Baroko
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Baroko či barok (zřejmě z port. pérola barroca perla nepravidelného tvaru) je umělecko-kulturní směr, který vládl v Evropě mezi roky 1600 a 1750. Vznikl v Itálii a rozšířil se po celé Evropě a jejích koloniích. Slovem baroko se pak označuje i toto období.
Obsah |
[editovat] Původ názvu
Nejpravděpodobnější výklad slova baroko je, že pochází z portugalštiny, výraz perles baroques se pro perly nepravidelného tvaru používal již počátkem 16. století. Ve středověké logice se tak označovalo vše nabubřelé, nesprávné a směšné. V sedmnáctém století je zaznamenáno užití termínu „barokní“ ve významu „tordovaný“ (kroucený). Podobně jako označení mnoha jiných slohů bylo však i baroko pojmenováno až zpětně a i v tomto případě mělo toto dodatečně používané označení pejorativní přídech. V drujhé polovině osmnáctého a v devatenáctém století bylo pro baroko často používáno také hanlivého označení: „sloh copový“, případně „sloh parukový“.
Charakteristiku baroka jako pozdního, krouceného a pravidla překračujícího slohu použil ve dvacátých letech dvacátého století historik umění Vojtěch Birnbaum při formulaci tzv. „barokní teorie“.
[editovat] Vznik baroka
Základní rysy barokního umění už jsou geneticky uloženy v renesančním umění, protože baroko je rozšířením a domyšlením renesančních uměleckých tendencí. V jistém smyslu však baroko zároveň znamená popření renesance, protože v sobě obsahuje komponentu vycházející v podstatě ze středověkého křesťanského myšlení. Tato komponenta se výrazně projevila především po Tridentském koncilu. Vedlo k ní to, že se renesance, jak v umění tak ve filosofii velice rychle po dosažení jakéhosi pomyslného vrcholu kolem roku 1520 začala určitým způsobem vyčerpávat, což vedlo ke vzniku tzv. Manýrismu Ten si liboval v grotesknosti, hravosti, optických klamech atp. Vznik baroka je překonáním tohoto stavu, protože byl (mj právě Tridentským koncilem) formulován jasný a srozumitelný myšlenkový program, jímž je v podstatě obroda křesťanství. Proto se také v této souvislosti často o tzv. protireformaci hovoří jako o „katolické reformaci“, což je termín nepochybně přesnější. Jasné vytýčení a formulování cílů se v zápětí projevilo i ve vytvoření pevného a relativně konzistentního uměleckého jazyka, který obecně nazýváme barokem. Nejvýraznějším představitelem uměleckého přechodu saměrem od renesančního umění k manýrismu a baroku je Michelangelo Buonarroti.
[editovat] Rozšíření a hlavní rysy
V průběhu 17. a 18. století se baroko rozšířilo do celé Evropy. Proniklo do všech uměleckých a životních projevů (architektura, výtvarné umění, literatura, divadlo, hudba). Byl to poslední univerzální a jednotný umělecký styl celé Evropy. Většina tvůrčích podnětů vyšla z Itálie, následovalo Německo, Rakousko, Francie a Nizozemí. Příznačné je stírání hranic mezi architekturou, plastikou a malbou s cílem vytvoření jednotného společného účinku. Německé dějiny umění zde velmi trefně hovoří o tzv. „Gesamgunstwerku“, což lze nehezky česky přeložit jako „celostní umění“. Malba se stává iluzionistickou. V architektuře předstírá plastické prvky – architektura používá malbu napodobených stavebních prvků (klenby, žebra, pilastry) ke zvýšení působivosti, plastika nechce vystupovat jako ojedinělé umělecké dílo, ale podřizuje se celku a doplňuje malbu (drapérie). Významně se uplatňuje ornamentální štukatura. Baroko obecně dává přednost asymetrickým formám, vyklenutým a vydutým zaoblením, nadsazeným proporcím, prostorově rozvinutým gestům, efektním perspektivám (využití souhry architektury a malby). Výrazným prvkem barokního umění je pohyb. Zatímco renesanční umění je z tohoto hlediska statické, jeho ideálem je stavba vybudovaná na půdorysu kruhu, pak baroko je dynamické a jeho ideálem je ovál či elipsa. Barokní stavbu, sochu, kašnu atp je nutné vnímat v pohybu - obcházet. Barokní stavby také byly vědomě komponovány k obcházení, ke stálému objevování nových pohledových os, k rafinované hře se světlem, s krajinou. Zatímco klasicismus (včetně tzv barokního klasicismu) reprezentují „nekonečné“ pohledy do dáli (Versaille), pak barokní architektura je komponována také na pohledových osách, ovšem tam, kde klasicismus cítí „nekonečný výhled“ umisťuje baroko tzv. „poit du vie“ - jakýsi úběžník pohledu - sochu, letohrádek, kapli a je tak rafinovanější a také intimnější.
[editovat] Nejvýznamnější představitelé barokního umění
Raně barokní architekturu reprezentují Giacomo della Porta, Vignola a Carlo Maderno. Nevýznamnějšími barokními architekty je pak trojice Italů: architekt (také malíř a sochař) Gian Lorenzo Bernini, Francesco Borromini a Guarino Guarini. Na tyto vrcholné italské architekty navazuje řada dalších významných italských i zaalpských architektů. Především Pietro da Cortona, Filippo Juvara, Johann Bernhard Fischer von Erlach, Lucas von Hildebrandt, Balthasar Neumann, a také rozvětvená rodina Dientzenhoferů, jejíž dva členové, otec Kryštof a syn Kilián Ignác, působili převážně v Českých zemích. Dalším významných architektem působícím v Českých zemích je Jan Blažej Santini. Trojici v Čechách působících architektů lze pak doplnit ještě o Giovanniho Batistu Aliprandiho, který byl nepochybně schopnějším architektem, než donedávna neprávem zdůrazňovaný František Maxmilián Kaňka.
Nejvýznamnějšími barokními malíři jsou především tito pánové: Caravaggio, Diego Velásquez, Peter Paul Rubens, Rembrandt van Rijn, Giovanni Battista Tiepolo, Pietro Da Cortona, Andrea Pozzo. Z autorů působících v českých zemích lze jmenovat především Karla Škrétu pro raný barok, Petra Brandla a Václava Vavřince Reinera pro barok vrcholný až pozdní (Reiner).
Takřka synonymem barokního sochařství je již jednou zmiňovaný Gian Lorenzo Bernini. Tento Ital svým slohotvorným významem prakticky závazně určil podobu barokní sochy. Na něj do jisté míry navazují takřka všichni ostatní barokní sochaři, včetně našeho nejvýznamnějšího sochaře Matyáše Bernarda Brauna. Druhým nejvýznamnějším českým sochařem je pak Ferdinand Maxmilián Brokoff, který však reprezentuje spíše klasičtěji chápané sochařství a je tak do jisté míry Braunovým sochařským protikladem.
Nejvýznamnějším barokním hudebníkem je bezpochyby Johann Sebastian Bach. Přidat k němu lze například „slunného Itala“ Antonia Vivaldiho či tvůrce mnoha barokních oratorií Georga Friedricha Händela. Z českách tvůrů se rozhodně sluší zmínit Adama Michnu z Otradovic, Bohuslava Matěje Černohorského a především nejvýznamnějšího z nich: Jana Dismase Zelenku.
[editovat] Pozdní baroko a vyznívání slohu
Podle některých výkladů baroko končí již na přelomu 17. a 18. století. V Českých zemích je to velmi dobře patrné po roce 1721 a 1729, kdy došlo k blahoslavení a svatořečení nejvýznamnějšího českého barokního světce Jana Nepomuckého. Proces, který tehdy probíhá lze opsat biblickým podobenstvím o soli, která ztratila slanost, neboť zde vskutku dochází k velmi dobře patrné ztrátě vědomí původního zacílení a poslání. Burcující baroko se tak mění v „usměvavé“ rokoko, které už se spíše než nebeskými věcmi zabývá vlastními prožitky.
Nejvýznamněji k této proměně došlo ve Francii, kde jsou také projevy poživačného rokoka nevýraznější. Ve střední Evropě je však asi opravdu lepší mluvit o pozdním baroku, neboť zde nedochází k tak výrazné proměně. Pozdní baroko je virtuózní podobou slohu, kterou například v architektuře reprezentuje náš Kilián Ignác Dientzenhofer, v malbě Václav Vavřinec Reiner či Kosmas Damián Asam. Tato nesmírně silná a ještě stále velmi barokní kultura svou sílu definitivně ztrácí až hluboko po polovině osmnáctého století, kdy pozdní barok postupně nahrazuje strohý vídeňský klasicismus.
[editovat] Španělsko
Násilná rekatolizace, centralizace státu a klasicizmus komplexu El Escorial byly vzorem pro model iberské architektury po celé 17. století. Je to architektura ve které je výraznější hierarchizace jednotlivých prvků díky plastickému zpracováni stěn s použitím různých materiálu. Takhle se baroko dostává i do Španělska. Nejvíce se ale projevuje dále ode dvora. V 18. století se v Grenadě klasické prvky obohacují o dekorativní prvky, kterých hlavním představitelem je Francisco de Hurtado Izquierdo.
[editovat] Architektura
- projev monumentality: snaha ohromit člověka, důraz na citovost až exaltovanost, vnitřní napětí, patos, nadsázka
- kostely měly působit jako obraz nebe přenesený na zem, paláce a zámky reprezentovaly bohatství a moc
- půdorysem staveb byla elipsa nebo průniky elips (nekonečno)
- častý architektonický prvek: kopule
- drahé materiály: zlato, vzácná dřeva, barevné mramory
[editovat] Barokní kázání
Barokní kázání se vyznačuje květnatou mluvou. Nejčastějšími stylovými prostředky jsou opakování (repetitio) a hromadění epitet, symbolů a emblémů, alegorií a metafor. Bajky a pohádky zprostředkovávají ponejvíce morální učení. Krom toho se užívá přirovnání a pořekadel. Mnoho kazatelů užívá řečových obrazů, které se odvolávají nejen na bibli, ale též na antická díla.
Na konci 16. století se z kázání stává určitý hromadný sdělovací prostředek, který může s pomocí vynalezeného knihtisku ovlivňovat veřejné mínění. Mění se také záměr kazatelův, k teologickému poselství se v kázání druží také poselství politické. Církve tohoto potenciálu kázání využívaly; katolická církev zavedla pro kněze závazek kázat jako povinnost na Tridentském koncilu. Spektrum témat bylo velmi široké.
[editovat] Podívejte se také na
[editovat] Literatura
- VAŠICA, J. České literární baroko. Praha : Atlantis, 1995. ISBN 80-7108-123-X.
- SLÁDEK, M. Maly svět jest člověk aneb výbor z české barokní prózy. Jinočany : H&H, 1995. ISBN 80-85787-84-9.
- Kitson, M. Barok a Rokoko Praha : Artia, 1972.
- kolektiv Umění renesance a baroku Praha : Odeon (Larousse), 1970.
| Předchůdce: | 16. století–17. století | Nástupce: |
| manýrismus | Baroko | rokoko |
