 |
Fyzika (z řeckého základu φύσις (physis): příroda) znamená od antických dob nauku o přírodě – tedy asi tolik, co v pozdější době znamenala přírodní filosofie. Vznik fyziky v dnešním významu slova datujeme do doby, kdy Galileo Galilei začal provádět systematický experimentální výzkum a výsledky naměřených dat analyzoval matematickými prostředky. Od těch dob je za nejstarší odvětví fyziky považována mechanika. Postupně se podobnými metodami začaly zkoumat další fenomény a tak vznikaly další fyzikální odvětví, jako nauka o světle (optika), teple (termika a termodynamika), elekřině a magnetismu a další, které řadíme do období klasické fyziky. Ve XX. století proniká fyzika do končin vesmíru (astrofyzika) i do tajemství hmoty (atomová fyzika).
I když dnes máme desítky různých fyzikálních odvětví, příroda se svými zákony je jen jedna. Fyzika nepopisuje věci tak, 'jak jsou', ale tak, jak si fyzikové, kteří jí dělají, představují, že by mohly být. Je to věda o různých představách a modelech světa, které se neustále vyvíjejí. Proto je nutné chápat fyziku ve všech dějinných, místopisných, politických aj. souvislostech. Tak jako rozeznáváme stavební slohy, tak i barokní fyzika byla jiná než v renesanci a jiná než dneska. Lidé se snaží dorozumět mezi sebou, někteří dokáží hovořit se zvířaty. Fyzika je jazykem, kterým se lidé snaží hovořit s přírodou.
|
|
ODVĚTVÍ
|
Abecedně řazený (zdaleka ne úplný) přehled různých fyzikálních odvětví (některé mohou být součástí jiných):
Akustika, Agrofyzika, Astronomie, Atomová fyzika, Biofyzika, Biotermodynamika, Částicová fyzika, Ekonofyzika, Elektřina a magnetismus, Fyzika fázových přechodů, Fyzika informačních kvant, Fyzika kondenzovaného stavu, Fyzika materiálů, Fyzika moří, Fyzika pevných látek, Fyzika plazmatu, Fyzika polí, Fyzika polovodičů, Fyzika tenkých vrstev, Geofyzika, Geometrická optika, Hydrodynamika, Chemická fyzika, Inženýrská fyzika, Kinematika, Klasická fyzika, Komunikační fyzika, Kosmologie, Kvantová fyzika, Lékařská fyzika, Matematická fyzika, Mechanika, Mechanika kontinua, Meteorologie, Metrologie, Molekulová fyzika, Optika, Relativistická fyzika, Teoretická fyzika, Teorie všeho, Termika, Termodynamika, Vlnová optika
|
|
PERPETUUM MOBILE
|
Boyleova Samoplnící se číše
Lidé, inspirovaní pohledem na věčně kolotající Slunce, Měsíc, hvězdy a planety, byli dlouho přesvědčení o tom, že i na Zemi lze sestrojit přístroj, který by se věčně sám o sobě hýbal. Na obrázku vidíme méně známé hydraulické perpetum mobile, které navrhl irský přírodní filosof Robert Boyle. Jev, který demonstruje (tím, že nefunguje), byl později nazván hydrostatickým paradoxem.
V dnešní době víme, že Galileovo věčné A přece se točí! platí i v našem světě: Díky tepelnému pohybu se svět mikročástic ani na chvíli nezastaví. Ale převést tento chaotický pohyb na užitečnou práci velkého stroje není tak jednoduché, jak by se zdálo. A přece existuje způsob, jak alespoň část tepelné energie tělesům odčerpat a využít: tepelné čerpadlo.
|
|
PRACUJE SE
|
Tato část portálu se teprve vytváří. Děkujeme za trpělivost.
|
|
|
|
|
PRACUJE SE
|
Tato část portálu se teprve vytváří. Děkujeme za trpělivost.
|
|
|
|
VZOREČEK DO KAPSY
|
nám říká, že rychlost v při rovnoměrně zrychleném pohybu je přímo úměrná času t, přičemž konstantu úměrnosti a nazýváme zrychlením. I když lidé už dávno věděli, že padajícící předmět letí stále rychleji, po mnoho generací věřili tomu, že je jeho rychlost úměrná dráze, kterou předmět urazil. Teprve Galileo tento mylný předpoklad na základě svých měření vyvrátil a dokázal, že rychlost volně padajícího předmětu je funkcí času a nikoli dráhy.
-> Další vzorečky
|
|
|
|
|
