Fridrich II.
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Fridrich II. Štaufský (Fridrich Roger, 26. prosince 1194 Jesi u Ankony - 13. prosince 1250 Fiorentino u Foggii) byl německý král, římský císař, král obojí Sicílie a titulární jeruzalémský král.
Obsah |
[editovat] Původ
Fridrich Roger byl synem římského císaře Jindřicha VI. z dynastie Štaufů a dědičky království obojí Sicílie normanské princezny Konstancie. Při křtu dostal jména po svých dědech z otcovy i matčiny strany, císaři Fridrichu I. Barbarossovi a prvním sicilském králi Rogeru II. Dědicem sicilských držav se stal již jako dvouleté batole, neboť jeho otec záhy zemřel. Proto ho jeho matka Konstancie svěřila do poručnické péče papeže Inocence III.. Vyrůstal na sicilském normanském dvoře, kde se dostal do styku s učeností arabskou, židovskou i řeckou. Později byl pro svou vzdělanost a zálibu v okázalé východní nádheře byl zván „div světa - stupor mundi“.
[editovat] Cesta na říšský trůn
Římským králem korunován ještě za života svého otce roku 1196, ale po smrti jeho, otce, Jindřicha VI., se králem stal jeho bratr Filip Švábský. Současně si však welfská strana zvolila za krále Otu IV. Brunšvického z rodu Welfů. Rozpoutal se urputný boj o trůn, kterého využil český kníže Přemysl Otakar I., přikláněje se hned na tu, hned na onu stranu, až získal od obou rivalů potvrzení dědičného královského titulu, který mu navíc přiznal i papež Inocenc III.. Roku 1208 byl Filip Švábský zavražděn a zdálo se, že v říši nastane klid. Ale nestalo se tak. Oto IV. se nechal korunovat císařem a zamířil s vojskem do Království obojí Sicílie. Papež, Friedrichův poručník, se od něj odvrátil a přivítal, že opozice v říši začala pomýšlet na nastolení jeho svěřence.
[editovat] Zlatá bula sicilská a Fridrichův vztah k českému státu
Ve 14 letech se ujal vlády na Sicílii. Roku 1211 se welfský císař Ota IV. Brunšvický se rozhodl dobýt Sicílii a zlomit definitivně moc Štaufů. Papež Inocenc III. se proto přidal na stranu svých bývalých úhlavních nepřátel a doporučil Fridrichovo znovuzvolení římským králem. Frridrich byl pak na sjezdu v Norimberku zvolen králem, a to za vydatného přispění Přemyslova. Císař Oto ho za to sesadil z českého trůnu, a tak byl jeho další osud úzce závislý na Fridrichovu prosazení v říši. Štaufský tábor se rychle rozrůstal. Na cestě do Německa se král zastavil v Basileji a tady vydal v září 1212 Přemyslu Otakarovi I., svému skalnímu přívrženci, listinu, která je známá jako Zlatá bula sicilská. - Fridrich ji sice vydal jako německý král, ale přivěsil na ni pečeť království obojí Sicílie, protože říšskou pečeť neměl zatím k dispozici. - Tento závažný dokument zajistil českému království výsadní postavení v rámci Svaté říše římské, jeho panovníkovi pak dědičný královský titul a prvenství mezi říšskými knížaty.
Papež Inocenc III. obdržel výměnou za podporu Fridricha souhlas s tím, že jmenování biskupů a opatů je záležitostí ryze církevní. Světská moc měla rovněž podpořit boj proti kacířství. Soulad s papežem byl demonstrován i císařskou korunovací roku 1220.
Fridrich II. získal v říši poměrně rychle převahu. Vojensky ho při tom podporoval také Přemysl Otakar I. Počátkem roku 1213 se na sněmu v Řezně setkali oba panovníci poprvé osobně. Nedlouho nato došlo k další schůzce, tentokrát v Chebu (patřícímu tehdy Štaufům). To byl jeden z mála okamžiků, kdy se Fridrich II. ocitl na české půdě. Přemyslův příklon k němu však beztak výrazně ovlivnil postavení českého státu za vlády posledních Přemyslovců.
V polovině 20.let se vztahy mezi císařem a pražským dvorem ochladily. Důvodem k tomu bylo, že se Fridrichův dospívající syn Jindřich (VII.) zřekl, patrně na podnět rádců, své snoubenky Anežky Přemyslovny, ačkoliv její otec Přemysl Otakar I. velmi o tento sňatek stál. Roku 1225 se pak oženil s Markétou Babenberskou. Tuto urážku pomstil český král vpádem do Rakous. K vojenskému střetnutí se Štaufy však nedošlo a ani papežský legát, hledající podporu pro případného vzdorocísaře v Praze neuspěl.
[editovat] Boj o ovládnutí severní Itálie a střet s papeži
Od poloviny 30.let vedl Fridrich II. tvrdý, zpočátku úspěšný zápas se severoitalskými městy sdruženými v Lombardské lize a papeži, zvláště pak s Inocencem IV., vášnivým odpůrcem rozšíření štaufské moci v Itálii. Podporován byl italskými ghibelliny, mezi něž patřila ponejvíce šlechta, která byla proti papeži a přílišnému rozšíření pravomocí měst.
K rozkolu mezi císařem a papežem došlo roku 1227. Papežství chtělo potvrdit svou moc křížovou výpravou do Palestiny. Císař nejdříve tažení odkládal, potřeboval upevnit svou vládu na Sicílii. Tažení bylo brzy přerušeno, když účastníky začaly decimovat nemoci. Nespokojený papež proto vyhlásil nad císařem klatbu a vyzval říšská knížata k boji proti Štaufům. Tento postoj papež nezměnil ani poté, co Fridrich dorazil roku 1228 do Palestiny a vyjednal se sultánem odsoupení Jeruzaléma, Betléma, Nazaretu, Saidy a Jafy. Roku 1229 se pak nechal korunovat jeruzalémským králem. Křížová výprava však Fridrichovi žádné zisky nepřinesla, Palestinu musel opustit poté, co byla Sicílie napadena papežskými vojsky a dobyla Neapol. Papeže zejména popudilo, že Fridrich povolil na svém území islámskou bohoslužbu. Papežství nepolevilo v zápase s Fridrichem, roku 1245 prohlásil Inocenc IV. (na lyonském koncilu) za kacíře, dále pak církev prohlásila císaře za sesazeného, papežská strana si pak zvolila králem Jindřicha Raspe a později Viléma Holandského.
Fridrich omezil svou vládu zejména na území v Itálii, do událostí za Alpami úplně přestal zasahovat. Jeho vláda tak sice byla nesena duchem obnovy císařské moci, ale skutečným důsledkem jeho panování bylo další oslabení moci římského císaře. V tomto obdoubí Fridrich začal mít obrovské finanční potíže. Roku 1248 utrpěl osudovou vojenskou porážku u Parmy, z níž se již nevzpamatoval. Dva roky nato v průběhu bojů zemřel. Jeho nástupcem v říši i v království obojí Sicílie se stal syn Konrád IV. Dynastie Štaufů v té době však již spěla rychle ke svému konci.
[editovat] Vzdělání
Fridrich II. nebyl jen významný politik a válečník, ale také vzdělaný muž, který se zabýval studiem přírody. Jeho kniha De arte venandi cum avibus je jedním z nejvýznamnějších zoologických děl středověku. Pojednává primárně o sokolnictví, dále pak ornitologii a etologii ptactva. Císař ji sepisoval 30 let.
Fridrich chtěl učinit z císařství univerzální panovníckou dynastii Západu, disponující mocí politickou, vojenskou i hospodařskou. Byl zároveň posledním římským králem s takovou ambicí.
