František Mareš

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

František Mareš (20. října 1857 Opatovice - 6. února 1942 Hluboká nad Vltavou) byl český fyziolog, filozof, nacionalistický politik a dvojnásobný rektor Univerzity Karlovy.

František Mareš maturoval v roce 1876 na Arcibiskupském gymnáziu v Praze, poté nastoupil ke studiu filosofie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, avšak již na jaře 1877 přestoupil na Lékařskou fakultu. Své studium úspěšně ukončil v roce 1882, poté absolvoval několik studijních pobytů (1882 ve Vídni, 1885 v Lipsku, 1889 v Berlíně a v Utrechtu).

V roce 1882 se stal asistentem fyziologie na Lékařské fakultě UK, v roce 1890 byl již mimořádným profesorem. Řádným profesorem byl od roku 1895 a též roku stal přednostou Fyziologického ústavu LF UK. V této funkci zůstal až do roku 1928.

V akademickém roce 1899–90 byl děkanem Lékařské fakulty UK, v letech 1913-14 a 1920–21 rektorem University Karlovy. V době první republiky se Mareš výrazně politicky angažoval, v letech 1918-20 byl poslancem Revolučního Národního shromáždění a v letech 1920-25 pak senátorem za Československou národní demokracii. V roce 1920 díky jeho úsilí vznikl zákon „O poměru pražských univerzit“.

V třicátých letech spoluzaložil politickou stranu s názvem Národní fronta. Ta se v roce 1934 stala součástí Národního sjednocení a Mareš byl zvolen místopředsedou této strany. Byl též čestným předsedou prvorepublikové Vlajky a příležitostným přispěvatelem jejího tiskového periodika.

František Mareš se jako obhájce jejich pravosti angažoval ve sporech o rukopisy. Byl též jednou z hlavní postav insigniády. Ve filozofii byl zastáncem vitalismu.

[editovat] Dílo

O výživě člověka (1889)
Úvahy z cest (1890)
O citlivosti (1891)
Idealism a realism v přírodní vědě (1901)
Princip zachování energie ve fysiologii (1902)
Konec sporu o idealism a realism v přírodní vědě (1903)
Fysiologie I–IV (1906–1929) (I. Všeobecná fysiologie (1906), II. Pohyby a jejich inervace (1908), III–1. Výživa, III–2. Krev a její koloběh (1911), IV–1. Fysiologická psychologie, 1926, IV–2. Fysiologie smyslů, 1929)
Věda a kultura (1908)
Mravnost a kultura. K otázce vivisekce (1910)
Psychologie bez duše. Ke kritice základů psychologie prof. F. Krejčího (1912)
Věda a náboženství. Ke kritice monismu (1913)
Život – tvůrčí síla. (přednáška při nastoupení rektorátu v listopadu 1913)
Životní účelnost (1917)
Pravda nad skutečnost (1918)
Pravda v citu (1922)
Otázky filosofické, národní a sociální v politice (1923)
Socialism a komunism v moderním mezinárodním hnutí sociálním (1926)
Vědecké metody realismu v otázce rukopisné (1927)
Strach z pravdy (1937)
Dialektický materialismus. Filosofie Leninova (1937)
Soumrak duchovní kultury před svítáním. Srovnání středověké filosofie křesťanské s přírodní vědou a filosofií nové doby (1939)