Kartágo
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Kartágo (Řecky: Καρχηδών, Arabsky: قرطاج také قرطاجة, Latinsky: Carthago) bylo jak starověké město v Severní Africe u pobřeží Středozemního moře, tak civilizace, která se ve sféře vlivu tohoto města rozvinula. Město Kartágo leželo na východ od Tuniského jezera, na druhé straně než leží centrum moderního Tunisu v Tunisku. Založeno bylo přibližně v roce 814 př.n.l. Féničany jako kolonie Týru, kterému odvádělo tribut. Postupem času Kartágo vyrostlo v obrovskou ekonomickou mocnost ve středomoří, shromažďující bohatství a vliv skrze svou ekonomickou obratnost.
Kartágo bylo v 2. a 3. stol. př.n.l. supervelmocí, současně s Římskou republikou, a bylo jejím rivalem v nadvládě nad západním Středomořím. Posléze právě tato rivalita vedla k sérii válek, známých jako Punské války, v nichž Kartágo vždy utrpělo porážku. Tyto prohry vedly k úpadku politické a ekonomické síly Kartága, zvláště kvůli krutým sankcím uvaleným Římem, jako podmínek k zastavení války. Třetí a poslední z punských válek skončila úplným zničením města Kartágo a anektováním posledních zbytků Kartáginského území Římany. Ačkoli zřetelná Kartáginská civilizace zanikla, její pozůstatky přispěly pozdějším středomořským kulturám.
Jméno Kartágo je odvozeno z fénického (QRT HDST nebo Qart Hadast) znamenající „nové město“. Více než jedno fénické sídliště neslo toto jméno, ačkoli jen jedno město má tu čest být Kartágem starověkého světa.
Zatímco termín „Kartáginský“ je užíván spoustou současných autorů, sposta starověkých spisů užívá přídavné jméno „Punský“ k popsání čehokoli co mělo co dělat s Katáginskou civilizací, jelikož latinský termín Punicus (dříve Poenicus), sám propůjčen z Řeckého Φοινίκη, znamená „Fénicie“.
Obsah |
[editovat] Otázka Kartága
Historická studie Kartága je problematická. Kvůli podrobení civilizace Římany na konci třetí punské války se zachovalo jen pár Kartáginský historických původních zdrojů. Existuje několik starověkých překladů punských textů do řečtiny a latiny, stejně jako nápisy na monumentech a budovách objevených v severní Africe. Nicméně většina dostupných původních materiálů o Kartáginské civilizaci byla napsána řeckými a římskými historiky, jako např. Livy, Polybius, Appian, Cornelius Nepos, Silicus Italicus, Plutarch, Dio Cassius a Herodotus.
Tito autoři byli účastníky kultur, které byly téměř vždy v konkurenci, a často i v konfliktu, s Kartágem. Řekové např. zápolili s Kartágem o Sicílii, a Římané vedli proti Kartágu Punské války. Zmínky o Kartágu napsány cizinci tak nevyhnutelně obsahují příznačnou zaujatost.
Nedávné vykopávky starých Kartáginských míst přinesly na světlo mnohem více původních materiálů. Některé z těchto nálezů popírají nebo naopak potvrzují aspekty tradičních obrazů Kartága, ale spousta materiálu je stále ještě nejasná.
[editovat] Založení Kartága
Kartágo bylo založeno roku 814 př.n.l. fénickými osadníky z města Tyros, kteří s sebou přinesly i městského boha Melqarta. Podle pověsti založila město královna Dido (nebo Elissa příp. Elissar), která utekla z Tyru poté, co byl její manžel zavražděn během pokusu jejího mladšího bratra o posílení své vlastní moci. Několik mýtů o založení města se dochovalo skrze řeckou a římskou literaturu (podívej se například na Byrsu).
V roce 509 př.n.l. byla mezi Kartágem a Římem podepsána smlouva udávající rozdělení vlivu a obchodních aktivit. Toto je první známý zdroj oznamující, že Kartágo získalo kontrolu nad Sicílií a Sardinií.
Začátkem 5. stol.př.n.l. se Kartágo stalo komerčním centrem západního středomoří. Tuto pozici si udrželo dokud nebylo svrženo Římskou republikou. Město dobylo většinu starých fénických kolonií, tj. Hadrumentum, Utica a Kerkouane, podrobilo si Libyjské kmeny a převzalo kontrolu na celým pobřežím severní Afriky od současného Maroka až k hranicím Egypta. Jeho vliv se také rozšiřoval ve Středozemním moři; převzalo kontrolu nad Sardinií, Maltou, Baleárskými ostrovy a západní polovinou Sicílie. Důležité kolonie byly také založeny na Pyrenejském poloostrově.
[editovat] Legendy o založení Kartága
[editovat] Královna Elissar
Královna Elissar (známá také jako „Alissa“, nebo arabským jménem اليسار, nebo اليسا, nebo عليسا) byla princeznou z Tyru, která založila Kartágo. Během jejího vrcholu byla její metropole nazývána „zářící město“, vládnoucí dalším 300 městům kolem zapadního Středozemního moře a vedoucí fénický punský svět.
Elissar byla princeznou z Tyru. Její bratr, král Pygmalion z Tyru, zavraždil jejího manžela, vrchního kněze. Elissar utekla před tyranií své vlastní země a založila Kartágo a následovně jeho pozdější území. Podrobnosti jejího života jsou útržkovité a matoucí, ale jejich posloupnost může být odvozena z různých zdrojů. Podle Justina byla princezna Elissar dcerou krále Mattena z Tyru (známého také jako Muttoial nebo Belus II). Když zemřel, byl trůn odkázán jí a jejímu bratrovi, Pygmalionovi. Ona se provdala za svého strýce Acherbase (známého též jako Sychaeus), vrchního kněze boha Melqarta, muže s autoritou a bohatstvím srovnatelným s králem. Pygmalion by tyran, milovník zlata a intrik, a požadoval autoritu a jmění z kterého se těšil Acherbas. Pygmalion v chrámu Acherbase zavraždil a dlouhou dobu dokázal svůj zločin před svou sestrou skrývat, klamající ji lží o smrti jejího manžela. Ve stejnou dobu volali lidé z Tyru po jednom panovníkovi, což způsobilo rozpory v královské rodině.
[editovat] Královna Dido
V Aeneidu je královna Dido, řecké jméno pro královnu Elissar, poprvé uvedeno jako neobyčejně respektovaná postava. Již po sedmi letech od jejího odchodu z Tyru vystavěli Kartaginci pod její vládou úspěšné království. Její poddaní ji zbožňovali a obdarovávali ji chvalebnými festivaly. Její postava je povšimnuta jako ještě více vznešená, když nabídne azyl Aeneasovi a jeho mužům, kteří nedávno utekli z Tróje. Nicméně, když je Aeneas upomenut božím poslem, Merkurem, že jeho mise není zůstat v Kartágu se svou nově nalezenou láskou Dido, ale cestovat do Itálie a založit Řím, postava Dido se obrací k horšímu. Když ji Aeneas opustil, Dido se stala pomstychtivou a přikázala postavit hranice, aby mohla spálit majetek, který po sobě zanechal. Právě na této hranici měla Dido vidění o jejím budoucím Kartáginském generálu Hannibalu, který ji mstí. Se svým posledním dechem se probodla.
[editovat] Fénická kolonizace
Kartágo bylo jedno z mnoha Fénických osad. V 10. stol.př.n.l. bylo pobřeží Středozemního moře osídleno rozmanitou semitsky mluvící populací. Lidé obývající oblast současného Libanonu nazývali svůj jazyk Canaanitský, ale Řekové je uvádějí jako Féničany. Féničtina byla velmi podobná starověké hebrejštině do té míry, že hebrejština je často používána jako pomůcka při překladech fénických nápisů.
Fénická města byla vysoce závislá na obchodu a obsahovala mnoho důležitých přístavů. Fénické hlavní město byl Tyros, který kolem Středozemního moře založil spoustu obchodních stanic. Kartágo a mnoho dalších osad se později rozvinulo v samostatná města.
[editovat] Rozsah fénického osídlení
Aby poskytli místo k odpočinku pro obchodní flotily udržující Fénický monopol v oblasti přírodních surovin, nebo aby sami vedli obchod, založili Féničané podél břehů Středozemního moře mnoho koloniálních měst. K zakládání svých měst byli povzbuzováni potřebou k oživení obchodu aby mohli zaplatit poplatky vyžadované Tyrem, Sidonem a Byblosem následované říšemi, které jim vládly, a ze strachu kompletní řecké kolonizace těch částí Středozemního moře, které jsou vhodné k obchodu. Féničané postrádali dostatek populace a potřebovali v cizině založit soběstačná města. Většina měst měla méně než 1000 obyvatel, ale Kartágo a pár dalších měst se rozrostlo v ohromné metropole.
Nějakých 300 kolonií bylo založeno v Tunisku, Maroku, Alžírsku, Ibérii a v mnohem menším rozsahu také na vyprahlých březích Libye. Féničané kontrolovali Kypr, Sardínii, Korsiku a Baleárské ostrovy a také minoritní oblasti na Krétě a Sicílii. Pozdější osídlení se dostala do ustavičných konfliktů s Řeky. Féničané na omezenou dobu dokázali ovládnout celou Sicílii. Celá oblast později přešla pod vedení a ochranu Kartága, které obratem odeslalo své vlastní kolonisty k založení nových měst nebo k posílení těch, které odmítaly Tyros a Sidon.
První kolonie byly vytvořeny na dvou cestách k ibérijskému minerálnímu bohatství - podél Afrického pobřeží a na Sicílii, Sardínii a Baleárských ostrovech. Centrum Fénického světa by Tyros, sloužící jako ekonomické a politické jádro. Moc tohoto města ubývala následkem mnoha obléhání a jeho eventuelním zničením Alexandrem Velikým. Role vůdce pak přešla na Sidon, a případně Kartágo. Každá kolonie sice platila poplatky buď Tyru, nebo Sidonu, ale žádný z nich neměl kontrolu nad koloniemi. To se změnilo s nástupem Kartága, jakmile Kartáginci ustanovili své vlastní starosty k vládě nad městy a samo Kartágo si ponechalo mnoho přímé kontroly nad koloniemi. Tato politika vyústila v množství ibérijských měst přeběhnuvších k Římanům během Punských válek.
[editovat] Život v Kartágu
[editovat] Jazyk
Kartáginci mluvili punsky, dialektem féničtiny.
[editovat] Topografie
Kartágo bylo vybudováno na útesu s přítupem k moři na jihu a severu. Pozice města z něj učinila mistra středomořského námořního obchodu. Všechny lodě přeplouvající moře musely proplout mezi Sicílií a pobřežím Tuniska, kde bylo Kartágo postaveno, což dopřálo městu obrovskou moc a vliv.
Uvnitř města byly vybudovány dva velké umělé přístavy - jeden jako kotviště obrovské městské flotily 220 válečných lodí a druhý pro obchod. Oba přístavy přehlížela obezděná pevnost.
Město mělo pevné hradby, 37 km na délku, delší než hradby srovnatelných měst. Většina hradeb se nacházela na pobřeží a tak mohlo být méně působivé jak Kartáginská kontrola nad mořem ztěžuje útok z tohoto směru. 4-5 km hradeb v mořské úžině na západě byly skutečně neproniknutelné.
Město mělo také velké pohřebiště, náboženskou oblast, tržiště, radnici, pevnosti a divadlo a bylo rozděleno do čtyř stejně velkých sídlišť se stejným rozložením. Zhruba v centru města stála vysoká citadela nazývaná Byrsa. Bylo to jedno z největších měst Helenistického období (dle některých odhadů byla větší pouze Alexandrie) a až do průmyslové revoluce patřilo mezi největší města v historii.
[editovat] Obchod
Říše Kartága byla silně závislá na svém obchodu s Tartessem a jinými městy na pyrenejském poloostrově, od kterých získávala obroské množství stříbra, olova, a mnohem důležitěji cínovou rudu, která byla přísadou k výrobě bronzových předmětů. Její obchodní vztahy s Ibérijci a námořní síla, která zajistila Kartaginský monopol v obchodu s na cín bohatou Británií a Kanárskými ostrovy, jí umožnily stát se jediným důležitým zprostředkovatelem cínu a výrobcem bronzu. Udržování tohoto monopolu byl jeden z hlavních zdrojů Kartáginské síly a prosperity a Kartáginský obchodník by raději rozbil svou loď o skalnaté břehy Británie, než aby odhalil kterémukoli rivalovi jak může být bezpečně dosaženo. Navíc, když bylo Kartágo jediným významným dodavatelem cínu, jeho umístění v centru Středozemního moře a kontrola nad vodami mezi Sicílií a Tuniskem mu umožňovaly kontrolovat zásobování východních národů cínem. Kartágo bylo také největším středomořským producentem stříbra, těženého v Ibérii a na pobřeží severní Afriky, a po monopolu s cínem, bylo stříbro jedno z jeho nejvýdělečnějších obchodů. Jeden důl ve Španělsku poskytoval Hannibalovi 300 (římských) liber stříbra denně.
Kartáginská ekonomika začala jako rozšíření jeho mateřského města, Tyros, Tyru. Jeho masivní obchodní flotila překračovala obchodní trasy zmapované Tyrem, a Kartágo po Tyru zdědilo umění vyrábět extrémně hodnotné barvivo, Tyrský purpur. Ve starověkém středomoří to bylo jedno z nejhodnotnějších zboží, mající cenu 15-ti až 20-ti násobku jeho váhy ve zlatě. Vysocí Římští úředníci si mohli dovolit tógy pouze s úzkým proužkem nabarveným tímto barvivem. Kartágo také vyrábělo méně hodnotné karmínové pigmenty z šarlatu.
Kartágo produkovalo jemně okrášlené a nabarvené textilie z bavlny, lnu, vlny a hedvábí, uměleckou i praktickou keramiku, fajáns, kadidla a parfémy. Pracovalo se sklem, dřevem, alabastrem, slonovinou, bronzem, mosazí, olovem, zlatem, stříbrem a drahými kameny aby vytvářelo široký sortiment zboží, včetně zrcadel, vysoce obdivovaného nábytku a skříněk, postelí, ložního prádla a polštářů, šperků, zbraní, nástrojů a věcí do domácnosti. Obchodovalo se solenými Atlantskými rybami a rybími omáčkami, a zprostředkovávalo vyrobené, zemědělské a přírodní produkty naprosto všem lidem ve středomoří.
Vedle průmyslové výroby provozovalo Kartágo vysoce pokročilé a produktivní zemědělství, používající železné pluhy, zavlažování a střídavé obhospodařování. Mago napsal slavné pojednání o zemědělství, které Římané po dobytí Kartága nařízením přeložili . Po druhé punské válce Hannibal zemědělství povýšil, aby pomohl obnovit Kartáginskou ekonomiku a aby Římu zaplatil válečné odškodné (800 000 (římských) liber stříbra) a z většiny byl úspěšný.
Kartágo pěstovalo víno, které bylo v Římě, Etrurii a Řecku vysoce ceněné. Řím byl hlavním konzumentem hroznového vína, Kartáginské speciality. Bylo pěstováno ovoce, ořechy, obilí, grepy, datle a olivy a olivový olej byl exportován v konkurenci s Řeckem. Kartágo také chovalo skvělé koně, podobné dnešním arabským koním, kteří byly značně ceněni a vyváženi.
Kartáginské obchodní lodě, které překonaly dokonce ty z města Levant, navštívily každý důležitý přístav ve Středozemním moři, Británii, na pobřeží Afriky a na Kanárských ostrovech. Tyto lodě byly schopny převážet přes 100 tun zboží. Obchodní flotila Kartága byla velikostí a tonáží srovnatelná s flotilami hlavních Evropských mosností z 18. stol.n.l.
Kupci zpočátku podporovali východní přístavy: Egypt Levant, Řecko, Kypr a Malá Asie. Ale poté co se Kartágo dostalo do konfliktu s Řeckými kolonisty kvůli kontrole Sicílie, založilo obchodní vztahy v západním středomoří, včetně obchodu s Etrusky.
Kartágo také poslalo karavany do středozemí Afriky a Persie. Obchodovalo se svým vyrobeným a zemědělským zbožím s pobřežními a vnitrozemními africkými lidmi za sůl, zlato, dřevo, slonovinu, ebenové dřevo, opice, pávy, kůže a usně. Jeho kupci vynalezli aukční prodej a užívali jej k obchodu s africkými kmeny. V jiných přístavech se snažili ustanovit stálá skladiště nebo prodat své zboží v otevřeném obchodě. Získali jantar ze Skandinávie a cín z Kanárských ostrovů. Od kelto-ibérijců, galů a keltů získali jantar, cín, stříbro a kožešiny. Sardínie a Korsika pro Kartágo produkovaly zlato a stříbro a Fénické kolonie na ostrovech, jako Malta a Baleárské ostrovy, produkovali zboží, které bylo vraceno do Kartága k distribuci ve velkém. Kartágo zásobovalo chudší civilizace jednoduchými věcmi, jako například keramikou, kovovými produkty a dekoracemi, často přemisťující místní výrobu. Své nejlepší práce dováželo bohatším, jako Řekům nebo Etruskům. Kartágo obchodovalo téměř s každým výrobkem chtěným ve starověkéch světě, včetně koření z Arábie, Afriky a Indie a otroků.
Jejich obchodní lodě se dostaly podél Atlantského pobřeží Afriky až k Senegalu a Nigérii. Jedna zpráva zmiňuje Kartáginské obchodní plavidlo prozkoumávající Nigérii, včetně identifikace charakteristických geografických rysů jako pobřežní vulkán a setkání s gorilami (viz také Hanno Navigátor). Nezvyklé obchodní vyměny se odehrály na západě až na Madeiře a Kanárských ostrovech a na jihu až v jižní Africe. Kartágo také obchodovalo s Indií - cestovali přes Rudé moře a zřejmě mýtickou zemi Ophir a Punt, které mohou být současným Somálskem.
Archeologické nálezy ukazují přítomnost všech druhů výměn, od ohromného množství cínu potřebného na bronzu závislými civilizacemi, až ke všem druhům textilií, keramiky a ozdobných kovových předmětů. Před a během válek Kartáginští kupci byli v každém přístavu ve středomoří, kupující a prodávající, zakládající skladiště kde můžou, nebo jen smlouvající na otevřených trzích poté co vystoupili ze své lodě.
Etruský jazyk ještě nebyl rozluštěn, ale archeologické vykopávky Etruských měst ukázaly, že Etruská civilizace byla po několik století zákazníkem i prodavačem Kartága., dlouho před nástupem Říma. Etruské městské státy byly občas obchodními partnery Kartága i vojenskými spojenci.
[editovat] Reference
- Překlad článku Carthage z anglické Wikipedie: http://en.wikipedia.org/wiki/Carthage
