Cyprianus
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Thascius Caecilius Cyprianus (počeštěle Cyprián) byl biskup Kartága a důležitý starověký křesťanský spisovatel, církevní Otec. Narodil se na začátku 3. století v severní Africe, zřejmě v Kartágu, kde též získal dobré vzdělání. Zemřel jako mučedník při Valerianově pronásledování 14. září 258.
Pocházel z bohaté a významné pohanské rodiny. O jeho obrácení ke křesťanství nic nevíme, ale po jeho křtu v roce 245-248 dal velkou část svého majetku kartáginským chudým, jak se slušelo na člověka jeho stavu. Jeho původní jméno znělo Thascius, přijal však později ještě jméno Caecilius na počest kněze, kterému vděčil za konverzi. Stal se učitelem rétoriky.
Krátce po konverzi sepsal List Donatovi o Boží milosti (Epistola ad Donatum de gratia Dei), zřejmě spis De idolorum vanitate (O marnosti model) a tři knihy Testimoniorum adversus Iudaeos (Svědectví proti Židům), kde se velmi kloní ke svému intelektuálnímu učiteli, kartáginskému (zřejmě) knězi Tertullianovi.
Obsah |
[editovat] Zpochybněná biskupská volba
Nedlouho po křtu byl Cyprianus vysvěcen na jáhna a poté na kněze. Někdy mezi červencem 248 a dubnem 249 byl zvolen kartáginským biskupem, a to při veřejné volbě, v níž jej podpořili zvláště chudí, mezi něž rozdal svůj majetek; velká část kněží však stála proti volbě. Tato opozice Cypriánovy volby však neustala a měla delšího trvání.
Krátce po volbě muselo celé společenství křesťanů v Kartágu čelit nečekané zkoušce, totiž pronásledování, k němuž nedošlo již po mnoho let – církev se cítila zajištěná a její morálka upadala. Na začátku roku 250 vydává císař Decius edikt, jímž zakazuje křesťanství. Toto pronásledování se odlišovalo od jiných pronásledování církve v římské říši, poněvadž bylo poměrně dlouhé a velmi systematické a efektivní. S uskutečňováním výnosu se totiž začalo od špiček v církvi, tj. od biskupů, kteří měli všichni přinést oběť císaři, což bylo pro křesťana cosi nepředstavitelného. Dříve než pověřený prokonzul dosáhl Kartága, Cyprianus utekl.
Toto pronásledování velmi rozdělovalo církev – na ty, kdo ustáli pronásledování s čistým štítem a to i za vysokou cenu, a na ty, kdo se podvolili, složili přísahu, obětovali císaři nebo vydali křesťanské knihy ke spálení. Cypriánův útěk byl považován jeho odpůrci za zbabělost a nevěrnost, a proto si pospíšili s jeho očerňováním v Římě. Římský klérus (římský biskup-papež Fabián byl krátce předtím popraven) napsal Cypriánovi nesouhlasný apel, na nějž Cyprianus odpověděl, že utekl v souladu s viděními a Božím příkazem, jemuž se mu dostalo. Z místa svého úkrytu mezitím spravoval svůj lid prostřednictvím svého jáhna.
[editovat] Kontroverze o odpadlících
Při pronásledování mnoho křesťanů odpadlo od víry, ale později byli přijati zpět do církve. Vyznavači a ti, kteří při pronásledování obstáli, však žádali na skutečném a upřímném pokání navrátilců. Cyprianus se postavil na stavu prvních a odmítl odpadlíkům absoluci, leč v případě smrtelné nemoci, a hodlal odsunout otázku na klidnější dobu.
Avšak v kartáginské církvi vzniklo schisma. Jistý Felicissimus, vysvěcený na jáhna knězem Novatem v Cypriánově nepřítomnosti, odmítal jakékoli kroky ze strany Cypriánových vyslanců. Cyprianus jej sesadil z úřadu a exkomunikoval, stejně jako jeho podpůrce Augendia.
Po čtrnáctiměsíční nepřítomnosti se Cyprianus vrátil do Kartága a hájil důvod svého útěku v listech zaslaných severoafrickým biskupům a ve svém spise De lapsis (O odpadlících). Byl svolán koncil, který podpořil Cypriána a odsoudil Felicissima. Libellatici, tj. ti, kdo vydali císařským úřadům křesťanské knihy, měli být přijati do církve po řádném pokání, ale ti, kdo obětovali císaři, měli být smířeni s církví až na smrtelném loži. Toto opatření bylo později zmírněno.
Felicissimova strana však zvolila proti Cypriánovi biskupem Fortunata, zatímco v Římě podpůrci kněze Novatiana, kteří odmítali přijmout odpadlíky zpět do církve, zvolili papežem Cornelia. Podpůrci Novatianovi zvolili svého biskupa i v Kartágu, Maxima.
Toto rozdělení kartáginské obce ale postupně ztrácelo na síle, byl u lidu stále více oblíben. Podporoval křesťany svými spisy De mortalitate (O smrtelnosti), De eleemosynis (O almužně) a apologetickou obranou Ad Demetrianum (Demetrianovi), když jistý Demetrius obviňoval křesťany z katastrof, které postihly obec.
[editovat] Kontroverze o křtech heretiků
Další spor propukl roku 255, kdy se jeho protivníkem stal papež Štěpán I. Otázkou bylo, zda ti, kdo byli pokřtěni heretiky, mají být křtěni znovu. Štěpán označoval takový křest za platný, pokud se udál podle zvyklostí platných v církvi, tj. ve jménu Krista nebo Nejsvětější Trojice. To byl též většinový názor v církvi. Cyprianus na druhé straně věřil, že křest nemůže existoval mimo církev, a proto křtil i ty, kdo již byli pokřtěni mimo církev. Cypriánova úzká definice církve vyrůstala i ze způsobu, jakým tohoto pojmu používal Tertullianus a byl poměrně blízký pozdějším donatistům, podle nichž (stejně jako mnohem později v českém husitství) jsou církevní úkony nehodných kněží neplatné.
Většina severoafrických biskupů stála na Cypriánově straně, na Východě je podporoval též Firmilianos, biskup v Caesareji. Zbytek církve stál na straně Štěpánově. Tento spor je zajímavý i pro mnohem pozdější vývoj uspořádání církve, protože zde se poprvé projevuje i jako argument autorita římské církve, resp. jejího biskupa, nad jinými biskupy církve. Takový argument Cyprianus odmítl a tak se stalo, že Štěpán přerušil společenství s Cypriánem a Kartágem.
Katolická církev v dnešní době stále tvrdí to, co vyvstalo z debaty o křtech heretiků: křest, ať jej uděluje heretik či ateista nebo nekřesťan, je platný, když jej opravdu chce vykonat podle způsobů a úmyslů církve.
[editovat] Valerianovo pronásledování
Na konci roku 256 začalo nové pronásledování křesťanů za vlády císaře Valeriana, a jak Štěpán I., tak jeho nástupce Xystus II. (Sixtus II. podstoupili v Římě mučednictví. V Africe připravoval Cyprianus svou obec na pronásledování spisem De exhortatione martyrii a sám byl posléze zatčen prokonzulem Aspasiem Paternem dne 30. srpna 257. Odmítl obětovat pohanským bohům a vyznal svou víru v Krista. Konzul jej odsoudil k exilu v pusté Churubis, odkud se Cyprianus snažil spravovat nadále svěřenou církev. Po roce ve vyhnanství byl držen ve své ville jako vězeň. 13. srpna 258 byl uvězněn na příkaz nového prokonzula, Galeria Maxima. Následujícího dne byl naposledy vyslýchán a odsouzen ke smrti stětím. Na místě jeho smrti později křesťané vybudovali kostel, který byl zničen při plenění Vandalů roku 430.
Vedle množství listů je Cyprianus autorem několika traktátů. Nejdůležitějším dílem je De unitate ecclesiae (O jednotě církve). V tomto spise činí úřad biskupa základním kamenem církve a jde o jedno z nejdůležitějších latinsky psaných křesťanských děl 3. století.
