Bourboni
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Termínem Bourboni je zpravidla označována vedlejší linie rodu Kapetovců, která ve druhé polovině 16. století nastoupila na trůn Navarry a následně Francie. Později vládla v několika italských státech, od roku 1700/1713 panuje s krátkými přestávkami ve Španělsku a od roku 1964 také v Lucembursku. Může však také znamenat původní šlechtický rod ze střední Francie, jehož dědička se roku 1276 provdala za Roberta z Clermontu, nejmladšího syna krále Ludvíka IX. Svatého a stala se pramatkou výšezmíněné kapetovské linie.
Obsah |
[editovat] Původ rodu
Rod Bourbonů odvozuje své jméno od stejnojmenného území ve střední Francii, jehož centrem byl hrad Bourbon l' Archambault. Nejstarší zmínky o členech tohoto rodu pocházejí z období před rokem 1000. Hlavní linie rodu vymřela roku 1171 a panství bylo následně zděděno rodem Dampierre. S francouzským královským rodem se rod Bourbonů spojil v roce 1276, kdy se Beatrix Burgundská (vnučka Archambauda IX. de Bourbon-Dampierre) provdala za Roberta z Clermontu, nejmladšího syna krále Ludvíka IX. Svatého.
Jejich syn Ludvík řečený Veliký se v roce 1327 stal vévodou z Bourbonu (jeho dcerou byla Beatrice, druhá manželka krále Jana Lucemburského). Jedním z Ludvíkových potomků je navarrský král Jindřich III., který usedl v roce 1589 na francouzský trůn jako první Bourbon, pod jménem Jindřich IV. a stal se tak zakladatelem nové královské dynastie.
[editovat] Bourbonští panovníci
Francouzskou korunu rod Bourbonů získává po vymření starší kapetovské větve Valois v roce 1589, prvních pět let však probíhala občanská válka s katolickou oposicí. Vládnou až do revolučního roku 1792, kdy je král Ludvík XVI. sesazen a v roce 1793 popraven. Po pádu Napoleona Bonaparta se v roce 1814 Bourboni opět ujímají francouzského trůnu a králem se stává Ludvík XVIII., bratr popraveného Ludvíka XVI. V roce 1830 je dynastie na trůně vystřídána vedlejší rodovou linií Bourbonů, která panovala 18 let pod jménem Orléans.
Ve Španělsku vládnou Bourboni v letech 1700 až 1868, 1870 až 73, 1874 až 1931 a nyní od roku 1975. Kromě dvou rodových linií francouzských, Bourbon a Orléans, a jedné linie španělské, se rod dále dělí na linii neapolsko-sicilskou, parmskou a lucemburskou.
V království Neapolském a Sicilském vládli 1734 až 1808, jako králové Obojí Sicílie pak 1816 až 1860. Jako vévodové zParmy od roku 1731 do 1735, 1748 až 1802 a 1847 až 1859 — z této linie také pochází současní velkovévodové lucemburští.
Tato část článku potřebuje úpravy. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ji vhodně vylepšíte. Inspiraci k vylepšení lze hledat v radách na stránce Vzhled a styl, případně na diskusní stránce článku.
[editovat] Bourboni vládnou Francii
Z pohledu svých současníků nebyl Jindřich, král Navarrský vhodným a už vůbec ne pravděpodobným následníkem trůnu. Byl sice přímým mužským potomkem krále Ludvíka IX Svatého, ale dělila je propast času a devět generací. Šance na získání francouzského trůnu nebyly výrazně větší ani poté, co si Jindřich Navarrský v roce 1572 vzal za ženu Markétu z Valois, dceru krále Jindřicha II. Markéta, v rodině přezdívaná Margot, měla totiž tehdy ještě tři žijící bratry, takže budoucnost rodu Valois se zdála být velmi nadějná a všichni ostatní příbuzní neměli nejmenší důvod pomýšlet na panovnické žezlo. Francie byla navíc vnitřně rozpolcena a sužována neustálými spory mezi katolíky a protestanty (hugenoty), kteří vzájemně soupeřili o moc v zemi. Královská rodina Valois se navíc hlásila ke katolictví, zatímco Bourboni byli převážně hugenoty. V čele obou znepřátelených táborů stáli příbuzní Jindřicha Navarrského. Hlavou protestantů byl do roku 1569 Jindřichův strýc Ludvík I. de Condé a zájmy katolíků zastupoval Jindřich I. de Guise, který měl s Jindřichem Navarrským zase stejného pradědečka Františka de Bourbon.
[editovat] Krvavá svatba
Královská rodina se rozhodla tyto náboženské spory násilně ukončit v den už výše zmíněné svatby Jindřicha, krále Navarrského a Markéty z Valois 23. srpna 1572. Tato událost, známá jako Bartolomějská noc, si jen v Paříži vyžádala na 3000 obětí z řad hugenotů. Dalších 20 000 náboženských odpůrců bylo zavražděno po celé Francii v následujících dnech. Jindřich Navarrský byl ušetřen, ale přišel o většinu svých přátel, členů družiny a některé příbuzné.
V roce 1574 umírá bratr Markéty z Valois král Karel IX. Na francouzský trůn usedne další Markétin bratr Jindřich III. Ačkoli hugenoti přišli při bartolomějské noci o své vůdce, začali další boj s katolíky. Jako reakci na tuto situaci vydává roku 1584 Jindřich III jako poslední žijící a bezdětný člen rodu Valois namurský edikt, kterým vyloučil do budoucna z následnictví francouzského trůnu jeho právoplatného dědice, vůdce hugenotů a manžela své sestry Jindřicha, krále Navarrského. Tímto okamžikem vypukla poslední, osmá hugenotská válka. V té získala převahu katolická strana a její vůdce Jindřich, vévoda de Guise si začal klást nároky na francouzský trůn. Král Jindřich III, který se obával konkurence ze strany vévody de Guise přešel do druhého tábora. Nejprve uzavřel s hugenoty dohodu proti Katolické lize a v roce 1588 nechal vévodu de Guise zavraždit. Sám umírá o rok později rukou atentátníka z řad katolíků, mnicha Jacquese Clémenta, během obléhání Paříže. Jindřichem III vymřela dynastie Valois.
Následníkem trůnu se stává Jindřich, král Navarrský, ale většina by raději viděla na jeho místě katolíka. Jindřich Navarrský nejprve vojenskou silou zlomí odpor Katolické ligy, ale nakonec se podřídí vůli většiny a v roce 1593 přestoupí na katolickou víru. O rok později je konečně Jindřich III, král Navarrský a vévoda Bourbonský korunován jako Jindřich IV králem Francie. V roce 1598 vydal Jindřich IV nantský edikt, který hugenotům zaručoval svobodu vyznání. Provedl také finanční, správní a soudní reformy, podporoval stabilizaci ekonomiky a koloniální expanzi. V roce 1599 se po vzájemné domluvě a shodě rozvádí s Markétou z Valois, s níž nemá žádné děti, a o rok později se ožení s Marií Medicejskou. Poté, co je Jindřich IV roku 1610 zavražděn katolickým fanatikem Françoisem Ravaillacem, nastupuje na trůn jeho syn Ludvík XIII, který v pozdějších letech dále upevňoval absolutistickou královskou moc a v zahraniční politice navázal na svého otce. Za třicetileté války se tak Francie aktivně účastnila boje proti Habsburkům. Moc a prestiž Bourbonů pak narůstá především za vlády Ludvíkova syna Ludvíka XIV, který reformoval vojsko, soudnictví a fiskální systém. Za jeho vlády měla Francie v Evropě vedoucí postavení, vrcholný rozkvět ovšem zažila především francouzská dvorská kultura. Problematickým činem bylo zrušení ediktu nantského a především neustálé válečné výboje, které oslabovaly finanční situaci země. Finanční krize a kritika absolutistického způsobu vlády pak provázely i jeho následovníky a vyústili nakonec v revoluci a popravu Ludvíka XVI. Za života Ludvíka XIV dochází ještě k jedné výjimečné události v historii rodu Bourbonů, kterou je třeba zmínit. Ludvíkův vnuk Filip je roku 1700 korunován králem Španělska jako Filip V. Po těžkých a mnohaletých bojích ve sporu zvaném válka o španělské dědictví se ale nakonec stává zakladatelem nové vládnoucí bourbonské dynastie, která španělskou korunu vlastní dodnes.
