Gotické písmo
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Gotické písmo je etapa ve vývoji latinky, která se časově kryje se středověkým slohem gotikou. Na rozdíl od karolínské minuskuly a renesanční humanistické antikvy je ostře lomené a z dnešního pohledu obtížně čitelné. Nástupcem gotického písma je novogotické lomené písmo: fraktura, kanzlei a kurent.
Karolínská minuskula začala ztrácet pevnou formu s úpadkem francké říše po smrti Karla Velikého v roce 814, občanské války mezi jeho nástupci a nájezdy Normanů. Na konci 9. století ve švýcarském klášteře sv. Havla v St. Gallen vyvinuli úspornou techniku psaní: kondensované a kompaktní písmo. Během 12. století (někde už i v 11. století) je karolinské písmo naplno vytlačováno písmem gotickým. Konečné prosazení gotického písma souvisí s rozvojem clunyjského hnutí. Přechodným prvkem se stává tzv. romanogotika a navazující gotická minuskula, jež má tři typy: základní, dekorativní (textura) a zběžnější.
Vedle gotické minuskuly vzniká také potřeba po dalším typu písma, které by lépe vyhovovalo daným společenským potřebám rychlého psaní, vytváří se tedy gotické písmo kurzívní, taktéž odvozující původ z karolinské minuskuly. Lze rozlišit následné typy kurzívy: bastardní písmo (prosazující se od 14. století), kaligrafická polokurzíva a běžná polokurzíva. Písmo je silně nakloněné, využívá různých ligatur, spojování pímen smyčkami a tahy.
Humanisté považovali gotické písmo za úpadkové a barbarské. Nedokázali se však rozhodnout, zda restaurovat antické majuskule či karolínskou minuskulu. Na konec tento problém vyřešili tak, že zavedli psaní velkých písmen na počátku vět a vlastních jmen. Tento jev je ve světovém měřítku naprosto ojedinělý; z podobných důvodů jej sdílí pouze řecké písmo a cyrilice.
Zatímco latinské texty antických autorů byly prakticky od počátku vynálezu knihtisku tištěny renesančním písmem, církevní a právnické texty byly až do 16. století tištěny novogotickým švabachem a později frakturou; v českých zemích téměř veškeré texty povětšinou do roku 1848, v Německu až do druhé světové války.
Tato část článku potřebuje úpravy. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ji vhodně vylepšíte. Inspiraci k vylepšení lze hledat v radách na stránce Vzhled a styl, případně na diskusní stránce článku.
fraktura (něm. Fraktur) Sazečské chyby (často nazývané tiskové chyby) v novinách nejsou ničím neobvyklým. Avšak takové jejich nakupení, jaké se vyskytlo v lednu 1941, mělo sotva kdy předtím obdobu. Na základě direktivy stranické (NSDAP) kanceláře ze 3. 1. bylo nutno se přes noc přeorientovat z dosud mnohem běžnějšího „německého písma“, fraktury, na (latinskou) antikvu, a to sazárnám působilo nesmírné problémy. Skrýval se za ním Hitlerův názor, že fraktura, kterou dokáže v cizině (a na okupovaných územích) jen málokdo rozluštit, ohrožuje celosvětový význam německého písemnictví. Litery, exponované coby „gotická“ (tedy germánská) písmena dosud „národovecky“, se začaly zčista jasna označovat za „židovské písmo švabach“. Direktiva sledovala týž cíl jako zavrhování a nakonec zákaz názvu třetí říše pro Hitlerův stát.
(zdroj: Bedürftig, F. (2002): Třetí říše a druhá světová válka. Lexikon německého nacionálního socialsmu 1933-1945. Prostor, Praha. Str. 121.)
