Charles Maurice de Talleyrand-Périgord
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Charles Maurice de Talleyrand-Périgord, (* 2. únor 1754; † 17. květen 1838) byl patrně nejznámější a nejúspěšnější státník a diplomat období Francouzské revoluce, napoleonských válek a Vídeňského kongresu. Pro své zásluhy obdržel několik šlechtických titulů: r. 1806 kníže beneventský, r.1807 vévoda de Talleyrand-Perigord, r. 1815 vévoda de Dino.
[editovat] Život a činnost diplomatická
Talleyrand se narodil 2.2.1754 v Paříži a studoval kněžský seminář Saint-Sulpice. Po jeho absolvování byl vysvěcen na kněze r.1779 a jeho první post církevní kariery byl opat v Saint-Denis. V roce 1788 se stal biskupem v Autun. Pro vadu dolní končetiny byl neschopný vojenské služby - nápadně kulhal a svým původem z vyšší, třebaže zchudlé šlechty zbyla mu k dosažení vysokých funkcí jen kariera duchovní. O charakteru postižení dolní končetiny jsou rozporné názory. Talleyrand sám ve svým Pamětech, se zmiňuje že jako malé dítě spadl z komody, zlomenina byla příliš pozdě diagnostikována a léčena a následkem toho špatně zhojena. Ale častější jsou názory, že se jednalo o vrozenou vadu dolní končetiny (typu pes equinovarus), ale panuje i názor vyslovující podezření na Marfanův syndrom (systémová vývojová vada).
Francouzská revoluce a klerus
Během revoluce v roce 1789 přešel od kleru ke třetímu stavu a reprezentoval jej na zasedání generálních stavů i v nově se tvořícím Národním shromáždění. Byl politikem vidícím nutnost reforem, což jej vzdalovalo od kleru. Vztah k duchovenstu se výrazně přiostřil, když se Talleyrand vyslovil pro znárodnění církevního majetku a výtěžek této akce chtěl použít k zarovnání státních dluhů. Ve svém předloženém návrhu odůvodňuje konfiskaci tím, že církev svůj majetek má jen k výkonu služby a ne jako osobní vlastnictví, čili pro Talleyranda se nejednalo o vyvlastnění. Roku 1791 složil přísahu na ústavu ve jménu kléru, čímž jej podřídil státu, což papež Pius VI. ostře kritizoval, exkomunikoval jej z církve a zbavil církevních úřadů. V předvečer hrůzovlády v roce 1792 opustil předvídavě Francii, když za pomoci Dantona si opatřil výjezdní povolení, oficielně s diplomatickým posláním (to mu umožnilo později hladký návrat, jelikož na něho nepadlo odium emigranta). Nejprve pobýval v Anglii, ale byl Pittem na nátlak francouzských exulantů vyhoštěn a uchýlil se do USA. Teprve roku 1796 se vrátil do Francie a byl direktoriem pod vedením Barrasse jmenován občanem ministrem zahraničí, jako nástupce Charlese Delacroixe. Tuto funkci obdržel na přímluvu své milenky Germaine de Stael. V roce 1799, neboť nechtěl být spojován s direktoriem, které bylo dle jeho mínění odsouzeno ke krachu resignoval na funkci ministra zahraničí a připojil se k nové mladé síle - Napoleonovi Bonaparte, kterého podpořil při jeho převratu 9. listopadu 1799 a byl poté prvním konsulem jmenován opět ministrem zahraničí. Roku 1802 vstoupil do svazku manželského s Catherine Worlée-Grandovou, ženou s kterou již delkší dobu žil, a která měla velmi pochybnou pověst. Říkalo se, že je krásná a hloupá. Manželství zůstalo bezdětné. Byl hlavním propagátorem myšlenky vytvoření císařství a postaral se o hladké diplomatické uznání císařství většinou světových států. Názory na budoucnost Francie byly však u obou mužů odlišné. Talleyrand zastával názor, že mírem v Amiensu r. 1802 získala Francie více než bylo možno očekávat, přesto dále podpořil Napoleona a r.1804 byl jedním z protagonistů mezinárodní aféry spojené s popravou vévody z Enghienu. R.|1805 podepsal |bratislavský mír a v roce |1807 i mír v Tylži (Tilsit). S obrovskou předvídavostí, vida Napoleonovu říši na vrcholu svých možností, podal demisi ještě v roce 1807 a postupně se od Napoleona vzdaloval. V roce 1808 při setkání monarchů v Erfurtu pak tajně s carem Alexandrem Prvním uzavřel dohodu o spolupráci a od té doby Napoleona soustavně zrazoval. Po Napoleonově pádu byl za restaurace krátce ministrem zahraničí Ludvíka XVIII., kterému výrazně pomohl k trůnu. Jeho hvězdná hodina udeřila na Vídeňském kongresu, kdy jako zástupci poražené země svým mistrným diplomatickým postupem se mu podařilo dojednat příznivé podmínky pro Francii a uhájit hranice Francie v rozsahu roku 1789.
Vyslanec ve Velké Britanii
Když v roce 1830 vypukla Červencová revoluce, byl Talleyrand jedním z předních navrhovatelů Ludvíka-Filipa jako francouzského krále. Ten jej pověřil diplomatickým zastupováním Francie ve Velké Britanii (1830-1834). Zde Talleyrand působil ke sblížení obou států, jejichž vztahy byly léta těžce narušeny. Svůj poslední mistrovský kousek diplomacie předvedl při jednáních o nezávislosti Belgie. Díky i jeho postupu mohl být 4. října 1830 princ Leopold Georg Christian Friedrich von Sachsen-Coburg-Saalfeld zvolen králem Belgie Leopoldem I. Talleyrand proslul jako vynikající řečník, vtipný glosátor, gourmet a mimořádný znalec vína a žen.
[editovat] Smrt
Charles-Maurice de Talleyrand-Périgord zemřel 17.května 1838 v Paříži a byl pohřben na svém zámku Valencay. Universální dědičkou se stala jeho dlouholetá milenka Dorothée de Talleyrand, od roku 1824 rozvedená manželka jeho synovce Edmonda de Talleyrand-Perigord.
[editovat] Zajímavost:
Talleyrand neměl žádné manželské děti, ale několik nemanželských. Nejznámější je Charles-Joseph de Flahaut, důstojník armády Napoleona a milenec jeho vyženěné dcery Hortensie de Beauharnais(královny holandské) a otec pozdějšího ministra vnitra Druhého císařství vévody de Morny. Otcovství Talleyrandovo slavného malíře Eugena Delacroixe, dokládané podobou obou mužů a Talleyrandovou nápadnou podporou mladého malíře je naproti tomu nejisté.
