Klášter

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Tento článek pojednává o církevním zařízení. Další významy jsou uvedeny v článku Klášter (rozcestník).

Klášter je církevní stavba nebo areál, který obývají řeholní osoby: mniši nebo řeholnice. Obyvatelé kláštera jsou vždy ze stejného církevního řádu (templáři, jezuité, benediktýni, karmelitáni) nebo sekty. Kromě křesťanských klášterů jsou známy také kláštery buddhistické či taoistické. Kláštery se stávaly přirozenými středisky vzdělanosti, některé měly také vojenský význam.

České slovo klášter, podobně jako německé Kloster nebo polské klasztor, je odvozeno z latinského claustrum = uzavřené místo. Ze stejného latinského základu vychází také termín klauzura, kterým bývá označována uzavřená část kláštera, nepřístupná laickým osobám. V souvislosti s některými (nemnišskými) řeholními řády je nepřesné užívat pojem klášter, bývá proto často nahrazován termíny konvent, řeholní dům, nebo přímo označením náležícím danému řádu (jezuitská kolej, premonstrátská kanonie, templářská komenda atd.).

Obdobné instituce v jiných náboženstvích bývají více zaměřeny jako školy a zpravidla jsou v českém jazyce označovány ne jako kláštery, ale původním termínem: např. medresy v islámu nebo hinduistické ašrámy.

Nauka o klášterech se nazývá monasteriologie.

Obsah

1 Křesťanské kláštery
- 1.1 Kláštery v českých zemích
- 1.2 Klášterní architektura
2 Buddhistické kláštery
3 Externí odkazy
- 3.1 Kláštery v Česku
- 3.2 Buddhistické kláštery

[editovat] Křesťanské kláštery

Nejstarší křesťanské kláštery byly postaveny na přelomu 3. a 4. století našeho letopočtu v Egyptě. Zpočátku se jednalo o velké a rozsáhlé kolonie poustevníků, později o velká samostatná osídlení. V Evropě byly zakládány od 5. století benediktýnské kláštery. V 9. století byl pro benediktýnský řád jako detailní návrh vyhotoven ideální model kláštera sv. Havla v St. Gallen, který představoval inspiraci při výstavbě pozdějších klášterních objektů. Od 12. století se pak objevuje mnoho klášterů různých řádů. V případě mnišských řádů šlo o velké komplexy, které představovaly mimo jiné i všestranně samostatnou a soběstačnou hospodářskou jednotku a též hospodářské a kulturní centrum oblasti. Jejich hlava (opat) bývala někdy i biskupem. Jejich význam od 16. století podstatně klesal. Éra největšího rozmachu pravoslavných klášterů spadá do 14. a 15. století.

[editovat] Kláštery v českých zemích

Počátkem 70. let 10. století byl na Pražském hradě u kostela sv. Jiří zřízen první klášter v českých zemích, a to pro benediktýnky. Do konce 10. století vznikl i první mužský benediktýnský klášter v Břevnově. Až od 12. století přicházely na české území také řády premonstrátské a cisterciácké, později také řády rytířské a následně žebravé.

Kláštery byly nejprve zakládány jako venkovské (kolonizační, benediktinské, cisterciácké ad., budovány s opevněním a hospodářskými objekty jako zcela nová stavba volně v krajině, k nim bývaly přiděleny blízké vesnice nebo osady) či městské (zakládány především žebravými řády – dominikány, františkány, budovány ve městech, bez hospodářských objektů, často v chudinských částech na městské periferii, což umožňovalo šíření věrouky a péči mezi potřebnými).

Rozvoj klášterů výrazně ohrozily husitské války v 15. století. Opětovný rozkvět české klášterní kultury se pak mohl odehrát až v období první poloviny 17. století v rámci rekatolizace. Výrazně utlumen byl v období rakouského osvícenství 18. století.

[editovat] Klášterní architektura

Rajský dvůr cisterciáckého kláštera Bebenhausen nedaleko německého města Tübingen.

Do 2. poloviny 12. století byly klášterní stavby budované výhradně ze dřeva, postupně nahrazované kamennými stavbami v románském slohu, od 1. poloviny 13. století začíná v českých zemích převládat gotický sloh, a to zejména u staveb cisterciáckého řádu (např. Velehrad, Nepomuk, Tišnov).

Mezi typické součásti středověké klášterní klauzury náleží:

konventní kostel: největší a nejvýznamnější součást, často chórem obrácen k východu
kaple: přiléhala ke kostelu
křížová chodba (kvadratura, ambit): ve tvaru čtverce obklopovala rajskou zahradu, do dvora s arkádami či okny
rajská zahrada (dvůr): obklopená křížovou chodbou, uprostřed se studnou a kašnou (lavatoriem)
kapitulní síň: v blízkosti kostela či kaple, prostor velkého významu určený ke slavnostním příležitostem
kuchyně a cellarium (skladiště potravin)
refektorium (refektář): společná jídelna řeholníků
dormitorium (dormitář): společná ložnice řeholníků, později nahrazována jednotlivými celami

Volitelné součásti klauzury:

prelatura: soukromé obydlí představeného kláštera či opata
parlatorium: hovorna určená k rozmlouvání mezi řeholníkem a jeho představeným
knihovna a skriptorium: prostory významné pro uchovávání a rozmnožování kulturního bohatství kláštera, skriptorium sloužilo řeholníkům k opisovaní rukopisů
vestiarium: šatna k ukládání oděvů řeholníků
komnata či dům pro hosty (cella hospitum)
špitál (infirmarium): zajištění péče o nemocné
minuce: místnost určená pro zákrok pouštění žilou
škola noviců: určená k přípravě na vstup do konventu
lázeň, latríny (záchody)
fortna (brána)
sklepy, zásobárny potravin
další hospodářské objekty (stáje, chlévy, řemeslnické dílny), zahrady, hřbitov
dispensa: nevyužitý prostor

Volitelé součásti středověké klášterní klauzury mohly být součástí tzv. vnitřní klauzury (náležící ke křížové chodbě) nebo vnější klauzury (v areálu mimo jádro konventu).

[editovat] Buddhistické kláštery

Buddhistické kláštery jsou historicky starší. Byly zakládány již v 5. století př. n. l., například Nalanda v indické provincii Bihar. V období největšího rozvoje této buddhistické univerzity zde pobývalo až deset tisíc studentů. V Asii dodnes funguje mnoho buddhistických klášterů, známé jsou například chrámové komplexy Shaolin a Donglin v Číně nebo často těžko přístupné horské lámaistické kláštery v oblasti Tibetu a Nepálu, např. Tengboche – webové stránky (v angličtině).