Lucifer

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Lucifer je jedno ze jmen jméno obvykle používaných pro Satana, ale jeho význam je širší: světlonoš, jitřenka, též antonymum pro Krista a pod.

Slovo/jméno Lucifer pochází z latiny (lux = světlo, fero = nesu), kde znamená v překladu světlonoš, tj. v prvé řadě jitřenka (tj. jitřní hvězda, Venuše) a v běžné latině nemá žádný zvláštní význam. Lucifer nazývali Venuši pravděpodobně i římští astrologové, než dostala jméno Venuše. To začala získávat až v křesťanství. Svatý Jeroným tímto termínem překládá verš v knize Izajáš 14,12: Jak jsi spadl z nebe, třpytivá hvězdo, jitřenky synu! Jak jsi sražen k zemi, zotročovateli pronárodù! (lat.: Quomodo cecidisti de caelo lucifer qui mane oriebaris corruisti in terram qui vulnerabas gentes - „Jak jsi spadl z nebe, jitřenko, který jsi zrána vycházel, pospíšils k zemi, ty, jenž jsi zraňoval národy“). V původním významu tento verš nemá se Satanem nic společného. Avšak z hlediska křesťanské mytologie, která se rozvinula po Jeronýmovi, se Lucifer stal nejvyšším andělem, hodností a mocí hned po Bohu. Pro svou pýchu však se postavil proti němu a Bůh jej srazil z nebe i s jeho anděly, kteří jej následovali. Tak se stal zlým a jeho následovníci jsou známí jako démoni.

[editovat] Lucifer ve Starém zákoně

Jak již bylo řečeno, „Lucifer“ je jméno, kterým Jeroným přeložil hebrejský termín הילל בן שחר (hélél ben-šachar, „zářící, syn jitra“), kde „hélél“ je termín pro planetu Venuši, „ben šachar“ označuje skutečnost, že vychází k ránu jako posel dne. V textu Izajáše se takto hovoří o babylonském králi, jenž byl pro svou pýchu svržen podobně jako zářící jitřenka. Autoři knihy Izajáš naráželi na starý mýtus známý např. v řecké podobě jako mýtus o Faétonovi.

Pozdější židovská tradice, kterou první církevní otcové dobře znali, hovořila o pádu anděla pod vedením Šamhazaie a Azaela (viz Kniha Henochova 6,6n.). Jiná legenda vyskytující se v midraši hovoří o kajícím Šamhazaiovi zavěšeném mezi nebem a zemí jako hvězda, namísto aby byl uvržen do šeolu. Mýtus o Hélélovi (Luciferovi) byl přenesen na Satana někdy v 1. století po Kr., jak se dovídáme ze Života Adama a Evy a ze staroslověnské Knihy Henochovy (29,4; 31,4).

Když vezmete v úvahu že peklo je vlastně centrum černé magie a démonů škodících všem všemu,tak je tu rozpor s definicí slova Lucifer jako světlonoš. Světlonoši jsou ochránci nevinných a andělé strážní.Takže Buď je definice nesprávná nebo Lucifer je chybně řazen do démonů pekla.

[editovat] Lucifer v křesťanské tradici

Křesťanská tradice o Luciferovi vychází jednak z Jeronýmova překladu Izajáše, jednak čerpá i z Knihy Zjevení svatého Jana („Apokalypsy“) 12,7.10, kde Jan ztotožňuje dávného hada z Edenu s padlou hvězdou, tedy Satana a Lucifera. Podobně ztotožňují Lucifera a Satana Tertullián (Contra Marcionem 11,17), Órigenés (In Ezechielem 3,356) a další.

Plně rozvinutá křesťanská tradice založená na Jeronýmově překladu Izajáše 14,12 učinila z Lucifera jméno hlavního padlého anděla, který ztratil svou původní slávu jitřní hvězdy. Pokud (hlavně před Jeronýmem) tento termín neoznačuje vlastní jméno Satana, používá se pro stav, ze kterého byl svržen a který ztratil.

Narozdíl od pozdější tradice však Starý zákon nikde o pádu andělů nebo Satana nehovoří. Tato legenda má své kořeny především v apokryfní židovské a raně křesťanské literatuře. Nový zákon, pokud hovoří o jitřní hvězdě nebo o Luciferovi (v překladu Vulgáty), označuje tímto termínem obvykle Ježíše Krista, „jitřní hvězdu“.

Ve Vulgátě se slovo „lucifer“ používá na těchto místech:

• Jób 11,17 - jitřní světlo;
• Jób 38,32 - znamení zvěrokruhu;
• Žalm 109,3 - jitřenka;
• 2. list Petrův 1,19 - Ježíš Kristus;
• Zjevení 22,16; 2,28 - Ježíš Kristus; hovoří však o stella matutina, „hvězda jitřní“, nikoli přímo o „Luciferovi“.
• Sírachovec 50,6 - Šimon, syn Oniášův; hovoří však o stella matutina, „hvězda jitřní“, nikoli přímo o „Luciferovi“.

Ve východním křesťanství si termín „lucifer“ ponechal tento původní pozitivní význam („Ježíš Kristus“, viz Zj 2,28; 22,16).

V západním křesťanství se s tímto původním smyslem jitřní hvězdy můžeme setkat například v tzv. Velikonočním chvalozpěvu, starém hymnu zpívaném na Bílou sobotu, kde se jím označuje též Ježíš Kristus.