Uljanovsk – 11. června 1970 New York) byl ruský politik, právník, druhý předseda ruské prozatimní vlády v roce 1917.

Obsah 1 Dětství a mladá léta 2 Veřejná činnost do roku 1917 3 Rok 1917 4 V exilu 5 Dílo (výběr) 6 Reference

[editovat] Dětství a mladá léta

Kerenskij se narodil do rodiny ředitele místní školy. Shodou okolností, se v Simbirsku narodil i Vladimír Iljič Lenin a Kerenského otec jej učil na Kazaňské univerzitě.

V letech 1899 až 1904 studoval právo na univerzitě v Petrohradě. Toto studium mělo velký význam i na formování politických postojů mladého Kerenského. Na právnické fakultě se vyučovala právní teorie a právní systém Francie. Kerenskij zde převzal ideu státu jako garanta demokracie proti uzurpátorům, jeho názory byly antiabsolutistické, silně zastával konsensualismus v politice.

[editovat] Veřejná činnost do roku 1917

Po dokončení studií a zavedení právnické praxe se velice rychle stal veřejně činnou a známou osobností. V roce 1905 podepsal petici 217 veřejných činitelů Petrohradu k ministru vnitra, protestující proti uvěznění deputace petrohradských intelektuálů, která navštívila předsedu vlády a ministra vnitra v předvečer Krvavé neděle 9. ledna 1905 a snažila se je odvrátit od předpokládané represe proti demonstrantům. Tímto činem na sebe upozornil carskou policii. Ta ho 23. prosince 1905 zatkla, ale nic nedokázala. Nicméně měl od té doby u policie vlastní spis a zůstával pod dohledem.

Politicky se ztotožnil s esery, (roku 1905 vstoupil do Ruské strany socialistů revolucionářů), ale měl blízko i k radikálnějším trudovikům. Ve své profesní kariéře se specializoval na politické procesy a obhajobu radikálů, což mu vyneslo určitou reputaci.

V roce 1912, poté co přestoupil do Skupiny práce, se stal poslancem za trudoviky za město Volsk a brzy patřil k jejich nejvýznamnějším poslancům. V Dumě se soustředil na rezort spravedlnosti (právní předpisy a míra jejich dodržování), patřil k předním socialistickým odpůrcům carského režimu. Bylo jeho politickým přesvědčením, že poměry jsou natolik bezperspektivní, že jediným východiskem může být jen politický převrat, jehož výsledkem bude uchopení moci demokratickými sílami.Během první světové války se proto jeho snahy zaměřily na seskupení demokratických sil a posilování legálních demokratických tiskovin.

[editovat] Rok 1917

Když vypukla únorová revoluce roku 1917, patřil Kerenskij k jejím vůdcům. Poté, co 25. února car Mikuláš II. podepsal výnos o rozpuštění Státní dumy a 27. února 1917 padla vláda, byl sestaven dvanáctičlenný prozatimní výbor Státní dumy, jehož se stal Kerenskij členem. V té době byl i místopředsedou Petrohradského sovětu dělnických zástupců (který v té době byl svým vlivem vlastně paralelním vládním orgánem). Později se stal i ministrem spravedlnosti v tzv. prozatimní vládě (v čele stál prince Georgij Lvov). V dubnu 1917 se stal ministrem války a válečného námořnictva.

7. července 1917 odstoupila vláda Georga Lvova, nová byla složena Kerenským. V srpnu 1917 se generál Lavr Kornilov pokusil o pravicový puč, jako reakce vzniklo v Petrohradě pětičlenné direktorium pro zažehnání krize, jehož byl Kerenskij taktéž členem. 3. září bylo Rusko vyhlášeno demokratickou republikou a Kerenskij se stal předsedou nové prozatimní vlády. V té době již došlo k obecnému rozkladu, na vládu útočili nejen bolševici (ovládající Petrohradský sovět, který již nové vládě odmítl vyslovit svou podporu), ale i pravicové síly.

Jelikož žádná z prozatímních vlád nebyla schopná vyřešit hlavní problém - ukončení války - získávali bolševici čím dál větší podporu především mezi dělníky. Tato podpora ovšem nestačila k získání většiny hlasů v chystaných volbách to Ústavodárného shromáždění. Proto došlo 25. října 1917 k novému, tentokrát levicovému převratu. Kerenskému se podařilo uprchnout do Pskova, kde se snažil sebrat loajální jednotky k znovuovládnutí Petrohradu. Podařilo se jim sice znovudobýt Carské Selo, ale následujícího dne byly poraženy u Pul. Po této porážce Kerenskij odešel do Anglie a odtud do Francie.

[editovat] V exilu

Kerenskij žil v Paříži do roku 1940 aktivně působíc mezi ruskými emigranty. Po německém útoku na Francii odešel do Spojených států amerických, kde žil v New Yorku až do své smrti. Zároveň působil na Hooverově Institutu Statfordské univerzity v Kalifornii, hodně psal a přednášel o ruské politice a historii.

[editovat] Dílo (výběr)

• The Prelude to Bolshevism (1919)
• The Catastrophe (1927)
• The Crucifixion of Liberty (1934)
• Russia and History's Turning Point (1966)

[editovat] Reference

Bradley, J. 1985:Muzik and Moscovite. Urbanization in Late Imperial Russia, Berkeley.

ed. Clowes, E.W. 1991: Between Tsar and People. Educated Society and the Quest for Public Identity in Late Imperial Russia, Princeton.

Cohen, S.F. 1986: Rethinking the Soviet Experience, Politics and History since 1917, NY.

Goněc V. 1999: Z osudů ruské demokracie: Alexandr Kerenskij, Brno.

1989: Party, State and Society in the Russian Civil War, Indianopolis.