Jaderná zbraň
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jaderná zbraň (resp. atomová zbraň) je zbraň hromadného ničení, založená na principu neřízené řetězové reakce jader těžkých prvků. Mezi jaderné zbraně se někdy řadí i zbraně založené na slučování jader lehkých prvků (termonukleární zbraň), případně i zbraně, kde štěpný materiál slouží jen jako zdroj radioaktivního zamoření cílové oblasti (tzv. špinavá bomba).
Obsah |
[editovat] Historie
Jaderná bomba byla vyvinuta jako několikaroční práce fyziků, matematiků, chemiků a podpůrné skupiny techniků a dělníků mnoha národností žijících ve Spojených státech za druhé světové války, pod vedením, od roku 1943, Roberta Jacoba Oppenheimera. První pokusný jaderný výbuch proběhl v poušti White Sands u města Alamogordo, stát Nové Mexiko, 16. července 1945. Poté byly svrženy z bombardérů B-29 atomové bomby na dvě japonská města. Letoun Enola Gay svrhl 6. srpna 1945 v 8.16 na Hirošimu uranovou jadernou pumu o ekvivalentu 15 000 tun TNT. Letounem Bock's Car svrhl 9. srpna 1945 v 11:02 plutoniovou bombu na Nagasaki. Obě pumy zabily okamžitě zhruba 130 000 lidí a dalších 100 000 umíralo na následky výbuchu v dalších letech.
Později se jadernou zbraň podařilo získat též Velké Británii, Sovětskému svazu, Francii, Číně, Indii a Pákistánu a podle všeho ji vlastní Izrael, který se k tomu ovšem odmítá oficiálně vyjádřit. Severní Korea se k vlastnictví jaderných zbraní přiznala 10. února 2005. O výrobu jaderné zbraně se pokoušely i další státy, zřejmě se ji pokouší vyrobit Irán. Některé země svůj jaderný program zastavily či zrušily na základě smluv o nešíření jaderných zbraní; JAR se rozhodla své jaderné zbraně zničit. Některé státy východní Evropy získaly následkem rozpadu Sovětského svazu jaderné zbraně, většinou je však předaly zpět Rusku (nejasná situace existuje ohledně Ukrajiny).
Jaderné zbraně představovaly hlavní odstrašující prostředek studené války.
[editovat] Princip
Jaderná bomba se obvykle skládá ze dvou oddělených podkritických množství štěpného materiálu, která v součtu tvoří množství nadkritické (asi 1 litr). Ta jsou proti sobě vymrštěna explozí klasické výbušniny. Síla výbuchu zajistí, že nebudou obě části od sebe během prvních několika milisekund odhozeny teplem počínající řetězové reakce a tlakem vylétajících neutronů.
V nadkritickém množství štěpného materiálu je pak nastartována řetězová reakce, která uvolní velké množství různých druhů energie. Používaným typem je také implozní puma (Fat man, shozený na Nagasaki, síla výbuchu 21 Kt). Liší se zejména tím, že je zde použito plutonium namísto uranu 235. Po výbuchu konvenční trhaviny je plutonium stlačeno, čímž se zvýší hustota a dosáhne se kritického množství. Uvnitř koule plutonia je zdroj neutronů, které ve vhodném okamžiku zahájí řetězovou reakci. Dále bývá puma vylepšena vnějším pláštěm z odražeče neutronů, které takto neunikají mimo štěpný materiál anebo je v plášti uran 238, který štěpí rychlé neutrony unikající z plutonia. Puma je výhodná tím, že zde stačí daleko menší množství štěpného materiálu a každé vylepšení snižuje jeho další množství a zvyšuje účinnost pumy.
Výbuch odpovídá obvykle několika tisícům až miliónům tun klasické výbušniny TNT (největší známá bomba byla ekvivalentní 57 Mt TNT, původně to mělo být dokonce 100 Mt – viz Car-bomba). Součástí jsou obvykle i inicializační neutronové zářiče, případně neutronové odražeče, které zajišťují zachycení co nejvyššího množství neutronů pro další štěpení.
[editovat] Energie uvolněná atomovým výbuchem
Energii uvolněnou atomovým výbuchem je možno rozdělit na následující kategorie:
- tlaková vlna — 40–60 % celkové uvolněné energie
- tepelné záření — 30–50 % celkové uvolněné energie
- ionizující záření — 5 % celkové uvolněné energie
- radioaktivní záření — 5–10 % celkové uvolněné energie
Zatímco první tři typy energie jsou vyzářeny okamžitě, část radioaktivního záření je uvolněna postupně, ve formě tzv. radioaktivního spadu.
Celkové množství energie uvolněné jaderným výbuchem záleží na typu bomby. Většina energie je uvolněna ve formě tlakové vlny a tepelného záření. Ionizující záření je silně absorbováno vzduchem a tedy je nebezpečné pouze pro menší typy jaderných bomb. Tepelné záření je tlumeno nejpomaleji se vzdáleností od epicentra a tedy způsobuje největší škody u větších bomb. U jaderné bomby shozené na Hirošimu (explodovala ve výšce 550 m), v epicentru byla teplota přibližně 4 000 °C (povrch slunce má teplotu 5 000 °C), na několik sekund byla dosažena teplota asi půl milionu °C, na velmi malou dobu (v řádu několika milisekund) i několik (desítek) milionů °C (jen díky tomu lze zkonstruovat termonukleární zbraň).
Co hlavně odlišuje jadernou zbraň od klasických (chemických) výbušnin je přítomnost elektromagnetického impulsu, ionizujícího záření, a hlavně uvolnění množství radioaktivních látek. Ačkoliv procentuální zastoupení radioaktivity na celkově uvolněné energii není velké, dávka záření, které jsou oběti atomového útoku vystaveny, má devastující účinky na jejich zdraví (a možná i na zdraví jejich dětí).
[editovat] Podívejte se také na
[editovat] Externí odkazy
- Archív o jaderných zbraních — největší volně přístupný archiv vědeckých poznatků na světe (anglicky)
- Jaderná bomba je pořád v módě – přehledný článek, bohužel s řadou drobných chyb
- [1] Videa s výbuchy jaderné bomby
