Ludvík XIV.

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Ludvík XIV. (1638–1715) na obrazu Hyacintha Rigauda z roku 1701

Ludvík XIV. Veliký (francouzsky Louis XIV le Grand) (řečený Král Slunce - Roi Soleil) (5. září 1638 Saint-Germain-en-Laye – 1. září 1715 Versailles) byl francouzský král z rodu Bourbonů vládnoucí v letech 1643–1715. Jeho otcem byl král Ludvík XIII., matkou Anna Rakouská ze španělské linie Habsburků. Ludvík XIV. panoval plných sedmdesát dva let, nejdéle ve francouzské historii.

[editovat] Regentství

Ludvík se stal králem jako čtyřletý chlapec v roce 1643, po smrti svého otce (korunován byl ovšem až 7. června 1654). Otec Ludvík XIII. ustanovil ve své závěti, že manželka Anna se má po jeho smrti starat o výchovu obou synů (tedy Ludvíka a jeho mladšího bratra Filipa), ale řízení státu má přenechat radě pěti jmenovaných hodnostářů. Anna však manželovu závěť ignorovala a pár dní po jeho smrti požádala parlament i radu o to, aby se mohla stát regentkou s neomezenou mocí. V prvních letech panování Ludvíka XIV tak ze něj vládli jiní – matka Anna a všemocný první ministr kardinál Jules Mazarin (původním jménem Giulio Mazzarini). Obratnému Mazarinovi se v letech 1652/1653 podařilo potlačit šlechtickou opozici v zemi (tzv. frondu), která jistou dobu vážně ohrožovala celou regentskou vládu. Mazarin také za Ludvíka uzavřel „pyrenejský mír“ se Španělskem, jenž ukončil letitý konflikt s králem Filipem IV. (pikantní bylo, že to byl bratr regentky). Mazarin byl velmi obratný politik, po celý život plně oddaný králi. Ve skutečnosti vládl zemi až do své smrti v roce 1661. Jeho posledním úspěšným politickým činem bylo uzavření sňatku Ludvíka XIV s Marií Terezou, která pocházela z rodu španělských Habsburků a byla tedy Ludvíkovou sestřenicí z matčiny strany. Nevěsta se pro mladého francouzského krále hledala dlouho a těžce. Ludvík sám byl velmi zamilovaný do neteře kardinála Mazarina Marie Manciniové, s níž chtěl uzavřít sňatek. V tom mu ovšem zabránila královna matka i Mazarin. Poté se uvažovalo o sestřenici Markétě Savojské a další adeptkou byla rovněž sestřenice Anna Marie Louisa Orleánská. Se svou ženou Marií Terezou měl Ludvík XIV celkem šest dětí. Se svou milenkou Louise de Valliére tři děti a s milenkou Athénais de Montespan sedm dětí.

[editovat] Francie za Ludvíka XIV.

Po smrti kardinála Mazarina nechal Ludvík XIV úřad prvního ministra neobsazený a sám převzal veškerá jeho práva i povinnosti. V roce 1661 dal zatknout ministra financí Nicolase Fouqueta a s pomocí Jeana-Baptisty Colberta se osobně snaží vyřešit katastrofální stav státních financí. Děsivá inflace, zadlužení státu i těžká finanční situace samotné královské rodiny nejsou jediným problémem mladého krále. Ludvík XIV se stal politicky zcela nezávislým panovníkem, ale velmi rychle pochopil, že vládnout Francii není lehký úkol. I přesto, že Mazarin už před lety v podstatě zlikvidoval politickou opozici vůči králi, stále existovala řada dalších problémů, které mohly Ludvíkovu moc ohrozit. Byla tu odbojná města (například Orléans a Bordeaux), která se v případě sporů často přikláněla na stranu šlechty. Ludvík si musel složitě vynutit loajalitu měst i oné šlechty. Musel zkrotit mocenské choutky ve vlastní rodině( vždyť poměrně nedávného povstání frondy se zúčastnilo několik jeho příbuzných – např. strýc Gaston a další příbuzní princ de Conti a de Condé). Tehdejší Francie byla navíc státem, jehož hranice se stále měnily vlivem mezinárodních sporů a válek. Byla rovněž nejlidnatějším státem v Evropě, ale většina obyvatel Francie vůbec nemluvila francouzsky – v mnoha oblastech převládala italština, němčina a stovky nářečí a dialektů. Vnitřní jednota země závisela jen na vůli panovníka. Ludvík XIV se stal během své vlády ztělesněním Francie, symbolem jejího sjednocení.

Ludvíkova politika byla od samého počátku zaměřena na posílení velmocenského postavení Francie, což postupně způsobilo konflikt snad se všemi mocnostmi Evropy. Pod zástěrkou tzv. reunií obsadila bourbonská vojska řadu držav a panství za hranicemi, především Alsasko včetně Štrasburku, a Francie tak získala zhruba svou dnešní rozlohu. Kromě válek s Nizozemím je nejznámější Ludvíkova účast na válce o dědictví španělské, při níž prosazoval (nakonec úspěšně) na trůn v Madridu svého vnuka Filipa.

V hospodářské oblasti podporoval král rozvoj manufaktur a snažil se docílit aktivní bilance v zahraničním obchodu. Opíral se přitom o myšlenky svého, již výše zmíněného, spolupracovníka Jeana-Baptista Colberta, pro něž se vžil název merkantilismus. Ludvíkova náboženská politika měla za cíl dosáhnout nezávislosti francouzské církve na papeži a plnou kontrolu náboženských záležitostí ze strany státu (v této souvislosti král zrušil i Edikt nantský, povolující hugenotům vyznávat jejich víru). Pokud jde o vojenství, zde Ludvík dokázal nalézt osobnosti, jež z francouzské armády učinily nejmodernější útvar v Evropě (zavedení uniforem, nové způsoby fortifikace atd.).

Absolutismus, ztělesněný údajným Ludvíkovým výrokem „Stát jsem já“, dosáhl ve Francii během druhé poloviny 17. století svého vrcholu. Nutno ovšem dodat, že nebyl jen dílem Ludvíkovým, ale i jiných osobností – zejména Mazarina a Richelieua.

[editovat] Kultura za Ludvíka XIV.

V kulturní sféře zahájila vláda Ludvíka XIV. „zlatý věk“ Francie. Země získala na poli módy, dvorského života i písemnictví přední postavení na kontinentu a „galantní kavalír“ z Paříže definitivně vytlačil z obecného povědomí španělského „granda“. Výstavba Versailles jako nové rezidence absolutního monarchy inspirovala téměř všechny evropské panovnické dvory; francouzština se stala řečí urozených kruhů.

Ludvík sám byl vzdělaný, distingovaný muž se smyslem pro vznešené vystupování a kultivovaný projev. Plně se vžil do ceremoniální role barokního vládce a v jistém smyslu byl i jejím symbolem. Byl velkým milovníkem baletu a hudby ( sám se baletu v mládí intenzivně věnoval a údajně tančil velmi dobře). Finančně podporoval mnohé spisovatele (např. Jeana Racina nebo Pierra Corneille), malíře, sochaře a hudebníky. Jeho dvorním hudebním skladatelem byl Jean-Baptist Lully a velkým oblíbecem Moliére, jehož synovi byl Ludvík XIV dokonce za kmotra.

[editovat] Odvrácená strana královy politiky

Odvrácenou stranou Ludvíkovy politiky byl takřka nepřetržitý řetěz válek a obrovské finanční náklady na vojsko a státní reprezentaci. Nepříliš úspěšné války o dědictví španělské (Francie v nich byla de facto poražena a musela přistoupit na podmínku, že se Španělsko a Francie nikdy nespojí pod jedním panovníkem) a stavba a následný provoz Versailles zatížily státní rozpočet na neúsnou míru a vedly k postupnému zadlužování Francie, jehož důsledky v plné výši pocítili až Ludvíkovi nástupci.