Léno

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Tento článek potřebuje doplnit či upravit bibliografii. Můžete Wikipedii pomoci tím, že na konec článku přidáte (resp. upravíte) sekci „Bibliografie“, kde uvedete knihy, ze kterých lze o daném tématu čerpat více informací. Ideální formát údajů naleznete v článku Citace. Přidávejte knihy s rozmyslem – jak do kvantity (aby bibliografie nebyla nepřiměřeně dlouhá), tak do kvality (přidávejte jen knihy, které dané téma skutečně postihují).

Jako léno (latinsky feudum) byla ve středověku označována podmíněná držba půdu, eventuálně úřadů. Lenní systém byl v západní Evropě obvyklý způsob státní správy a páteř feudálního společenského zřízení.

[editovat] Udělování lén

Vrchním vlastníkem veškeré půdy v zemi byl v době utváření středověkých států panovník, který uděloval pozemky do držení členům své družiny, aby je odměnil a zavázal si je. Zpočátku to bylo pouze do úmrtí panovníka i nabyvatele, jemuž navíc mohly být statky pro neposlušnost z panovníkovy vůle odebrány. Později si šlechta vymohla jejich dědičnost z otce na syna (v západofranské říši například roku 877 na Karlu II. Holém). Držitel popůjčené půdy (mohl jím být nejen šlechtic, ale také církevní hodnostář, klášter či biskupství) se nazýval leník nebo vazal. Vazalové byli vůči svému lennímu pánovi - seniorovi povinni „radou a pomocí“. K jejich hlavním povinnostem patřilo účastnit se shromáždění, které král svolal, a poskytnout mu v případě potřeby vojenskou nebo finanční pomoc.

[editovat] Feudální statek

Léno sloužilo k zajištění obživy toho, kdo jej držel, včetně jeho rodiny, služebnictva a celého dvora (obyvatelé hradu či paláce). Vlastníci lén byli feudální vrchností - pozemky jejich statků obdělávali poddaní, kteří byli na svém pánovi závislí. Základem toho byla skutečnost, že vrchnosti patřila veškerá půda ve vesnici (dominikáli rustikál, včetně té, kterou sedláci obdělávali pro sebe nebo na níž stála jejich hospodářská usedlost. Za to museli odvádět rentu. Kromě roboty - renty v úkonech, odevzdávali ještě část vlastní úrody - rentu v naturáliích. Později převládla peněžní renta. V 9.- 13.století byla většina poddaných v postavení osobně nesvobodných nevolníků - bez svolení své vrchnosti se například nesměli stěhovat, studovat nebo uzavírat sňatky. Vztah feudál - poddaný byl určitou obdobou vztahu mezi lenním pánem a jeho vazalem.

[editovat] Feudální hierarchie

Renta byla pro feudály velkým zdrojem bohatství. Přesto se jim někdy jevilo jako výhodnější zachovat se podobně jako panovník a část svých držav dále propůjčit. Královský vazal se tak stal zároveň lenním pánem svého vazala. Také on na něm požadoval „radu a pomoc“. Do lenního poměru k mocným a bohatým šlechticům vstupovala především drobná šlechta - rytíři a zemani. Složitý systém lenních závislostí, jímž byli mezi sebou propojeni vlastníci větších i menších držav, které byly obdělávané závislými rolníky, se poprvé objevil ve franské říši za vlády Karlovců. V 9.- 11.století se postupně prosadil téměř v celé Evropě. Podle latinského výrazu feudum se celý systém i středověká společnost označují jako feudální.

Koncem středověku, v době, kdy rytířská vojska začala být nahrazována nájemnými vojáky, žoldnéři, začalo lenní právo ztrácet na významu. Formálně trvalo v našich zemích až do konce Svaté říše římské roku 1806, v Anglii do roku 1649, ve Francii do roku 1789. V Čechách se lenní vztahy nejdéle udržely na Frýdlantsku, kde vrchnost udělovala jednotlivé vsi nižším šlechticům jako léno. Tito šlechtici neměli téměř žádný větší majetek a žili jen v lepších chalupách. Lenní systém zde zaniknul do poloviny 18. století.