Nejsvětější Trojice

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Neutralita tohoto článku je zpochybněna. Podrobnější zdůvodnění najdete v diskusi.

Andrej Rublev, Návštěva u Abraháma, 1410, Galerie Tretjakov, Sankt Petěrburg – nejznámější symbolické vyjádření Nejsvětější Trojice

Svatá Trojice, Nejsvětější Trojice, Boží Trojice či trojjediný Bůh je společné označení Boha v křesťanském dogmatu o třech osobách, totiž Otci, Synu a Duchu svatém, které sdílejí jediné božství.

Obsah

1 Počátky pojmu
2 Pochází nauka z Bible?
3 Přijetí nauky v minulosti a současnosti
4 Trojice v životě křesťana
5 Související odkazy

[editovat] Počátky pojmu

Výslovná zmínka o Bohu coby Trojici se ve Starém zákoně nikde nevyskytuje – zmínku o třech osobách Trojice však nacházíme v Matoušově evangeliu (28,19-20):

„Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal.“

Řecké slovo τρίας (trias, trojice) se objevuje až ve 2. století u apologetů, např. u Athenagory z Athén:

(Křesťané) znají Boha a jeho Logos, vědí, co znamená jednota Syna s Otcem, co znamená společenství Syna s Otcem, co je Duch, co je jednota této triady, Ducha, Syna a Otce, a co značí rozlišení v této jednotě.

V západní církvi se objevuje latinské slovo trinitas (trojice) na počátku 3. století u Tertulliana. Jedná se o neologismus, který Tertullianus vyvinul, aby zároveň postihl trojici i jednotu (tres + unitas). Tertullianus také zavádí pro Otce, Syna a Ducha svatého označení persona, osoba. Rozlišuje také původně právnický pojmu substantia pro označení úhrnu těchto osob a personae pro jednotlivé strany tohoto celku. Podle tohoto rozlišení je Bůh ve své substanci jeden, ale v monarchii, panování jediného Boha, jsou činné tři personae, totiž Otec, Syn a Duch svatý. Podle jiné verze původu těchto pojmů užil Tertullian metafory kartáginského divadla, v němž si herci nasazovali na obličej masku (persona), která představovala jejich úlohu.

Řecká teologie 4. století, která měla rozhodující vliv na vypracování nauky o Trojici, užívá místo pojmu osoba řeckého slova ὑποστάσις (hypostasis, skutečnost, existence, přirozenost), jehož se i dnes v teologii užívá, neboť moderní pojem osoby je často nesprávně zaměňován se starověkým pojmem osoba.

[editovat] Pochází nauka z Bible?

The New Encyclopaedia Britannica říká: „Ani slovo trojice, ani vyslovená nauka jako taková se v Novém zákoně nevyskytuje, ani Ježíš a jeho následovníci nezamýšleli odporovat starozákonní šemě: ‚Naslouchej, [Izraeli]: Pán náš Bůh je jeden Pán.‘ Bible také učí, že pouze Bůh nemá počátek ani konec. Podle mnoha Biblických veršů je Bůh nejvyšší nad celou zemí i nad ostatními osobami.

Mar. 13:32, EP: „O onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec.“ (Tak by to samozřejmě nebylo, kdyby si Otec, Syn a Svatý Duch byli rovni a tvořili jedno Božstvo.)

Ježíš Kristus sám řekl, že Otec je větší než on (Jan 14:28).

Babylóňané a Egypťané uctívali triády bohů, ale Izraeli bylo objasněno, že jejich Bůh je odlišný (5. Mojžíšově 6:4).

[editovat] Přijetí nauky v minulosti a současnosti

Podobně jako u jiných ústředních témat křesťanské nauky, např. christologie či spásy, nebyl v prvních staletích jednoznačně definován ani vzájemný vztah Otce, Syna a Ducha svatého. Již záhy se však objevuje jasné vymezení proti extrémům, které představoval adopcionismus či dokétismus.

V průběhu 4. století došlo k poměrně rychlému vnitrocírkevnímu posunu ve vnímání této nauky v souvislostí s ariánskou krizí a 1. konstantinopolským koncilem (381). Církev pak přijala za vlastní nauku obsah Nicejského vyznání a Nicejsko-konstantinopolského vyznání; tato vyznání uznává naprostá většina současných křesťanských církví. Ariánství přežívalo ještě několik staletí u germánských kmenů, avšak v teologických debatách již nehrálo žádnou roli.

V současnosti je nauka o Trojici součástí vyznání Světové rady církví a uznávají je všechny zúčastněné církve včetně katolické. Podobně přijímají tuto nauku také církve evangelikální.

Ty křesťanské skupiny, které odmítají nauku o Trojici, většinou odmítají také nauku o božství Ježíše Krista, nebo jej pokládají za nižšího, než je Bůh. Mezi ně patří zvláště Svědkové Jehovovi či unitáři. Kvakeři nemají žádnou definici Boha, ať již trojiční či protitrojiční. Další církve pak sice uznávají trojiční dogma, avšak zároveň jej chápou jinak než většina církví – např. některé letniční církve a další nezávislé skupiny.

[editovat] Trojice v životě křesťana

Navzdory názorům, že nauka o Nejsvětější Trojici nemůže mít žádný vliv na způsob, jakým křesťan prožívá svou víru, přesto má podle křesťanství tato nauka zásadní vliv na spásu člověka. Podle apoštola Pavla mají křesťané „skrze Krista v jednom Duchu přístup k Otci“ (Ef 2,18). Cílem křesťanského života je společenství s Otcem a věčný život. Ten Bůh daruje lidstvu tím, že se spojuje s lidstvím vtělením Ježíše Krista, který vydává svůj život za hříšníky, a tak je možná obnova přátelství člověka s Bohem. Prostředkem, kterým Bůh navazuje pouto mezi věřícím a Ježíšem, je Duch svatý, který sjednocuje církev a uschopňuje křesťana, aby žil podle Boží vůle. Křesťan již během svého života vstupuje do společenství tří osob, které sdílejí jediné božství. Nauka o Trojici proto není pouze akademickou záležitostí, ale kontroverze ohledně této nauky se dotýkaly jádra křesťanské víry a způsobu života.