Kliment Jefremovič Vorošilov

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Stalin a Vorošilov

Kliment Jefremovič Vorošilov (rusky: Климент Ефремович Ворошилов), známý jako Rudý maršál (4. února / 23. ledna podle juliánského kalendáře 1881, Verchněje, Jekatěrinoslavská gubernie, Rusko, dnes Luhanská oblast, Ukrajina – 2. prosince 1969, Moskva) byl sovětský politik a maršál SSSR.

[editovat] Mládí, občanská válka

Kliment Vorošilov v mládí vystudoval měšťanskou školu a nejdříve se živil jako dělník či horník. V roce 1903 sa přiklonil k ruskému bolševismu, stal se funcionářem strany a podílel se na revoluční činnosti. Od roku 1906 se znal se Stalinem a Leninem, kteří si jej časem oblíbili. V roce 1917 se stal členem všeruského výboru sovětů a významným členem čeky, od ledna do března 1918 řídil její petrohradskou organizaci. Během ruské občanské války se špatnými až otřesnými výsledky podílel na vedení operací Rudé armády mezi Donem a Volhou. Jeho chování, nerespektování rozkazů a naprostá neschopnost velet značně protáhla boje v této oblasti, jediné, co mu lze přičíst k dobru, byla jistá dávka osobní statečnosti. To mu ovšem nezabránilo, aby za pomoci stranického aparátu a Stalinova přátelství ze sebe nedělal vojenského génia a zachránce situace, zejména poté, co byl odvolán ze všech vojenských funcí a pověřen členstvím v dočasné dělnicko-rolnické vlády Ukrajiny, kde prosazoval a řídil krvavé represe proti obyvatelstvu. V roce 1919 byl znovu jmenován do prestižních vojenských funcí a funkcí politruků a podílel se na pacifikaci několika menších povstání a zejména Krondštadtského povstání, což mu přineslo skvělou pověst a další vojenské funkce.

[editovat] Mezi válkami

Po válce systematicky zveličoval svou i Stalinovu (ve skutečnosti spíše negativní) úlohu při vedení bojů, což mu vyneslo rychlý postup. Během období bojů o nástupnictví po Leninovi plně podporoval Stalina. V roce 1925 získal post komisaře pro válku (od roku 1934 přejmenován na komisaře obrany), kterým zůstal až do roku 1940. V roce 1926 se stal členem politbyra a v roce 1935 maršálem SSSR. V roce 1937 zasedl v Nejvyšším sovětu. Jako věrný Stalinův noshled se vedl a organizoval čistky v armádě, v letech 1939–1940 organizoval zřizování táborů smrti pro nepohodlné polské válečné zajatce a obyvatele Sovětským svazem obsazené části Polska. Jeho reorganizace armády a zásahy do zbrojních programů za doby jeho komisariátu představují tak otřesnou směs diletantismu a politické zaujatosti, že je těžké pro ni najít obdoby v celém 20. století. Jeho nekompetentní zásahy do zbrojních programů a výstavby zejména tankových vojsk, zastaralé pojetí války a podceňování logistiky a výcviku zanechalo na Rudé armádě hluboké rány, které se velmi negativně projevily na jejích výkonech za druhé světové války.

[editovat] Druhá světová válka

Druhá světová válka přinesla prověření Vorošilových schopností v tvrdém boji, což mu rychle přineslo pád. Byl u plánování invaze do Polska, během které se totálně zhroutilo zásobování a pouze fakt, že polská armáda již vykrvácela v bojích s Wehrmachtem, zachránil Rudou armádu před katastrofou. Tuto neslavnou kapitolu svého vojenského působení ještě politicky přežil, ale byl to jeho poslední úspěch. Vzápětí poté se totiž podílel na plánování vpádu do Finska a měl hlavní podíl na zdrcujích porážkách, které Finové Rudé armádě uštědřili v prvních dvou měsících Zimní války. Vorošilov svedl všechny neúspěchy na podřízené, nicméně jeho selhání bylo příliš okaté, a tak byl z postu komisaře obrany odvolán a nahrazen Timošenkem. Vorošilov byl odklizen na post náměstka předsedy rady lidových komisařů pro vojenské záležitosti. Nebylo to navždy, Stalin hodlal dát svému oblíbenci ještě šanci. Nakonec mu jich dal za Velké vlastenecké války hned několik, ale výsledkem bylo nakonec jen Stalinovo vystřízlivění.

Krátce po propuknutí války jej Stalin jmenoval nejdříve velitelem Severozápadního směru a posléze na místo toho zástupcem Stavky a hlavním velitelem Leningradského frontu. Vorošilov v obou funkcích katastrofálně selhal, zejména pro Leningratský front Vorošilovo bylo jeho velení pro obranu města a celý front natolik katastrofální, že v této funkci nevydržel ani týden. Počátkem února byl jmenován zástupcem Stavky u Volchovského frontu, který měl ulehčit Leningradu. Výsledkem byl neúspěch a Vorošilov z něj obvinil velitele frontu. Stalin mu tedy nabídl velení frontu, aby ukázal, jak se to má dělat. Zděšený Vorošilov tuto nabídku odmítl a znechucený Stalin vydal prohlášení, ve kterém shrnul veškeré otřesné výsledky Vorošilovova působení v armádě, konstatoval jeho naprostou neschopnost plnit vojenské povinnosti na frontě a rozhodl, že příště bude pracovat jen v týlových funkcích. V září 1942 se stal Vorošilov velitelem partyzánského hnutí (poslední významná funkce v jeho vojenské kariéře), brzy se ale ukázalo, že není schopen zastávat ani tu a v roce 1943 se stal namísto toho předsedou Trofejního výboru, jehož nejdůležitější činností bylo řízení ekonomického využití a kořistění na dobytých územích, v rámci něhož Rudá armáda drancovala nepřátelské (a v řadě případů i spojenecké) území, které obsadila.

[editovat] Poválečné období

Po druhé světové válce Vorošilov rezignoval na vojenskou činnost a vstoupil do politiky. Zaujímal nominálně vysoké, leč ve skutečnosti bezvýznamné funkce, a to až do roku 1960. Mimo jiné byl ve 40. letech šéfem tzv. kontrolní komise v Maďarsku a později člene Rady ministrů SSSR (od 1952) a předsedou Prezidia Nejvyššího sovětu SSSR (1953-1960) Po válce též obdržel mnoho vyznamenání.

[editovat] Bibliografie

Obrana SSSR (1937) – přes 700 stran rádobyodborného pojednání o Rudé armádě. Krom několika málo částí, které za něj napsali jiní autoři, jde z hlediska vojenství o naprosto bezcenné čtení^{[chybí zdroj]}. ^[1] Autorovu odbornost zde ilustruje kapitola, v níž vysvětluje, proč má kavalerie vyšší bojovou hodnotu než tankové uskupení.

Povídání o životě (vydáno krátce před smrtí) – kombinace pamětí a zamyšlení nad bolševickou ideologií. Jako historické pojednání téměř bezcenné (evidentní falšování historie za účelem vylepšení svého obrazu a spousta bolševické propagandy)^[2]

Maršálové Sovětského svazu

[editovat] Použitá literatura

Harold Shukman (editor): Stalinovi generálové, 2001 (ISBN 80-86278-95-6); str. 313-323 (autor Dmitrij Volkogonov)
Jiří Fidler: Za víru, vládce a vlast. Ruští a sovětští maršálové, nakl. Jota, Brno 2005, ISBN 80-7217-354-5
I. Pejčoch, S, Spurný: Obrněná technika 3: SSSR 1919-1945 (I. část), 2002 (ISBN 80-7236-240-2)
I. Pejčoch, S, Spurný: Obrněná technika 4: SSSR 1919-1945 (II. část), 2002 (ISBN 80-7236-257-7)

[editovat] Reference

↑ Harold Shukman (editor): Stalinovi generálové, 2001 (ISBN 80-86278-95-6); str. 321 (autor Dmitrij Volkogonov)
↑ Harold Shukman (editor): Stalinovi generálové, 2001 (ISBN 80-86278-95-6); str. 322 (autor Dmitrij Volkogonov)

Citováno z „http://cs.wikipedia.org../../../k/l/i/Kliment_Jefremovi%C4%8D_Voro%C5%A1ilov_d3ad.html“